„Respekt“ kontra „Reflex“ aneb Polemika s nepolemikou | Reflex.cz
reklama
nahoru

„Respekt“ kontra „Reflex“ aneb Polemika s nepolemikou

Bohumil Doležal5. února 2014 • 13:45
„Respekt“ kontra „Reflex“ aneb Polemika s nepolemikou
Andrej Babiš, zeman
• foto: 
ČTK

Mám problém, a nejhorší je, že vlastně ani nevím, s kým. Jde o bytost, která se podepisuje Respekt. Napsal jsem před časem do Reflexu článek „Normalizace bez komunismu“ a podepsal jsem se pod něj plným jménem.

reklama

Nato vyšel v Respektu komentář, který nepodepsal nikdo. Nepolemizuje ovšem se mnou, nýbrž s poraženci, panikáři, posly apokalyptických zpráv a bajkaři. Zato jsou v něm citace z mého článku, např. o „zkáze polistopadového režimu“, která je „neodvratná a jeho resuscitace nepředstavitelná“. Je to vlastně polocitát, protože jiné věci, uvedené v souvislosti s těmito slovy, jsem nenapsal. Ne jednu stranu je to šikovné (když se ozvu, bude mi řečeno, že jsem jen malá částečka toho, co kritizují, a že si tedy nemám co vyskakovat; taky nevím vůči komu se bránit a co bránit). Na druhou stranu z týchž důvodů (tedy kvůli té šikovnosti) považuji za dost velkou drzost uveřejňovat redakční rezoluce = komentáře, které se navíc na rozdíl od normálních rezolucí ani nemusí podpisovat, a které ani pořádně nejmenují to, co kritizují. Respekt jako takový nemůže psát komentáře, nemá ručičky. Někomu tyhle manýry možná připomínají The Economist, mně vzhledem k celoživotním zkušenostem spíš Rudé právo.

V té souvislosti je příznačný i způsob argumentace. Poraženci a panikáři (trošku, jen trošičku samozřejmě, mi to připomíná ztroskotance a samozvance) svou přehnanou kritikou vlastně jen posilují pozici těch, proti nimž je namířena (Miloše Zemana a Andreje Babiše). Kritizované netřeba jmenovat, abychom jim náhodou nepomáhali. O tom, že tato zásada je nepraktická, se přesvědčili už naši předkové v šerém dávnověku, když nazývali zvíře zvané latinsky ursus opisem „jedlík medu“, aby neposilovali jeho pozice. Medvědům to bylo ovšem fuk. Ostatně nemohu se zbavit dojmu, že tentýž nepraktický experiment provádí bytost zvaná „Respekt“ i se mnou (taky mne nejmenuje).

A nyní k obsahové stránce. Polocitát, který mne podnítil k napsání těchto řádek, zní: „Týdeník Reflex minulý týden napsal, že hloupí voliči, Babiš, Zeman, Bradáčová, plukovník Šlachta, politici a média (až na Reflex) způsobili „zkázu polistopadových režimů“, která je „nenávratná a jeho resuscitace nenapravitelná“. Pokud bychom na tuto tezi přistoupili, už není oč se snažit, protože všechno je rozhodnuto.“

Tak za prvé: nikde v mém článku se nevyskytuje jméno Bradáčová nebo Šlachta. Nikde tam samozřejmě není řeč o „hloupých“ voličích, politicích nebo médiích. Nicméně voliči (veřejnost), politici i média mají společné to, že se mohou mýlit, a pokud si někdo myslí, že se mýlí a chybují, smí to napsat, samozřejmě pokud se pod to taky podepíše: když o někom napíšu, že se mýlí, že nemá pravdu, neznamená to ještě nutně, že ho považuji za blba. Mýlit se je lidské. U politiků a médií je ovšem slušné blíže specifikovat, kteří a která. Když se specifikace „média (až na Reflex)“ srovná s tím, co jsem napsal, zjistí se, že nepasuje, mluvil jsem (na jiném místě toho článku) o „médiích babišovského a bakalovského impéria“. Z perspektivy „Respektu“ je to možná úplně všechno ž na Reflex, ve skutečnosti (mám chuť napsat „naštěstí“) ještě ne.

Dále, jak se zdá, je „Respekt“ toho názoru, že pokud vzal za své polistopadový režim, je vše ztraceno. Proč? Polistopadový režim měl spoustu chyb, na něž nakonec zašel, a jednu základní přednost, že byl otevřený změnám (jak se ukázalo, nejen pozitivním, ale tak to už v demokratických režimech bývá). Hlavní problém současného marastu je, že tu neexistuje zásadní a akceschopná politická opozice vůči tomu, co teď na jeho troskách vzniklo, jako vůči celku. Je tedy třeba dobrat se toho, co na polistopadovém režimu bylo pozitivní, a snažit se pomoci zformulovat základy politického programu pro tuto budoucí opozici. Snažím se o to už skoro rok a nejsem zase tak úplně sám. Bohužel za mnou a za mými přáteli z Klubu na obranu demokracie nestojí, jak je dnes zvykem, žádný miliardář, takže to jde ztuha: ale to nevadí, to o co jde, je masarykovská drobná všední práce, a důležité není zvítězit, ale zúčastnit se.

Nemohu upřít Respektu jednu zásluhu: pojmenoval situaci: opravdu tu proti sobě stojí dvě zcela rozdílné koncepce toho, co se v této zemi semlelo od loňského ledna. Podle první se česká veřejnost loni postavila za parlamentní demokracii a smetla pokus uzurpátora Zemana o zničení demokracie, takže můžeme být (zatím) spokojeni. Podle druhé se loni sesul listopadový režim jako takový, prosadilo se jiné pojetí prezidentské funkce a důkladně se změnil systém politických stran. Je třeba usilovat o nápravu, bude to těžké a pomalé. O obou koncepcích by se mělo svobodně a veřejně diskutovat, samozřejmě s tím, že se každý pod své názory podepíšeme.

Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.



Klíčová slova: Bohumil Doležal



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama