Život na dně. Vyrůstala v ústavu, žila na ulici, sama vychovává dítě a dluží asi půl miliónu | Reflex.cz
reklama
nahoru

Život na dně. Vyrůstala v ústavu, žila na ulici, sama vychovává dítě a dluží asi půl miliónu

Jiří X. Doležal 19. prosince 2012 • 06:00
Život na dně. Vyrůstala v ústavu, žila na ulici, sama vychovává dítě a dluží asi půl miliónu
foto: Jan Šibík

Když má někdo smůlu, může se dostat na samotné dno i bez vlastního závažného selhání. Stačí blbě se narodit a vyrůst v ústavu, pak už se ztráta dohání velmi těžce. Paní, která se na Reflex obrátila se svým neveselým příběhem, vlastně nedostala šanci být jinde než na dně. A nyní v podstatě nemá šanci se z toho dna dostat.

reklama

Kus za Brnem, v Moravském krasu, dojedeme do malé, nevlídné vesnice a hledáme příslušnou adresu. Najdeme ji v činžáku, na vsi nepatřičném, stojícím vedle hospody a nějakého zemědělského areálu. Paní Olga nás uvítá a vede – trochu kulhá – do bytu, kde panuje i v poledne tma. Je totiž napůl suterénní a okna vedou na parcelu, přes kterou zavážejí hospodu. „Zvenku je všechno vidět, tak mám všude závěsy!“

 

Byt je skoro prázdný, nábytek starý a opotřebovaný, každý pes jiná ves. Kolega Honza Šibík si opatrně sedá do nízkého křesla. „To je z auta, havarovali jsme, nemáme nábytek, tak jsme si z autosedaček udělali křesla.“

 

V bytě není nic na ozdobu, jen po stěnách jsou z časopisů vystříhané obrázky motocyklů a motocyklových závodů. V lustru je – kvůli úspoře proudu – jen jedna žárovka, u zatemněného okna stojí veliká stará televize. Asi to jediné, co by mohl exekutor, až přijde, zabavit. Přístroj má cenu tak tři stovky. A exekutor už jde.

 

„Můj životní příběh začal tím, že jsem se narodila, jenže nevím komu. Jsem nalezenec. Nevím, kdo jsou moji rodiče, nikdy jsem je nepoznala a nepoznám. Když mi bylo asi šestnáct let, tak jsem se to pokoušela zjistit. Ale nepovedlo se.

 

Rodinná kočka a obrázky motorek na zdech,  jinak není v pokoji skoro nicRodinná kočka a obrázky motorek na zdech, jinak není v pokoji skoro nic

 

Jak mě našli, dali mě do dětského domova, kde jsem byla asi do pěti let. Pak si mě vzali adoptivní rodiče. Do deseti nebo jedenácti let, než jsem přišla do puberty, to u nich bylo v pohodě. Oni mě už od šesti nechali chodit do jezdeckého oddílu, ke koním. Nejdřív na poníky. Když jsem chodila do školy, tak jsem vždycky ráno před školou šla nakrmit dva koně, o které jsem se směla starat. Když jsem pak ze stáje přišla do školy, smrděla jsem hnojem, až mi začali říkat Hnojařka. Nebo Kobyla. Strašně mě to bavilo, žila jsem tím, ale stačilo mi to jen asi do jedenácti nebo dvanácti let.

 

To mi začali spolužáci vykládat, že nejsem dcera svých rodičů, že jsem z děcáku, a že jsem proto méněcenná. To byl asi zásadní zlom. Začala jsem utíkat z domova ke koním, hádat se s rodiči, měli to se mnou asi hodně těžký. Když mi jednou za trest zakázali jít ke koním, prostě jsem utekla. Konflikty se množily. Chtěla jsem jít na obchodní akademii, že budu sekretářka, oni mě dali na prodavačku.“

 

 

Nemám samozřejmě to srdce paní Olze vyprávět, že to asi rodiče mysleli dobře, a hlavně realističtěji než ona. Její vyprávění totiž neprobíhá hladce. Je hodně emoční, ne úplně souvislé, Olga přeskakuje, ztrácí se v ději, spoustu věcí si nepamatuje a občas si odporuje. Prostě – její verbální projev ukazuje, že by studium obchodní akademie asi nezvládla. Ale nechci s ní polemizovat, takže mlčím a poslouchám dál.

