ale nikdy nikdo nezmínil její kostlivce ve skříni. Podepsání anticharty odbyla posláním redaktůrků do ***e, stejně jako svou minulost fanatické bolševičky.
".... („Jiřina měla vždycky ráda moc. Už jako mladičká v DČA chtěla být a byla předsedkyní svazu mládeže. Později chtěla být předsedkyní KSČ. Po Listopadu ředitelkou divadla, pak senátorkou. Ale její podání vlastní diskriminace a normalizačních postojů při vyrábění polistopadového image není moc přesné...“, nebo před odvoláním Františka Pavlíčka: „Jestli půjde pryč, půjdu do JZD!“, volá „budoucí polistopadová ředitelka“) Chramostová vyváží větou: „V estébáckých materiálech svého svazku Herečka jsem se dočetla, že o mně v osmdesátých letech mluvila Jiřina Jirásková statečně a dobře.“
Jinak ovšem v knize interpretuje vinohradský „stín“ v podobě ostudné rezoluce a shromáždění proti Jiřině Štěpničkové odlišně. Připomeňme, že Jiřina Jirásková se letos v médiích připojila k těm z „žijících členů souboru“, kteří „existenci podobné petice odmítají“, a „rozhodně odmítá, že by něco takového odhlasovala“, s odůvodněním: „Byla jsem tehdy na Vinohradech šest neděl, bylo mi dvacet...“ (ve skutečnosti byla v době odsouzení Štěpničkové v divadle druhým rokem, v době odmítnutí žádosti o milost dokonce čtvrtým rokem!). Chramostová na základě vlastní zkušenosti i svědectví Luboše Pistoria v podstatě potvrzuje verzi samotné Jiřiny Štěpničkové z roku 1968. Netrpí jako jiní žijící kolegové chronickou ztrátou paměti a vnáší tak do případu, i když jistě nikoli definitivní, světlo přímého svědectví: vinohradské „shromáždění hanby“ se skutečně konalo, vzešla z něj žádost o nejtvrdší trest, později „zostřená“ čtyřmi kolegyněmi. Přišla i žádost o milost, kterou divadlo zamítlo. Chramostová sice popisuje, jak se s Rudolfem Deylem pokoušeli z tíživé situace uniknout, ale přesto se nijak nešetří. "...
".... („Jiřina měla vždycky ráda moc. Už jako mladičká v DČA chtěla být a byla předsedkyní svazu mládeže. Později chtěla být předsedkyní KSČ. Po Listopadu ředitelkou divadla, pak senátorkou. Ale její podání vlastní diskriminace a normalizačních postojů při vyrábění polistopadového image není moc přesné...“, nebo před odvoláním Františka Pavlíčka: „Jestli půjde pryč, půjdu do JZD!“, volá „budoucí polistopadová ředitelka“) Chramostová vyváží větou: „V estébáckých materiálech svého svazku Herečka jsem se dočetla, že o mně v osmdesátých letech mluvila Jiřina Jirásková statečně a dobře.“
Jinak ovšem v knize interpretuje vinohradský „stín“ v podobě ostudné rezoluce a shromáždění proti Jiřině Štěpničkové odlišně. Připomeňme, že Jiřina Jirásková se letos v médiích připojila k těm z „žijících členů souboru“, kteří „existenci podobné petice odmítají“, a „rozhodně odmítá, že by něco takového odhlasovala“, s odůvodněním: „Byla jsem tehdy na Vinohradech šest neděl, bylo mi dvacet...“ (ve skutečnosti byla v době odsouzení Štěpničkové v divadle druhým rokem, v době odmítnutí žádosti o milost dokonce čtvrtým rokem!). Chramostová na základě vlastní zkušenosti i svědectví Luboše Pistoria v podstatě potvrzuje verzi samotné Jiřiny Štěpničkové z roku 1968. Netrpí jako jiní žijící kolegové chronickou ztrátou paměti a vnáší tak do případu, i když jistě nikoli definitivní, světlo přímého svědectví: vinohradské „shromáždění hanby“ se skutečně konalo, vzešla z něj žádost o nejtvrdší trest, později „zostřená“ čtyřmi kolegyněmi. Přišla i žádost o milost, kterou divadlo zamítlo. Chramostová sice popisuje, jak se s Rudolfem Deylem pokoušeli z tíživé situace uniknout, ale přesto se nijak nešetří. "...
Vladimír Just