Novinář Tom Nicholson pro Reflex: O Slovácích s láskou a taky o pokladní, která ho poslala "do piči" | Reflex.cz
reklama
nahoru

Novinář Tom Nicholson pro Reflex: O Slovácích s láskou a taky o pokladní, která ho poslala "do piči"

Miloš Čermák18. září 2012 • 06:00
Tom Nicholson
Tom Nicholson
• foto: 
Vladimír Kampf

Momentálně nejznámějším slovenským novinářem je Kanaďan. Pětačtyřicetiletý Tom Nicholson spustil největší korupční skandál v novodobé historii Slovenska, když získal a zveřejnil tajný spis Gorila, dokládající propojení ekonomických a politických špiček na Slovensku. Před několika týdny vydal o Gorile knihu, která se okamžitě stala bestsellerem.

reklama

 

Jak si recenzenti povšimli, styl knihy připomíná žánr americké drsné detektivky. Autor se stylizuje do novodobého Phila Marlowa – v tomto případě ne detektiva, ale neohroženého žurnalisty. Tom Nicholson tak na první pohled i vypadá. Delší neučesané vlasy, vousy a rozhalená košile. Tvrdý chlápek, se kterým nejsou žádné žerty. Před pár měsíci dokázal v Bratislavě týden co týden naplnit náměstí. Slováci protestovali kvůli spisu Gorila, který „vyplaval“ na povrch na sklonku loňského roku. Popisuje tajnou operaci, kdy agenti odposlouchávali schůzky vysoce postavených byznysmenů (zejména jednoho ze šéfů mocné investorské skupiny Penta) s politiky (mimo jiné tehdejším ministrem hospodářství, ale i dalšími). Časově je kauza umístěna do let 2005 až 2006, kdy byla u moci pravicová Dzurindova vláda.

 

Gorila na Slovensku nastartovala období naštvání a frustrace z politiky, které vedlo až k předčasným volbám. Knižnímu vydání spisu či jeho interpretace se finanční skupina Penta snažila dlouho soudně bránit. Ale nakonec neúspěšně, a tak letos v létě vyšla Nicholsonova kniha. Prodaný náklad odhaduje sám autor na necelých třicet tisíc kusů, v obchodech je dalších téměř dvacet tisíc. To z knihy činí bestseller téměř bez konkurence.

 

Poznávají vás lidé na ulici?

Docela ano. Teď jsem se vrátil z Anglie, kde jsem byl navštívit rodiče, a například v letadle mě řada lidí poznala. I policista na pasové kontrole.

 

Jaký to je pocit?

Nejsem člověk, který by po něčem takovém toužil. Je to ... nepohodlné.

 

Ale reakce lidí je spíše pozitivní, nepletu se?

Vyloženě pozitivní. I když je pravda, že čím jsou ti lidé výše na společenském žebříčku, tím jsou jejich pohledy tak nějak ironičtější. Příběh, který vyprávím, není tím, co by bohatí a vlivní lidé na Slovensku chtěli slyšet. Ale běžní lidé jsou velmi milí.

 

Mluvíte skvěle slovensky. Cítíte se spíš jako Kanaďan, nebo už jako Slovák?

Nevím. Narodil jsem se v Anglii, vyrostl jsem v Kanadě a téměř celý dospělý život žiju na Slovensku. Asi nejvíc se cítím jako Slovák. Když hrají Kanada a Slovensko hokej, fandím Slovákům.

 

Ve své knížce píšete, že jste vyrostl na farmě.

Chovali jsme kozy. A samozřejmě i další zvířata, jako slepice nebo prasata. Ale rodiče nebyli farmáři, aspoň ne v takovém tom tradičním smyslu. Otec vystudoval medicínu na Oxfordu, protože si to jeho otec přál. Ale pak mu řekl: „Kašlu na to!“, sebral se a vystěhoval do Kanady. Být farmářem byl jeho sen. Učil na střední škole v Torontu biologii a ve volném čase farmařil. Celá rodina jsme farmařili.