 

„Mě to ale na učňáku nebavilo, a když mi bylo asi patnáct, pokusila jsem se otrávit práškama. Já už se předtím zkoušela jednou zabít, taky práškama, ale nepovedlo se. Ráno jsem se probudila a nikomu jsem o tom, že jsem tabletky večer spolykala, neřekla. Tentokrát se to po sebevražedném pokusu začalo řešit a mě šoupli do diagnosťáku. V těchhle zařízeních, kterými jsem pak procházela až do osmnácti, mi bylo vlastně nejlíp. Ale chyběla mi svoboda a koně.

 

Nakonec jsem utekla i odtud. To mi bylo šestnáct. Spala jsem v opuštěné nádražácké budce u kolejí. Se sekerou vedle palandy. Žila jsem venku a přemýšlela, co se životem. Pak mě vzala jedna kamarádka na diskotéku a někdo mi tam asi dal něco do pití. Pamatuju si pak jenom útržky, jak mě vedli policajti a jak jsem jim říkala, že chci zpátky do diagnosťáku. Odvezli mě tam a já prospala týden. Vůbec si to nepamatuju. Když jsem se probudila, okamžitě mě převezli do výchovného ústavu. Tomu se dřív říkalo polepšovna. Bylo to v Nové Roli. Nebylo to špatné. Byli tam dospělí, co mi neříkali, že jsem blázen nebo špatnej člověk. Věděli, že něco hledám a jsem citlivá, a chovali se ke mně skvěle. Mohla jsem i chodit do práce.

 

To jsme směli, abychom si našetřili na osmnáctý rok, kdy z pasťáku půjdeme, nějaké peníze. Začala jsem pracovat nejdřív v porcelánce a pak jako pomocná sestra v nemocnici v Karlových Varech. Ráno jsem jela vlakem do Varů, večer se vlakem vrátila, měla jsem svobodu a byla to úplná pohoda. Připadala jsem si jako na dovolené. To už mi bylo sedmnáct. Nejdřív jsem byla na interně, pak mě, protože mi věřili, dali na jednotku intenzívní péče. A potom přišel zase malér.

 

Moje zásadní chyba je, že každému věřím. Že se nechám vždycky přemluvit. Jedna moje kamarádka z pasťáku, Michala, mě přemluvila, abych jí přinesla krabičku diazepamů. Měla jsem k lékům v nemocnici přístup, věřili mi. A já to udělala a pak to prasklo. Ještě nějaký diazepamy jsme snědly, zfetovaly se. A tak se to provalilo. Staniční sestře jsem se přiznala, že jsem ty prášky ukradla já. Z nemocnice mě vyhodili. Byly už jen tři měsíce do mých osmnáctin, tak jsem pak už jen byla v pasťáku, na baráku, jak jsme říkaly, a čekala, až mě pustí.

 

Tatáž kamarádka mě přemluvila, abychom utekly. Ona měla domluvené nějaké kamarády v Chomutově, že nás ubytují. Řekla jsem si, že to na útěku nějak vydržíme do osmnácti a pak nějak vplujeme do života a budeme normálně žít. Dojely jsme do Chomutova. Tam nás čekali nějaký kluci ve favoritu, že nás odvezou na ubytování. Nějak mi zafungoval šestý smysl a začalo mi v tom autě být divně. I moje kamarádka se najednou chovala jinak.

 

Když jsem se ptala, co budeme dělat, co máme v plánu, všichni mlčeli. Bylo to strašně divný. V momentě kdy jsme zastavili na červenou, vyskočila jsem z auta a utekla. Bylo to rozhodnutí vteřiny, ale myslím, že mě zachránilo. Doběhla jsem do nějakého parku, kde seděli a kouřili nějaký mladý lidi. A já jim všechno vyprávěla. Ukázalo se, že Michalu znají, že vědí, že šlape, a ty kluci, co jsem jim utekla z favorita, opravdu byli pasáci. Říkali, že takhle prodala už několik holek, právě za to byla v pasťáku.

 

Jela jsem do Brna, k našim. Nechali mě vykoupat, ale poslali mě pryč. Měli strach nechat mě doma. Tak jsem zase měsíc spávala po parcích a kamarádech, kde se dalo, a pak jsem se pokorně vrátila do pasťáku do Role. Přihlásila jsem se v Brně na policii a oni mě tam odvezli. V osmnácti mi pan ředitel řekl, že jsem si už prožila tolik zlého, že před sebou už mám jen supr život. Myslela jsem si, že jo. A s tím jsem v osmnácti z pasťáku odešla.“

 

Všechno, co paní Olga popisuje, nemusí být příkladem psychiatrické diagnózy, které se říká sociopatie. Olga „ve své podstatě“ není ani zlá, ani feťačka, ani zlodějka. Přesto bylo její mládí plné malérů – protože neměla vlastní vůli, dostatečnou inteligenci a nedokázala odolat tlaku problémového – na rozdíl od ní skutečně sociopatického – okolí. Není dostatečně intelektuálně vybavena, aby rozeznala, kdy s ní někdo manipuluje a zneužívá ji.

 

„Našla jsem si bydlení, naši chtěli, abych se osamostatnila a nebydlela u nich. Tak jsem se usídlila v Brně na ubytovně a začala se živit brigádami, většinou načerno. Nikdo mi neřekl, že si mám platit zdravotní a sociální pojištění a já to prostě nevěděla. Takže mi na pojištění naskákaly strašný dluhy. Potkala jsem kluka, který se mi strašně líbil a měl dva psy, který se mi taky strašně líbili. Skoro jako kdysi koně. On se o ty psy moc nestaral, tak jsem se o ně začala starat já. A zamilovali jsme se. Tedy já.

 

 

A on mě přivedl do jiného stavu. Já miminko chtěla, strašně jsem chtěla rodinu, protože jsem sama byla v těch děcákách a pasťákách. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, tak jsem se partnera ptala, co mám dělat. Nechtěla jsem, aby to dítě bylo bez táty. On řekl, že spolu budeme, ale já o děťátko přišla. Naši měli barák nedaleko Brna, nechali nás nastěhovat se do suterénu. Místnosti jsme si spravili a oni nás tam nechali bydlet. Pak jsme se ale domluvili, že když už jsme s tím jednou počítali, tak to zkusíme ještě jednou. A já čekala další miminko. V průběhu těhotenství se mi doneslo, že mě přítel podvádí. Když se malej narodil, tak už na mě kašlal úplně. A když bylo malýmu půl roku, odešel a od té doby se neukázal.

 

Nikdy si mě nevzal, ale občas přišel a říkal: Miláčku, vezmi si na mě Cetelem. Vezmi si na mě Home Credit. Napiš si na sebe můj Oskar. Napiš si na sebe můj T-mobile. Pevnou linku. Všechno. A vždycky slíbil, že on to bude platit. Že už má dluhy a jemu nic nepůjčí. Věřila jsem, že to bude splácet, když se mnou čeká dítě. Ale neplatil, zmizel a ty dluhy zůstaly napsaný na mě. Samozřejmě je taky neplatím, protože nemám peníze. Je to už deset let zpátky a vůbec nevím, kolik to dneska může být, protože tam strašně narůstají úroky.

 

Když se malej narodil, dostávala jsem od státu šest tisíc. Něco jsem dala našim za bydlení, ale zbylo dost. Měla jsem taky dostávat patnáct set měsíčně alimentů, ale přítel to neplatil. První peníze poslal, když byly malýmu dva roky.

 

Paní Olga se v průběhu vyprávění rozplakala.  Brečel bych s ní.Paní Olga se v průběhu vyprávění rozplakala. Brečel bych s ní.

 

Nevěděla jsem, co dělat, a začala pít. Pak se to dostalo až k soudu – přes sociálku – a já byla pod dohledem. Ale nebyla jsem alkoholička. Když přítel nadále neplatil, naši a taky paní ze sociálky mi řekli, ať to dám na soud. To byly malýmu asi čtyři roky. Na soudu mého bývalého partnera postrašili, že ho zavřou, takže poslal větší částku najednou. Jenomže když ty peníze přišly, tak jsem zase byla hloupá. Narazila jsem na týraného koně, kterej měl jít na jatka.

