Steve Fisher, Američan v Praze: Každá smradlavá noha je k něčemu dobrá | Reflex.cz
reklama
nahoru

Steve Fisher, Američan v Praze: Každá smradlavá noha je k něčemu dobrá

Steve Fisher25. ledna 2013 • 06:00
Steve Fisher, Američan v Praze: Každá smradlavá noha je k něčemu dobrá
Ryba
• foto: 
Marek Douša

Před mnoha lety, když jsem uvažoval o odjezdu ze Spojených států a možnostech vyučovat angličtinu v cizině, stál jsem před závažným rozhodnutím. Měl jsem totiž nabídky ze dvou jazykových škol – jedna byla v japonském Tokiu, druhá tady, v Praze.

reklama

 

Obě pracovní příležitosti vypadaly zajímavě, ale nakonec jsem si z mnoha důvodů vybral právě Prahu. Jedním z nich byla výzva a možnost naučit se nový jazyk. Japonština se mi tehdy zdála neuvěřitelně těžká. Říkal jsem si, že čeština jako evropský jazyk musí být alespoň o kapku snazší. To byl ovšem můj první omyl.

 

Druhá chyba týkající se mého výběru této země místo Japonska má co do činění s mýma nohama. Tady je nutné krátké vysvětlení.

 

Celé generace se muži na otcově straně naší rodiny vyznačovali tím, co by bylo možno diplomaticky odbýt jako „problém“ zapáchajících nohou. Tato nešťastná okolnost, které se v naší rodině začalo říkat odér „fisherovských nohou“, nebyla ale zcela bez výhod. Je dokonce možné tvrdit, že jedním z důvodů, proč jsem dnes na světě, je skutečnost, že díky svým nohám nemusel můj dědeček do předních linií první světové války.

 

Během vojenské lékařské prohlídky ho vyšetřující lékař požádal, aby si zul boty. Za pouhých pár vteřin poté, co dědeček boty sundal, vojenský felčar omdlel spolu se  zdravotní sestrou stojící vedle. V důsledku tohoto empirického zjištění byl můj dědeček zproštěn bojového nasazení a místo toho jej pověřili účastí v přísně tajném vládním programu zaměřeném na zjištění hlavních příčin diagnózy „fisherovských nohou“. Cílem programu bylo využít dostupný potenciál jako chemickou zbraň s úmyslem nasadit ji na poli válečném. Naštěstí pro Němce válka skončila dřív, než mohla být tato hrozná zbraň vyrobena.

 

Tak se stalo, že teprve mým příjezdem do Prahy na podzim 1991, tedy plných 75 let po objevu olfaktorické metly známé jako odér „fisherovských nohou“, „vstoupily“ spodní končetiny tohoto typu na evropskou půdu.

 

To mě přivádí zpět k tomu, co jsem již označil za „svou druhou chybu“, když jsem si před Japonskem vybral tuto zemi za výhodnější cíl své mise vyučovat angličtinu v zámoří. Vedle obav ze složitosti japonštiny jsem si byl také vědom známého japonského zvyku odkládat před vstupem do hostitelova domu obuv.

 

Tato představa mě naplňovala takovým děsem, že jsem se rozhodl, že za žádnou cenu nehodlám snášet následné ponížení, nemluvě o případných obětech na zdraví. Takže jsem zamítl cestu do Tokia a místo toho jsem spokojeně zamířil do Prahy.

 

Jistě si můžete představit mé překvapení, když mě poprvé pozval jeden můj český student k nim domů na večeři. Zazvonil jsem u dveří, přišel mě uvítat můj student a pozval mě dovnitř. Jakmile jsem vstoupil, mladík se sehnul, našel domácí pantofle a nabídl mi je.

 

Podíval jsem se na papuče a po zádech mi přejel mráz. Modlil jsem se, aby to byla jen taková nabídka, co se dá zdvořile odmítnout, ale do předsíně se vyhrnuli všichni členové té rodiny, aby mě pozdravili. Všiml jsem si, že papuče měli na nohou všichni. Taky jsem u dveří zahlédl malý botník, z něhož trčely boty.

 

Nervózně jsem se usmál. Můj student se usmál taky a podával mi pantofle.

„Prosím,“ trval na svém.

„Díky,“ odpověděl jsem, vzal si papuče a začal se zouvat. Ale v duchu jsem si úpěnlivě říkal: Prosím vás všechny, ustupte aspoň o pár kroků!

Ovšem v ten okamžik se objevil můj spasitel v podobě rodinného jezevčíka. Přikolébal se ke mně a začal mi očichávat nohy.

 

Věděli jste, že i psi mohou omdlít? Já byl sám tím zjištěním překvapen. A nejen že ubožák ztratil vědomí, ale během pádu do bezvědomí mi ještě stačil pozvracet levou ponožku.

 

 

Je nabíledni, že mí hostitelé byli k smrti vyděšeni. Já jsem byl ale nadšen, zvlášť když mi můj student nabídl čistý pár ponožek. Doskákal jsem k nim do koupelny, jak nejrychleji to šlo, pořádně si umyl nohy, přemáchl své staré ponožky a navlékl čisté. Od té doby, co jsem se seznámil s tímhle místním zvykem doma se přezouvat, vždycky si na návštěvy ke svým českým přátelům beru čistý pár fuseklí.

 

Jak se ukázalo, smradlavé nohy jsou alespoň k něčemu dobré, kromě toho, že zajistily přežití mého děda v první světové. Po celý svůj život si všímám, že zvlášť mé nohy jaksi záhadně přitahují komáry. Před několika lety dospěl jeden nizozemský výzkumník k podobnému závěru – zjistil, že komáří samičky přitahuje pach lidských nohou stejně jako pach limburského sýra. Oba zápachy způsobují tzv. brevibaktérie.

 

Jeho objev vedl k vývoji komářích pastí k boji proti malárii, jež obsahují směs osmi chemických látek. Tato směsice je čtyřikrát silnější než průměrný pach lidských nohou. Jinými slovy, snahy o vývoj látky podobné odéru „fisherovských nohou“ v laboratoři byly konečně úspěšné! A tentokrát bude látka lidem pomáhat, a ne jim škodit.

 

Jo, a mimochodem, ještě dovětek pro milovníky zvířat: jezevčík to přežil. Jen ty ponožky jsem už nikdy nevrátil.

 



Klíčová slova: rxrxstevefisher



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama