Sabatina James se narodila roku 1982 v pákistánském Dhakaru. Do Rakouska přišla s rodiči jako desetiletá. Rychle si zvykla. Měla výborné studijní výsledky, našla si kamarády a chtěla žít jako oni: Hrát na hudební nástroj, zpívat v kapele, hrát divadlo. Chodit ven. Jenže to se neslučovalo s představami rodičů, kteří se v Rakousku řídili pravidly sunnitského islámu paradoxně ještě striktněji než dříve v muslimském Pákistánu.
„Žila jsem uprostřed moderního rakouského města jako ve vězení. Časem začali rodiče hovořit o svatbě s mým pákistánským bratrancem Salmanem. Tvá teta tě chce za snachu, jásala matka se slzami v očích. I já měla slzy v očích, ale nikoli štěstím. Bylo mi šestnáct, chtěla jsem studovat, cestovat, toužila jsem být herečkou. Nechtěla jsem si vzít bratrance a rodit mu děti. Když jsem to řekla matce, zmlátila mě jako nikdy předtím.“
Sabatině nepomohl ani opakovaný útěk do azylového domu, sociální pracovníci nechápali vážnost její situace. Rodiče poté Sabatinu odvezli „na prázdniny“ k příbuzným do pákistánského Láhauru. Místo slíbené divadelní školy ji čekala drsná převýchova ve škole koránu. Po roce pochopila, že se sama zpátky do Rakouska nikdy nedostane, a tak souhlasila se zásnubami. Svatba měla být v Rakousku, ale nikdy k ní nedošlo. Sabatina opět utekla, skrývala se u přátel. Když jí bylo osmnáct let, konvertovala ke křesťanství. Přijala příjmení James.
V tu chvíli nad ní její rodina vyřkla ortel smrti.
„Ať jsem se hnula kamkoli, vždycky mě našli. Musela jsem opustit Rakousko. Asijská síť má ale dlouhé prsty. Pro členy komunity není problém vypátrat uprchlou ženu prostřednictvím čísla zdravotního pojištění, pomocí mobilního telefonu, podle pouhé fotografie. Pracovníci pojišťoven a telefonních společností, taxikáři a prodavači, to všechno jsou často Pákistánci, Turci nebo Arabové. Ani v Německu, s novou identitou, nejsem před vlastní rodinou v bezpečí.“
„Jsem v německém vládním programu na ochranu svědků a obětí trestných činů, takže bych se správně neměla vůbec ukazovat na veřejnosti, neměla bych tu s vámi sedět,“ řekla v Německu Reflexu.
„Mám strach, mám ho pořád. Když nastoupím do metra a sedí tam Pákistánec, opouštím vůz a dívám se, jestli nejde za mnou. Nikde a nikdy si nejsem jistá,“ vysvětluje. Poblíž jsou policisté v civilu, kteří mají dbát o její bezpečnost. Ani to ale nestačí.
„Necítím se tu bezpečně, musíme co nejrychleji odejít,“ řekne mi, když se k vedlejšímu stolku posadí zahalená muslimská žena. Opatrnost se Sabatině už několikrát vyplatila. Naposledy když zcela intuitivně odmítla byt, do něhož se právě přestěhovala. Druhý den se v něm objevili příbuzní dívky.
A tak se Sabatina stále stěhuje. Mezitím napsala pět knih...