 

Pobavila jsem se o tom s našima, oni věděli, že jsem si od malinka přála velkýho bílýho koně. Řekli, ať si to rozhodnu sama. Mě nenapadlo si na toho koně ušetřit, vzala jsem to z těch peněz, co přišly na malýho. Zachránila jsem tedy koníka. Bylo to už v době, kdy u nás byl jeden pán pro peníze. Exekutor. Ale jenom sepsal naše věci, co jako máme. Měli jsme jen skříně a gauč. A taky mi chodily nějaké upomínky, ale já je nijak neřešila, protože jsem to neměla z čeho platit. A měla jsem koníka.

 

Už po pár týdnech jsem z něj spadla a zpřetrhala si vazy v koleně. Nemůžu kvůli tomu moc chodit. Takže jsem musela koně pod cenou prodat, a ještě mě při tom podvedli. Pán mi za něj dal zálohu, řekl, že mi za něj doplatí, odvezl si ho a už se neobjevil. A já nemohla chodit.

 

Tak jsem začala shánět nějaký levný auto do deseti tisíc. Sehnala jsem ho. Vydrželo měsíc. Pak to začalo nějak plavat, asi špatná náprava, a já to otočila na střechu a úplně ho zrušila. Mám od té nehody problémy s krční páteří. Nevěděla jsem, co dál, a rozhodla se, že si udělám nějakou školu, abych se mohla nějak živit. Chtěla jsem si vzít půjčku a za čtrnáct tisíc ročně nastoupit na dálkové středoškolské studium veteriny. Pořád jsem bydlela u rodičů, ale už bez partnera.

 

Půjčit mi měl kamarád, kterýho jsem znala přes jeho psa. Nechala jsem mu občanku, on mi dal podepsat nějaký papíry a už se neukázal. Pak mi přišlo od policie, že mám půjčku na sto tisíc a že ji mám splácet. Byla jsem obviněná, že jsem bílej kůň. A přišel rozsudek, že jsem byla odsouzená a že budu nějakou dobu v podmínce. Už je to dávno pryč. Ale ten dluh pryč není.

 

U rodičů, kde jsem bydlela, byli exekutoři třikrát, ale neměli mi co vzít. Rodiče pak radši barák prodali a odstěhovali se do bytu v Brně. Já si musela najít podnájem – tady tenhle byt. Klukovi je jedenáct. Já jsem od toho úrazu v roce 2007, jak jsem spadla z koně, bez práce. Nemůžu moc chodit, a teď se navíc po té autonehodě přidala krční páteř. Před úrazem jsem dělala jen brigádně. Oficiálně nemám odpracováno nic.

 

Ani nevím, kolik dlužím. Půl miliónu. Nebo tak nějak. Chtěla bych to splácet, ale nevím z čeho. Nevím, jak se postavit na nohy. Donedávna jsem byla registrovaná na úřadě práce v Brně a paní mi dávala tři tisíce šest set měsíčně. Tady měsíčně platím osm a půl tisíce nájem.

 

Doktoři mi řekli, že v tom koleně mám přetržený vaz a že bych měla jít na operaci. Jenže to by byl minimálně týden v nemocnici a půl roku úplného nechození. Sociální odbor by mi tu operaci zaplatil, to mi paní řekla, ale já nemám, kdo by mi hlídal malého. Paní mi řekla, ať ho dám na půl roku do děcáku – to je pro mě vyloučené! Takže žiju z půjček, půjček a zase půjček.

 

Píšu známejm, jestli by mi nedonesli mouku nebo máslo. Pak přišly dvě paní ze sociálky sem, já jim všechno říkala a ony mi pak zařídily, že mi dávají čtyři tisíce osm set na bydlení a čtyři tisíce osm set na životní minimum pro nás oba, i s malým. Takže nám s malým zbývá, když zaplatím nájem, na měsíc jedenáct set korun. A tak si dál beru půjčky a čekám, kdy zase přijdou exekutoři. Ale oni tu nemají co vzít.“

 

Pak se paní Olga rozpláče a já se bohužel musím zeptat, co si počne – i když vím odpověď předem. Ona ji zná taky, tak jen hlesne: „Nevím!“ A pláče ještě víc. Kdyby to bylo něco platné, brečím s ní.

 

Jiří X. Doležal


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama