Při současné vyostřené situaci kolem Ukrajiny v mediálním zpravodajství zanikly informace, které vyvolávají otázku, nakolik má ruská vláda skutečně pod kontrolou situaci na Kavkaze a jestli nehrozí další kolo bojů o moc a vliv v této oblasti. Před pár týdny poslal čečenský prezident Ramzan Kadyrov komando do ruského města Nižnij Novgorod, aby tam zajali matku jeho kritika a odvezli ji do Čečenska.
Vše se událo nejspíše bez vědomí federálních úřadů a vyvolává to otázku, jestli ruské vedení má pod kontrolou Kadyrova, nebo Kadyrov má pod kontrolou ruské vedení. Ruská vláda dlouhodobě toleruje na Kavkaze porušování ruských zákonů a prosazování islámských zákonů ze strany místních prokremelských vládců a tento případ může být jedním z výsledků této politiky.
Čečenské komando uneslo Zaremu Moussaievou, která je matkou Ibragima Jangulbaeva, kterého čečenský prezident Kadyrov podezřívá z opozičních aktivit proti jeho vládě v čečenské autonomní oblasti. Jejím dalším synem je Abubakar Jangulbaev, který jako právník hájí lidská práva v Ruské federaci, hlavně v Čečensku. K propuštění Musaevové již vyzvaly nevládní organizace a také někteří evropští politici.
V posledních měsících vláda čečenského prezidenta Kadyrova obnovila rozsáhlé represe proti svým kritikům a desítky příbuzných některých kritiků byly pod různými záminkami uvězněny. Nejčastější záminkou k represím je obvinění z terorismu a ospravedlňování terorismu. Začaly se objevovat i vyhrůžky smrtí všem, kdo si dovolují veřejně kritizovat vládu čečenského prezidenta Kadyrova. Otevřeně je smrtí vyhrožováno ze strany některých politických představitelů Čečenské republiky i předním ruským novinářům a aktivistům proti mučení, například Igoru Kaliapinovi a Eleně Milashinové.
Celé situaci se obsáhleji věnuje ve své analýze přední ruský analytik a politolog Vladislav L. Inozemtsev na webu izraelské nevládní organizace MEMRI. Ten se zamýšlí právě na tím, že ze strany ruské vlády dlouhodobě roste tolerance vůči protizákonnému a protiústavnímu jednání vůdců kavkazských národů i samotných obyvatel Kavkazu. Podle jeho závěrů se zdá, že ruské úřady mají strach zasahovat proti porušování zákonů a ústavy těmito lidmi, aby tak nedaly záminku k propuknutí nových povstání proti federální vládě.
Jak dále ve své analýze upozorňuje Inozemtsev, někteří novináři v Ruku již píší otevřeně o tom, že „Putin není schopen ovládat Kadyrova (známého tím, že se definuje jako ‚Putinův pěšák‘), který se v dnešním Rusku stává vůdcem s téměř neomezenou mocí“. A jeden z předních ruských kritiků prezidenta Putina Lev Šlosberg (člen Ruské sjednocené demokratické strany "Jabloko") napsal na své blogu o případu Moussaievové článek nazvaný „Ruský vůdce Ramzan Kadyrov a jeho zástupce v Kremlu Vladimir Putin“.
„Dále je třeba poznamenat, že většina Čečenců žijících v Rusku má dvojí loajalitu, přičemž ta, která je váže k čečenským vůdcům, je často mnohem silnější než loajalita k ruskému státu a ruským zákonům. Rusko tak zažívá jedinečný precedens, kdy se impérium podřizuje praktikám svých vzdálených závislých území a obává se buď jejich vzpoury, nebo odtržení,“ říká Inozemtsev.
V samotném Rusku roste ve společnosti odpor k politice prezidenta Putina vůči Čečensku, kdy se lidem stále více nelíbí přesouvání miliard rublů do nefunkční čečenské ekonomiky, ale také jim vadí neschopnost úřadů čelit zločinnosti kavkazských přistěhovalců na zbytku území, kdy se federální úřady snaží kriminalitu zločineckých struktur z Kavkazu spíše skrývat než proti ní bojovat. Jako příklad slouží snaha prosadit zákaz zveřejňování etnického původu pachatelů zločinů.
Co se týče samotné ruské části Kavkazu, je zde například dlouhodobé napětí mezi Čečenci a Inguši, ale také nejsou dobré vztahy mezi Čečenci a Dagestánci. Do toho se promítají i konflikty mezi Ruskem a Gruzií či mezi křesťany a muslimy. To vše vytváří třaskavou směs konfliktů a vzájemných nenávistí. Na všechna tato rizika a problémy ruského prezidenta Putina upozornil již před mnoha lety přední americký znalec Ruska Walter Laqueur ve své knize „Putin a putinismus“, kde konstatuje, že žádná z možných variant budoucího vývoje vztahu Ruska a muslimských komunit včetně těch z Kavkazu není pro Rusy vůbec pozitivní.
Zdá se, že byť pozornost většiny obyvatel Ruské federace je dnes upřena k situaci na Ukrajině, tak ve skutečnosti mnohem větší krize se potichu rodí na Kavkaze, kde množství různých malých etnik, klanů a náboženských skupin je stále více znepřáteleno, napětí tiše roste pod povrchem a přesahuje již i na území samotné Ruské federace. Jak upozorňuje ve své analýze Inozemtsev: „Vztah mezi Kremlem a severokavkazskými vůdci je otázkou, kterou by měli velmi vážně řešit nejen ruští představitelé, ale také tvůrci západní politiky, kteří by si měli uvědomit vnitřní slabosti Ruska.“
Kdo je Vladislav Inozemtsev? Inozemtsev je například členem Ruské rady pro mezinárodní záležitosti, poradcem izraelské nevládní organizace Middle East Media Research Institute (MEMRI), přednášel na moskevské Lomonosovové univerzitě a Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů (instituce, z níž vzešlo mnoho důstojníků sovětské a následné ruské tajné služby). Působil i jako poradce ruské vlády, působil na Univerzitě Johnse Hopkinse ve Washingtonu, podílel se na činnosti Institutu pro humanitní vědy ve Vídni, v Polském institutu pro vyšší studia ve Varšavě apod. Je autorem více než 20 knih, které byly přeloženy do angličtiny, francouzštiny, čínštiny a polštiny. Přispívá svými články do mnoha světových médií, jako jsou The Wall Street Journal, Washington Post, Le Monde, Financial Times, The Independent, Sueddeutsche Zeitung, La Razon, La Repubblica, Gazeta Wyborcza apod.
