Býval jedním z nejznámějších reportérů TV Nova a náležitě si to užíval. Na obrazovce býval každý den. Jednou za čas se však ztratil. Měl své „šňůry“, kdy jen příšerně pil a jedl prášky na kila. Pak práci na Nově ztratil. Zpočátku to všichni přisuzovali jeho kvartálnímu alkoholismu. Později mu diagnostikovali maniodepresívní psychózu. Z léčebny v Bohnicích se dostal na ulici, protože přišel o byt. Posledních pět let přežíval jako bezdomovec. Teď se Ivan Břešťák (50) vrací před kamery.
Na Nově jsem končil k jedenatřicátému srpnu 2007. Po jedné alkoholové šňůře začátkem srpna jsem sice tři týdny nekalil, ale užíval jsem stilnox. Lék na spaní, který neměl být návykový, ale samozřejmě návykový byl. Byl na předpis, ale tehdy jsem měl všude známý. V onen inkriminovaný den byl průser v tom, že jsem si ten stilnox vzal, probudil se ve dvě, vzal si další, ve tři nebo ve čtyři další a byl jsem de facto nafetovanej.
ASI TISÍC REPORTÁŽÍ
Místo aby mě ten prášek uspal, tak mě nakopnul. Já se ráno oblíkl, a i když jsem měl volno, odjel jsem služebním taxíkem do práce. Na Barrandově jsem nepoznával lidi, blábolil jsem tam prý nějaké nesmysly. Nepamatuju si to, znám to jen z doslechu. Klasické okno. Jestli se traduje, že jsem chtěl štáb a jet točit reportáž, je to možný. Já jezdil točit i v době volna, protože Nova pro mě byla všechno - zaměstnání, povolání, koníček, měl jsem tam i nějaké vztahy. Říká se taky, že když mě chtěl tehdejší šéf zpravodajství Martin Ondráček poslat domů, nějak jsme se chytli, a dokonce drželi pod krkem. Ale to nevím. Zkrátka jsem byl zfetovanej, tak mi zavolali sanitku. A ta mě odvezla do Bohnic.
Asi den trvalo, než jsem se úplně probral. Od kámošů jsem se dozvídal, co se stalo. Bylo mi jasné, že po všech těch mých průserech, které jsem celých osm let na Nově dělal, je to konečná. Když jsem se dal nějak do kupy, přijel jsem na Novu a domluvili jsme se, že odejdu. Ale byl to takový mírový rozchod, protože oni zase věděli, že jsem pro Novu udělal hodně práce. Když se kouknete do archívu a napíšete si tam Ivan Břešťák, vyskočí vám tisíc reportáží. Dalších asi sedmdesát reportáží mám i pod jménem Břečťák. Zkoušel jsem se dostat do České televize, kde by mě snad i vzali. Schůzku jsem měl mít v pondělí, ale omluvil jsem se, že musím za dcerou, a odložil to na pátek. V tý době jsem byl ve stadiu deprese. Mám diagnózu maniodepresívní psychóza, bipolární afektivní porucha. Nacpal jsem do sebe nějaký prášky a celý pátek jsem prospal. Zkoušel jsem jim pak ještě volat, ale setkat se už nechtěli.
ŠTĚDRÝ DEN S FERNETEM
Pak mi nějak došlo, že jsem v debaklu, že jsem přišel o všechno. Definitivní průser byl 24. prosince 2007 na Vánoce. Týden před svátky jsem si koupil stromeček, kterej jsem nebyl schopen postavit a ozdobit, protože nebylo pro koho. Byl jsem sám. Koupil jsem si dvě flašky nějakýho příšernýho fernetu a pustil se do pití. A prakticky do Štědrého dne jsem chlastal. To už jsem nevěděl, jestli je ráno, dopoledne, jestli se stmívá. Prostě strašný.
