Tam, kde začíná svoboda druhého, chce se zvolat. Co když ale „tím druhým“ je dítě narozené v rodině nějaké fanatické církve či okrajové sekty? Má takové dítě právo volby?
Podle všeho - nemá. Rodiče je budou vychovávat k obrazu své víry celkem bez ohledu na jeho názor a postoj, a o nějaké „náboženské svobodě“ dítěte narozeného v rodině veganů nebo jehovistů vůbec nejde mluvit. Můžeme zaujmout dvě stanoviska. Buď uznat, že dítě je majetkem rodičů a oni si s ním můžou dělat, co chtějí - učit je, že v bance zúročuje peníze Bůh, že jíst maso je vražda nebo že transfuze krve je hřích. Prostě - že dítě právo na náboženskou svobodu nemá a i zcela iracionální bludy mu mohou být tlačeny do hlavy beztrestně.
Druhý možný postoj je takový, že dítě má nárok na vymoženosti moderní civilizace bez ohledu na možný fanatismus jeho rodičů. Že dítě jehovistů má právo na Vánoce stejně jako ostatní děti či že dítě veganů má právo na živočišné bílkoviny. Prostě věci, které dítě netraumatizují (jako absence Vánoc), neohlupují jako libovolné dogma a nepoškozují (jako bezmasá strava v dětství). A pokud si to chce dítě zařídit jinak, ať se tak rozhodne po své plnoletosti.
Nejsem zastánce státních intervencí. Když jsem ale pro tištěný Reflex zpracovával příběh mládence, co se narodil v jehovistické rodině a jeho boj se vštěpovaným dogmatem skončil pervitinem, došel jsem k názoru, že náboženskou svobodu by měly mít garantovanou i děti - celkem bez ohledu na možný náboženský fanatismus jeho rodičů. Když si přečtete příběh „našeho“ mladého muže, možná se se mnou ztotožníte.