 

Gorila přivedla tisíce lidí na náměstí a Toma Nicholsona na tribunu. „Bylo to něco úžasného. Hlavně ten pocit, že v lidech ještě nepřevládla apatie.“Gorila přivedla tisíce lidí na náměstí a Toma Nicholsona na tribunu. „Bylo to něco úžasného. Hlavně ten pocit, že v lidech ještě nepřevládla apatie.“

 

Z kolika jste dětí?

Mám dva mladší sourozence. Výjimečně se stávalo, že rodiče odjeli na dovolenou a mně nechali farmu na starosti. Většina z nás vůbec nevěděla, co to dovolená je. Byl jsem buď ve škole, nebo kolem zvířat. Případně na cestě, protože jsme každý den dojížděli asi sto kilo metrů do Toronta.

 

Zní to úmorně. Vzpomínáte na dětství rád?

Ale ano, měl jsem skvělé dětství. Jen mně vadilo, že jsem chodil na soukromou školu, kde nebyly holky. Nemuseli jsme na té škole platit školné, protože tam otec učil. Ostatní platili třicet tisíc dolarů ročně, já a bratr jsme to měli zadarmo. Bylo to prostředí dětí z velmi bohatých rodin. Ostatní děti vozili rodiče do školy v BMW a mercedesech, zatímco nás vozil otec ve Volkswagenu Brouk. Byl tříbarevný, jak ho otec neustále lakoval, aby nebyla vidět rez. To bylo asi mé jediné trauma v dospívání. Snažil jsem se otce přesvědčit, aby parkoval dál od školy, ale marně.

 

Vy sám působíte trochu jako hipík. Vousy, dlouhé vlasy. V tom jste asi po otci?

On byl takový akademický hipík. Dělalo mu dobře, když šokoval své bývalé spolužáky z Oxfordu tím, že chová kozy. Lítal kvůli tomu poctivě na abiturientské večírky.

 

Nutil vás, podobně jako jeho otec, abyste vystudoval vysokou školu?

To nemusel. Jen mě upozornil, že se musím dobře učit a vyhrát prospěchové stipendium, protože na školné nebudeme mít peníze. Takže jsem se celou střední školu strašně učil a stipendium získal. Když jsem se dostal na univerzitu, byl jsem šťastný a měl pocit, že poprvé v životě můžu přestat dřít, že můžu kouřit marihuanu, chodit s holkama ... No, málem mě vyhodili. Ale školu jsem dokončil. Vystudoval jsem historii a filozofii.

 

Bylo pro vás v životě dobré vzdělání důležité?

Myslím, že ano. I když je to zároveň trochu zrádné. Soukromé školy tě utvrzují v tom, že když na ně chodíš a když je vystuduješ, tak jsi něčím speciální. Nejsi! Máš skvělé vzdělání, ale to ještě neznamená, že jsi speciální člověk. Tím se musíš stát jinak.

 

Váš „speciální“ moment přišel ve chvíli, kdy jste se vydal na Slovensko. Jak se to stalo?

Úplně na začátku bylo to, že jsem se rozešel s jednou přítelkyní. A co chlap udělá? Koupí si auto, samozřejmě. V mém případě to byl Volkswagen 62 s nátěrem jako zebra. Nádherné auto! Koupil jsem ho za 1200 dolarů, ale musel jsem investovat dalších 4000 dolarů, abych s ním mohl jezdit. Peníze jsem si půjčil od otce. Ale abych mu je rychle splatil, začal jsem rychle shánět práci. A mimo jiné se zúčastnil konkursu na učitele angličtiny.

 

Na Slovensku?

Myslel jsem, že budu učit cizince v Torontu. Špatně jsem to pochopil. Když mě v osm ráno probudila telefonicky nějaká ženská s otázkou: „Chcete jet do Československa?“, myslel jsem, že se zbláznila. Ale jiná nabídka nebyla a já měl posledních pět set dolarů. Takže jsem řekl: „Proč ne?“ A bylo to. Jel jsem ještě s jedním kamarádem. Moje první působiště bylo v Piešťanech.

 

Jaký byl váš první pocit ze Slovenska?

Strašný. Když jsou první věc, kterou cestou z letiště uvidíš, paneláky v Karlově Vsi ... uf! V Kanadě paneláky nemáme, takže mě to překvapilo.

 

A druhý pocit?

Snadněji a lehčeji se tu žije. Ve společnosti není takové napětí. Slovenská společnost je svobodnější než ta kanadská.

 

Počkejte, ale vám tu přece zakázali vydat knížku.

Teď to nemyslím politicky. Můj případ byl v určitém ohledu extrémní a souvisel s korupcí, která samozřejmě na Slovensku je. Ale v Kanadě ovládá vztahy mezi lidmi politická korektnost. Ať chceš říct cokoli, musíš zvažovat, jestli to nebude považované za rasistické nebo jinak nevhodné. Na Slovensku může říct inteligentní člověk to, co si opravdu myslí.

 

Vnímáte rozdíl mezi Slováky a Čechy?

Slováci jsou mnohem emotivnější. Dovolí si vůči sobě neuvěřitelné věci. Nedávno jsem byl nakupovat v Tesku a dostal se do konfliktu s pokladní. Ona chtěla, abych zaplatil za papírovou krabici, ve které jsem si koupil žrádlo pro kočku. Tak jsem ty plechovky začal z krabice vyndavat. A ona mi řekla: „Jděte do piči!“ Myslel jsem si, že jsem se přeslechl. Ale kdepak! Ona mě opravdu poslala do piči a považovala to za naprosto normální věc. V ten moment mi došlo, že Slováci jsou jiní než lidé na Západě, ale i než Češi. Pro ně je OK, když veřejně projeví emoce. V tom je určité kouzlo, ale samozřejmě i zrada.

 

Váš vztah ke Slovensku byl láskou na první pohled?

Vůbec ne. Když jsem trávil první měsíce v Piešťanech, moc se mi tu nelíbilo. Velkou zásluhu na tom měla ředitelka hotelové akademie, kde jsem tehdy učil. To byla taková stará sedmdesátiletá komunistka. Nepadli jsme si do oka. Působila mi potíže a já se po šesti měsících vrátil zpět do Kanady.

 

Gorila se zařadí nepochybně mezi nejprodávanější knihy na Slovensku. „Musel jsem tu knihu vydat. Ale teď už chci dělat něco jiného,“ říká Nicholson.Gorila se zařadí nepochybně mezi nejprodávanější knihy na Slovensku. „Musel jsem tu knihu vydat. Ale teď už chci dělat něco jiného,“ říká Nicholson.

 

Proč jste se rozhodl jet znovu na Slovensko?

Nevím. Něco se mi ... zažralo pod kůži. Dodnes to nedokážu definovat. Něco v lidech. Něco v té atmosféře. Pamatuju se, jak jsme se po škole scházeli u piva a diskutovali. To byly neuvěřitelné a fascinující momenty. Oni mi dávali najevo, že mě potřebují, a já začínal chápat, že potřebuju je.

 

Znovu jste pracoval jako učitel?

Jiné nabídky tehdy nebyly. Pár lidí přijíždějících ze Západu byli například právníci, ale většina cizinců učila jazyk. Já byl navíc jedním z mála, kteří měli pedagogické vzdělání. Rozeslal jsem životopis na celou řadu univerzit. Odpověděli mi z Olomouce a Žiliny. Vybral jsem si Žilinu, kde byla Vysoká škola dopravy a spojů. Učil jsem anglicky budoucí piloty. Piloti, to je úžasný živočišný druh. Oni v sobě kombinují exaktní technické myšlení s ohromnou vášní. Létání milují, je to pro ně emotivní záležitost. Piloti jsou lidé stvoření pro život. Navíc umějí ohromně pít alkohol. Zažili jsme společně neuvěřitelné věci. Dodnes se s některými z nich stýkám.

 

Pak jste začal psát do novin …

Někde jsem si přečetl inzerát, že hledají novináře do anglicky psaného týdeníku Slovak Spectator. Řekl jsem si, že to zkusím. A zjistil, že je to přesně to, co chci dělat. Noviny ti dají šanci. První týden dostaneš za úkol napsat článek o Ikea nebo Škodě Auto ... Ale za dva měsíce už píšeš politiku. Samozřejmě že na to vůbec nemáš! Ale jsi mladý člověk a vůbec o tom nepřemýšlíš. Navíc to bylo za vlády Mečiara, takže zlatá doba.

 

To myslíte ironicky?

Zlatá doba pro novináře. Bylo to vzrušující. Když jsem se z Žiliny přestěhoval do Bratislavy, měl jsem přítelkyni, jejíž matka chodila každý týden na protimečiarovské demonstrace. Třicet tisíc lidí na náměstí! Nikdy předtím jsem nic takového nezažil.

 

V té době jste se stal z volnomyšlenkářského Kanaďana rozzlobeným Slovákem?

(Smích) Začal jsem vnímat, co se za Mečiara dělo. Nebyly to jen ty velké mediální události, jako vraždy policistů nebo podnikatelů. Díváš se kolem sebe a vidíš spousty drobných věcí, které se ti skládají dohromady. Třeba stojíš v zácpě v Bratislavě a najednou z fronty aut vyjede černý mercedes a objede všechny po chodníku. Má to v řiti a nikdo to neřeší. Jednou jsem pozoroval Albánce, kteří na ulici měnili peníze. Veksláky. Přišli k nim policajti, jeden z nich těm Albáncům něco povídá a najednou mu dá Albánec facku. Policajt upadl na chodník, druhý mu pomohl na nohy a říká mu: „Pojď, jdeme pryč, ať nemáme zbytečné potíže.“ A odešli. Já si říkal: Fakt jsou policajti na Slovensku taková hovna? Člověk se začne na občanské úrovni hněvat a klade si otázku: Co se to děje?

 

Myslíte si, že kdybyste zůstal v Kanadě, budete taky novinář?

Neřekl bych. V Kanadě by to bylo mnohem těžší. Tam bych musel roky a roky pracovat v nějakých lokálních novinách nebo mít diplom z prestižní novinářské školy, než bych dostal takovou šanci jako na Slovensku. Tady bylo všechno možné. Všechno! Navíc velká část žurnalistiky se rodila z hněvu. To by také v Kanadě ani jinde na Západě neprošlo, protože novináři v té době nepsali úplně objektivně. Ani na současném Slovensku by to neprošlo. Naštěstí ten hněv byl spravedlivý.

 

Setkával jste se s otázkou, proč se staráte o slovenské věci, když jste Kanaďan?

To byla neustále jedna z hlavních otázek, která lidem tady vrtala hlavou. Často jsem se s ní setkával. A někdy jsem se dozvěděl až opožděně, jak velký to pro mnoho lidí představovalo problém. Třeba pro policejního prezidenta Spišiaka. Znali jsme se dlouhá léta, ale byl ke mně vždy velmi odměřený, skoupý na slovo. Udržoval si odstup. Až později mi řekl, že si myslel, že pracuju pro CIA.

 

Pracujete?

Ne. Ale ono nebylo úplně na škodu, že si to někteří lidé mysleli. Včetně mafiánů. Měli pocit, že někoho musím mít za sebou, protože jinak bych se nemohl chovat takhle drze.

 

Na Slovensku ale působilo víc zahraničních novinářů.

Jistě, například z agentur. Ale ty vždycky zajímaly jen hlavní kontury, zatímco já se pouštěl do detailů. To lidé nechápali.

 

Ale proč jste to vlastně dělal? Co vás na tom zajímalo?

Když jsi cizinec v nějaké zemi, nemáš žádnou představu, co bys měl dělat a jak se chovat. Kdybych zůstal v Kanadě, měl bych jasný kariérní růst. Stal bych se učitelem, postupem času vysokoškolským profesorem. Když jsi v cizí zemi, nemáš žádné příklady ani vzory. Musíš vymyslet sám sebe. Já jsem se rozhodl sledovat základní princip: jít tam, kde nikdo nebyl. Když nechápeš kulturu a neumíš jazyk, budeš to mít lehčí, když budeš dělat něco, v čem není taková konkurence. Takže jsem se začal zabývat kauzami, které nikoho nezajímaly. Například prodej zbraní ze Slovenska. Pro Západ to bylo velké téma, ale na Slovensku to nikoho nezajímalo. No a když začneš rozkrývat prodej zbraní, nutně se začneš zabývat také tajnou službou a organizovaným zločinem. Ozývají se ti lidé s tipy, dostáváš informace. Najednou tě ta témata začnou vtahovat.

 

Proč jste se v roce 2003 vrátil do Kanady?

Lákalo mě uzavřít jednu kapitolu v životě a začít novou. Taky se mi stýskalo. Myslel jsem, že se už na Slovensko nevrátím. Chtěl jsem zase žít doma. Ale byli jsme v Kanadě asi devět měsíců a ukázalo se, že to asi nepůjde. Zejména pro mou ženu. Kanada je přesycená imigranty a pro ni bylo strašně těžké se uchytit. Pochopil jsem, že by bylo kruté po ní žádat, aby se kvůli mně vzdala kariéry.

 

Ona byla na Slovensku televizní moderátorka na zpravodajské televizi TA3.

Právě. A co měla dělat v Kanadě? Prodavačku v McDonald’s? Zjistila, že nikdy nedostane podobnou příležitost jako na Slovensku.

 

Bylo těžké se vracet?

Byla to absolutně nejtěžší chvíle v mém životě. Když jsem to pověděl rodičům, otec se rozplakal. Když se rozpláče váš otec, tak to nemůžete jen tak přejít. Rodiče prodali svou nemovitost v Kostarice, abychom mohli žít všichni společně v Kanadě. Jako rodina. Ale plán nevyšel.

 

Ona vám to pak v uvozovkách vrátila, když jste kvůli ní přišel o práci v deníku SME.

Nastoupil jsem do SME po odchodu bývalého šéfredaktora Šimečky v roce 2006. Dostal jsem nabídku od nového šéfredaktora Matúše Kostolného, který byl můj někdejší student angličtiny. Nastoupil jsem do zpravodajství, ale stal jsem se šéfem investigativního oddělení. To byla asi poslední doba, kdy byly na Slovensku na tyto věci ještě peníze.

 

Ale pak jste dostal výpověď, protože se vaše žena dala na politiku.

Dokud byla v opozici, takový problém to nebyl. Ale když se stala součástí vládní garnitury, a byla dokonce státní tajemnicí na ministerstvu, začalo se to řešit. Když se na Matúše obrátil tehdejší šéf slovenské Transparency International s otázkou: „Co budeš dělat s tím Nicholsonem? Není to konflikt zájmů?“, vypukla panika. Šel jsem domů a připravil přes noc seznam deseti manželských párů v Americe, kde jeden z partnerů je politik a druhý novinář. Byli tam lidé i z takových novin, jako New York Times nebo Washington Post. Bylo evidentní, že to je na Západě celkem běžná věc. A já byl přesvědčený, že to dokážu zvládnout. Ale Matúš už byl rozhodnutý, že odejdu. Lépe řečeno mi řekli: „Můžeš psát, ale ne o politice.“ Uvažoval jsem o tom, dokonce jsem začal připravovat článek na téma, jak se žije osamělým šedesátiletým ženám na Slovensku. Ale moje srdce v tom nebylo. Naštěstí jsem dostal nabídku, abych nastoupil do týdeníku Trend.

 

Tom Nicholson se nyní chystá vydávat na Slovensku investigativní noviny – měli by vycházet na webu pod názvem Pod povrchomTom Nicholson se nyní chystá vydávat na Slovensku investigativní noviny – měli by vycházet na webu pod názvem Pod povrchom

 

Dnes už se ženou nežijete. Před dvěma lety jste se rozešli. Hrály v tom vaše odlišné profese role?

Ne. Můžu k tomu říct jen to, že politika a novinařina se v mnoha věcech podobají. V obou případech jde o profese, které z větší nebo menší míry děláte proto, že chcete měnit svět k lepšímu. Ale nakonec zjistíte, že ve skutečnosti stojíte na opačných březích jedné řeky. To se stalo i mně a mojí ženě.

 

V Trendu už taky nepracujete.

Trend je byznysový časopis. Velmi dobrý. Ale byznysový. A to je zvláštní médium. Může mít pověst, že hledá pravdu a bojuje za ni, ale nesmíte narušit ten základní pocit, že je „business friendly“ a že v něm tedy velké firmy budou inzerovat. Jenže investigativní novinář je takový ... v angličtině se používá termín muckraker. Pochází z přelomu devatenáctého a dvacátého století z Ameriky a označovali se jím novináři, kteří odkrývali nějakou špínu. Tak já vidím svou práci.

 

V Trendu jste měl se svými články potíže?

Některé neotiskli. Přitom to byla témata, která mi sami zadali. Týkalo se to i Gorily. Ale byl bych rád, abyste pochopil, že si nestěžuju. Chápu to. Oni by se okamžitě stali terčem mnoha žalob a dost možná by je to zničilo. Navíc to bylo v roce, kdy Penta byla jedním ze zájemců o koupi Trendu.

 

Tím se dostáváme ke Gorile, tomu mytickému spisu, který dokumentuje schůzky šéfů Penty se slovenskými politiky. Dlouho vám nikdo nevěřil, že ten spis je autentický.

To bylo nejhorší. Když jsem se tím spisem začal zabývat, setkával jsem se výhradně s reakcemi: „Dejte od toho ruce pryč!“ Politici mě přesvědčovali, že jde o velkou hru, které nemůžu rozumět. Z každé reakce jsem měl pocit, že je to jako jed. A když jsem získal jistotu, že to není žádná zpravodajská hra, tak jsem o tom začal psát článek do SME. Jenže jsem neměl nic v ruce. To bylo dávno před tím, než politici – jako později třeba premiérka Radičová – potvrdili, že je spis autentický.

 

SME článek neotiskl?

Šéfredaktorovi řekli, že Nicholson je pochybný člověk, který pracuje pro zpravodajské služby. Sedlijsme si spolu, abychom si to vyříkali. A on mi řekl: „Víš, já nevím, co si o tobě mám myslet.“

 

To asi bylo nejhorší.

Ano, to bylo moje osobní dno. Nechci se nikoho dotknout a sám mám jako novinář spoustu slabostí. Mí zaměstnavatelé by to asi potvrdili. Ale novinářská kultura na Slovensku je hrozně slabá. Vyrostl jsem v prostředí, kde je běžné, že šéfredaktoři bojují za své lidi. A když za někoho nechtějí bojovat? Tak ho vyhodí! Pro mě to byla hrozná doba. Například jsem se chtěl sejít s jedním ze svých zdrojů z vojenské tajné služby. A on mi zavolal, že dnes ne, že mám stín. Stín? Říkal jsem si: Panebože, copak jsem nějaký člen organizovaného gangu? Obchoduju snad s dětskou pornografií? A v téhle situaci jsem šel za šéfredaktorem a on mi řekl: „Víš, nevím, co si o tobě mám myslet.“ Byl jsem v šoku. Cože? Fuck!