Mít bipolární poruchu a do toho se napít, to je peklo. Máš halucinace, vidíš neexistující věci, slyšíš neexistující zvuky. Najednou kolem tebe třeba projede vlak. Tak jsem zavolal jednomu policejnímu plukovníkovi, kamarádovi z gymplu, že jsem na tom velmi zle, že mám černý myšlenky, že se chci zabít. A on, chudák, místo aby trávil dopoledne s rodinou, mě odvezl do Bohnic.
NA ULICI
Nějakou dobu mě tam léčili na protialkoholním. Po pár dnech se mi udělalo dobře fyzicky, ale psychika byla špatná. Mé příšerné deprese přičítali faktu, že jsem tejden chlastal, že jsem troska. Vědomí, že jsem o všechno přišel, nešlo vypudit z povědomí. Třeba jsem usínal a najednou mi vyskočilo, že mě vyrazili. Zkoušeli na mě spoustu prášků, dali mě nějak do kupy, ale já jsem vnitřně naprosto rezignoval.
Paralelně s tím jsem nezaplatil nájem dvoupokojového bytu na Vinohradech a dostal výpověď. Od Novy jsem sice dostal šestiměsíční odstupné, což byly docela solidní peníze, ale já to všechno roztočil. Můj byt byl po týdenní kalbě jak feťácký doupě, strašnej bordel, všude vajgly. Vzhledem k tomu, že jsem byl v Bohnicích, pověřil jsem jednu blízkou osobu, kterou nechci jmenovat, ať mi pomůže byt vyklidit a někde uskladnit moje věci. Dopadlo to tak, že ten člověk prakticky všechny věci vyházel. A já měl přitom doma třeba oblečení z Novy v pořizovací hodnotě 350 tisíc. Samé značkové věci. A všechno šlo do prdele. Takže se ze mě stal bezdomovec.
Dvoutisící osmej a devátej byly dva nejstrašnější roky mýho života. Prostě peklo. Byl jsem různě po známejch, po ubytovnách. A mezitím občas v Bohnicích. Čtrnáct dní venku, měsíc v Bohnicích. Šel jsem níž a níž a do toho dost chlastal. V květnu 2008 mi diagnostikovali tu bipolární depresi a dali mě do invalidního důchodu. Měl jsem prudké výkyvy nálad. V mánii třeba nechcete spát, chcete pořád něco dělat, klidně ve tři ráno. Když máte depresi, tak zas nemáte chuť dělat nic. Když u mě třeba ještě v éře na Nově bydlela dcera Johana, která v Praze jeden čas studovala, volal jsem jí jednou, ať mi koupí dvě krabičky cigaret, protože nemám co kouřit. A ona: Tati, vždyť trafiku máš v baráku.
Ale já tam nebyl schopen dojít. Pak se dcera vykašlala na gympl a přibližně v době, kdy mě vyhodili z Novy, se vrátila ke své mámě do Příbora.
TALENT VS. CHLAST
Už v sedmé třídě na základní škole jsem v sobě objevil literární talent. Ze slohů jsem častokrát dostával pětky, protože si učitelé mysleli, že mi to doma psali rodiče. Byl jsem malej kluk, takže jsem se rozbrečel a rodičům to řekl. Paní učitelka nakonec souhlasila s tím, že mě vyzkouší a dá mi téma přímo ve třídě. Dostal jsem jedničku. Řekl jsem si, že s tímhle talentem se jednou v životě budu živit psacím perem a hlavou.
Ale po gymplu jsem měl smůlu. Rodiče po roce 1968 nesouhlasili se vstupem vojsk. V roce 1981, kdy jsem končil gympl, jsem chtěl studovat FAMU. Scenáristiku a dramaturgii. Byl tam šílenej nával a já paradoxně nesložil talentové zkoušky. Podle mě v tom sehrál roli ten politický šrám rodičů. Takže jsem pohřbil naděje, že se mi splní sen, a nastoupil na Barrandov jako rekvizitář. Tam jsem trpěl až do revoluce.
Pak jsem využil první možnosti a nastoupil do deníku Metropolitan. Začal jsem se učit novinařině a psal články ze všech oblastí. Bohužel jsem taky dost chlastal. Asi po roce a půl majitel Metropolitanu koupil Telegraf, já šel pryč a pracoval jsem na ústředně kriminální policie jako vedoucí sekretariátu ředitele. Původně jsem tam měl dělat tiskového mluvčího, ale to místo zrušili. Úředničina mě moc nebavila, navíc jsem neměl kde spát. Tehdy jsem zjistil, že s manželkou nemůžeme žít, a odešel jsem. Takže jsem přespával, kde se dalo. No a od policie jsem byl brzy odejit. Vyhodili mě kvůli chlastu.
Časem jsem si našel přítelkyni, která měla byt, a přišla nabídka pracovat ve vznikajícím týdeníku Ring. Tam jsem se chytil. Na každé poradě říkali, že mám nejlepší materiály, ale to se nelíbilo jednomu kolegovi, který byl snad zástupce šéfredaktora. Žárlil na mě a podařilo se mu mě odtamtud vyštípat. Takže jsem dal v roce 1993 výpověď a ještě ten den získal práci v Blesk magazínu, kde jsem se začal hlouběji zabývat kriminalitou. Chytil jsem dobrou vlnu, šlo mi to a šéfredaktor mě hodnotil dobře. Ale mě lákala televize. Navíc mě po třech letech z Blesk magazínu propustili. Zase kvůli chlastu. Já tedy v práci nepil. Nikdy. Ale pak přišla ta moje šňůra, já zmizel a třeba týden o mně nikdo nevěděl.
ZUNA A KLOUČEK GROSS
Po vyhazovu z Blesk magazínu jsem prožil těžké delirium s vidinami a halucinacemi a skončil v nemocnici. Jen v triku a v botách jsem totiž ve sněhu utíkal před nějakými démony a stopoval auta, ať mě odvezou na policii. Jedno mi zastavilo a odvezlo s omrzlinami do nemocnice. Tehdy mi docvaklo, že něco není v pořádku, takže jsem se zasekl a přibližně dva roky se alkoholu ani nedotkl. V roce 1998 jsem se dostal do Blesk magazínu zpět. Člověk, který mě vyhodil, dostal výpověď a já se vrátil.
Ale v roce 1999 Železný zakládal novou Novu a sháněl tým. Já přes jednu kamarádku získal nějaké kontakty, prošel jsem kamerovými zkouškami a vzali mě. Tehdy jsem už byl zvyklej na velkou slávu a ovace. Jenže přišel Pavel Zuna a během tří minut mi vysvětlil, že neumím nic. A měl pravdu. Učil jsem se rok a Zuna na mě rok řval. Ale zakousl jsem se, že to zvládnu.
Jelikož jsem měl v minulosti policejní placku, znal jsem pár lidí, na nichž jsem začal budovat zpravodajskou síť. Protože jsem dodržoval pravidla, začali mi dávat lepší a lepší kauzy. Zlomovým okamžikem byl rok 2000, kdy premiér Zeman posadil do křesla ministra vnitra mladičkého ambiciózního kloučka Stanislava Grosse. Já byl zrovna v nějaké mánii a napadla mě šílená věc. Zavolal jsem jeho tehdejší mluvčí Gábině Bártíkové a řekl: Gábino, potřebuju mluvit s Grossem mezi čtyřma očima. O čem, to řeknu jen jemu. Dojel jsem do té obří kachlíkárny a ve velké místnosti na velkého pana Břešťáka čekal velký pan Gross.
Řekl jsem mu něco ve smyslu: Pane Grossi, vy jste ministr vnitra a máte spoustu zajímavých informací, jste jako první informován o každé významnější události. Já jsem Ivan Břešťák, reportér televize Nova. Na mě, pane ministře, čumí denně dva a půl miliónu diváků. Pane Grossi, teď mě dobře poslouchejte: Co kdybyste mi dával nějaké zajímavé kauzy? Já vám slibuji, že vás dvakrát až třikrát týdně ukážu na obrazovkách dvěma a půl miliónu lidí. A to jsou i vaši voliči. Plácli jsme si.
Od té doby až do roku 2004, kdy se stal premiérem, jsem měl nejlepší, nejrychlejší a nejkvalitnější informace ze všech krimireportérů. Jakmile se na policejním prezídiu profláklo, že Gross a Břešťák jsou dvojka, nestalo se mi, že by mi nějaký náčelník odmítl odpovědět. Protože se vědělo, že by pan Břešťák zvedl telefon, vytočil jisté číslo a ten náčelník by to dostal rozkazem nebo pokynem.
Gross třeba zavolal, jestli se nemůžu stavit k pizzerii na Barrandově, kde měl byt. Chodili jsme kolem bloku a povídali si. Já dostával opravdové pecky, že na mě tehdejší policejní prezident Kolář celkem třikrát poslal odbor vnitřní kontroly. Protože se třeba stalo, že jsem kolem desáté večer dostal informaci o zadržení kyanidového vyděrače. Zavolal jsem Koláře, kterej byl snad už v pyžamu. A jestli by mi k tomu druhý den neposkytl nějaké informace. Jenomže ouha, on to ještě nevěděl.
LEPŠÍ NEŽ ŽENSKÁ
Samozřejmě jsem měl signály od různých speciálek, kde jsem měl také nějaké kámoše, že Gross není žádné neviňátko, ale že je taky pěkně vychcanej, že má ty byty a další věci. Ale mně to bylo jedno, já dostával informace. Televize byla spokojená, všichni mě citovali, hlásili to v rádiu. Když se vám opravdu povede rána, všichni to převezmou a pak jedete v autě a slyšíte v rádiu převyprávěnou vlastní reportáž. Je to někdy lepší než ženská. Ale vyplatilo se to i Grossovi.
Troufám si říct, že když se stal nejpopulárnějším politikem v zemi, byla to i moje zásluha, protože jsem mu dával v televizi prostor. Taky to pro něj byla trampolína, aby se stal předsedou vlády. Když se pak stal premiérem, informace přestaly. Na Grossova nástupce Bublana jsem zkusil udělat ten samej fígl, ale odmítl mě. Jenže to už jsem měl dostatek kontaktů, takže jsem měl informací pořád dost. Měl jsem peníze, auto, ženy, všechno. Byl jsem populární. To mě zpočátku těšilo, ale ke konci začalo srát. Pořád jsem byl jakoby na obrazovce, pořád na mě někdo koukal.
Po dvouleté abstinenci mezi roky 1996 až 1998 jsem opět chlastal. Kvartálně, byly to ty moje šňůry. Jak mi zpětně řekli, měl jsem totiž deprese už od dětství. Ale dlouho jsem si to nepřipouštěl, přičítal jsem normálu, že má člověk jednou dobrou a jednou špatnou náladu. Ale u mě to byly extrémy. Většinou jsem se zabarikádoval doma a své depky řešil chlastem. Teď to srovnávají antidepresíva, která mi už ke konci působení na Nově napsali v Bohnicích.
POTKAL JSEM ANDĚLA
Práce, respektive Nova, pro mě byla úplně vším. Nic jiného jsem neměl, žádné koníčky, jiné záliby. Proto když jsem o ni přišel, přišel jsem o všechno. Když jsem se po Vánocích dostal z Bohnic a přišel o byt, vyhlásil jsem bankrot, peníze měl jen coby životní minimum z invalidního důchodu a přespával jsem několik týdnů na ulici. Třeba ve vagónu na hlavním nádraží. Nebo když bylo teplo, tak na lavičce. K té etapě se moc nechci vracet, mám z toho stresy. Žil jsem ze dne na den.
Půjčoval si prachy, pak už mi nikdo nechtěl půjčovat. S nějakým bezdéčkem jsme na Václaváku somrovali. Mně to nešlo, tak on obešel Václavák, měl sedmdesát šest korun, koupili jsme rohlíky a šli spát do vagónu na hlavák. Do toho párkrát záchytka. Já, kterýho zvaly firmy na své dýchánky, já, na kterého čuměly milióny lidí, já, který jim vykládal své rozumy. To je pro mě trauma.
Když jsem měl velké depky, chodil jsem se uklidit do Bohnic. Pak mě jeden známej tam odsud podvedl. Řekl, že má garsonku a že bychom tam mohli bydlet oba. Ten hajzl ze mě vytáhl osm tisíc a už se neozval. Osm tisíc je po vyhlášení osobního bankrotu celý můj invalidní důchod, šest stojí ubytovna. Navíc to bylo v zimě, v lednu nebo v únoru. Mě pustili z Bohnic, já čekám na toho známýho a nic. Telefon vypnutej. Takže jsem bez koruny vyšel z baráku do sněhu a nevěděl, kam mám jít.
Pak se stal zázrak a já potkal jednoho anděla. Jmenuje se Lucie. Měla nějaké problémy s mámou, bývala taky v léčebně. Ten den ale zrovna jela do Bohnic za kámošem. Měla dvoupokojový byt a domluvili jsme se, že mě k sobě vezme. Je to mladá holka, nikdy jsme spolu neměli vztah, jsme kámoši. Nechala mě u sebe rok, pak jsem šel na ubytovnu. Ale tam to bylo na houby, tak mě k sobě vzala na další tři měsíce, než si najdu něco lepšího. Pak zase ubytovna, zase Lucie.
Po nějaké době jsme se dohodli, že odejdu bydlet jinam. Našetřil jsem nějaké peníze a šel na ubytovnu Spořilov, kde jsem doteď. Je to trochu dražší, ale aspoň tam nejsou ožralí Ukrajinci, mám tam samostatnou místnost a v rámci možností jsem spokojenej.
NÁVRAT PŘED KAMERY?
Už asi dva roky vůbec nepiju. V určité fázi mi došlo, že kdybych pil dál, zabije mě to. Alkohol si vážně nedám. Ani molekulu. Stilnoxy už taky neberu. Kvůli depresím si jednou za tři neděle docházím pro prášky, stabilizátory a antidepresíva. Tím se můj stav výrazně zlepšil. Paní doktorka je fajn. Když mě prý opět chytne rapl, mám přijít a napíše doporučení do Bohnic. V rámci socializace prodávám pro jednu neziskovku na ulici plyšové medvídky, ale moc to pro mě není.
Když je blbý počasí, jste naštvanej. Dáte na sebe vizitku prodavač a držíte ten košíček, automaticky spadnete níž. Lidi do vás vrážejí, a navíc mě řada z nich poznává ještě z Novy. Jste to vy? Jak jste to dopadl? Nic moc příjemného, ale vlastně je mi to jedno. Mohlo to skončit hůř.
Celou dobu jsem toužil vrátit se zase k točení. Když jsem o touze vrátit se do médií mluvil pro deník Aha!, přečetl si to Franta Nachtigall, šéfredaktor časopisu Týden, který se ve společnosti Empresa Media stará i o TV Barrandov. Zavolal mi a domluvili jsme se, že natočím zkušební reportáž, a když to dobře dopadne, vrátím se snad na obrazovky. Měl jsem trému jako prase, ale uspěl jsem. Snad to v sobě pořád ještě mám. Je mi jasné, že mi bude minimálně půl roku trvat, než zase získám kontakty, ale jsem za tu šanci hrozně vděčný a mám strašnou touhu dostat se nahoru. Zřítil jsem se do stometrové propasti a teď se centimetr po centimetru drápu zpět.