 

Když dnes vaše knížka vyšla, berete to jako úlevu?

Ohromnou. Vnímám, že vycházejí recenze od lidí, kteří píšou, že od toho čekali víc a že je to jen rekapitulace. Ale musí si uvědomit, že jsem ten text psal v době, kdy ten spis nikdo neznal. Nemohl jsem počítat s tím, že se mezitím text spisu zveřejní na internetu. A pro mě bylo důležité to napsat. Byla to strašně zajímavá kapitola mého života. Velmi vzrušující, se vším všudy. Nikdy na to nezapomenu. Ale teď bych se chtěl posunout dál.

 

Kam?

Psát o dalších věcech. Gorila je mrtvá. Ale to zvíře žije, jen v jiných podobách. Mezi politiky je tlak, aby se kauza Gorila vnímala jako ojedinělý, zvláštní případ. Jenže tak to není. Gorila je model, jak to na Slovensku funguje. Pracuju teď na kauze Bratislavské teplárenské. Když procházím smlouvy a snažím se to rozklíčovat, je to velmi podobné. Myslím si, že je jedno, kdo je u moci. Pokračuje se dál. A o tom chci psát.

 

Jedna slovenská neziskovka vyhlásila finanční sbírku na vaši podporu. Proč?

Letos od ledna jsem neměl zaměstnání. Pamatuju se, že jsem byl tehdy v Praze dělat nějaký rozhovor a odtud jsem jel přes Bratislavu do Budapešti. Řídil jsem, v autě mi zazvonil telefon a já místo na brzdu šlápl na plyn. Takže jsem naboural. A říkal jsem si: Teď jsem úplně v háji. V bance asi tisíc eur, do toho hypotéka, a teď ještě nabourám. O pár dní později jsem se setkal s šéfk ou Aliance Fair-Play, což je skvělá ženská. Řekla mi: „Přemýšlela jsem o tom. Uděláme sbírku.“ A já na to: „Oukej, klidně.“

 

Kolik se vybralo peněz?

Lidé poslali asi 25 tisíc eur. To je velký závazek. Teď čerpám dva tisíce měsíčně na živobytí. Rozhodl jsem se, že k těm penězům ještě přidám honorář za knížku a investuju je do vydávání investigativních novin.

 

To bude stačit?

Uvidím. Budou vycházet na webu s názvem Pod povrchom. Původně jsem si myslel, že s fi- nancováním pomůžou bohatí lidé na Slovensku, ale ukazuje se, že s ničím takovým nechce být nikdo spojován. Měl jsem to tušit, peníze chrání samy sebe. Když má někdo zdroje, tak mi nedá peníze na projekt, který po těch zdrojích pátrá. Požádal jsem o několik grantů a jsem připraven to zpočátku financovat ze svého.

 

Kdy začnete?

Do konce roku. Myslím, že dobré datum by bylo 17. listopadu.

 

Je nějaká šance, že se korupci na Slovensku či podobně i v Česku podaří omezit?

Nevím, je to otázka nabídky a poptávky. Poptávka po čisté politice nepochybně je. Dnes si politici dovolí mnohem méně než před pár lety. Ale je to v lidech. Žiju v malé vesničce za Bratislavou. Lidé tam kradou dřevo, neplatí daně a nadávají na zkorumpované politiky. Jak se má něco změnit, když je ta společnost nemocná zdola až nahoru?

 

Tipl byste si, co budete dělat za deset let?

Doufám, že budu bez žalob. A že budu naživu. Pokud ano, budu dělat to samé co teď.

 

A bude to lepší?

O něco málo. Už teď je to o něco lepší, protože se o těch věcech aspoň mluví. Ještě nedávno se mlčelo.

 



Klíčová slova: rxrxmiloscermaktom nicholson



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama