Jízda za všechny prachy. Jak se z tradiční moravské slavnosti stal tradiční český šunt | Reflex.cz
nahoru

Jízda za všechny prachy. Jak se z tradiční moravské slavnosti stal tradiční český šunt

Petr Holec11. června 2012 • 06:00
Jízda za všechny prachy. Jak se z tradiční moravské slavnosti stal tradiční český šunt
foto: Tomáš Tesař

„Sklonil se před námi celý svět,“ zasní se Miroslava Vráblíková v předvečer vlčnovské Jízdy králů, letos poprvé konané pod záštitou UNESCO. Oba stojíme v místním Klubu sportu a kultury, kde probíhá slavnostní předání vlády mezi loňským a letošním králem, a oba nevěříme vlastním očím: ona díky folklórní kráse, již moderuje. Já kvůli komerční pouti, v niž se Jízda králů proměnila.

 

Podle vlčnovské legendy je město „perlou Slovácka“. A nejen jí, chcete-li být ještě lyričtější. Třeba jako Vráblíková, žena s fantastickým smyslem pro patos. „Jsou skutečnosti, které nelze vyjádřit slovy, a přesto jsou poezií. Dnes večer se stal Vlčnov jednou velkou básní,“ zaslechl jsem ji ještě předtím z balkónu, odkud barevný krojový rituál sleduji. Ano, slova občas selhávají.

 

„Jsou tu spíš mimoměstští,“ říká své kamarádce mladá žena stojící vedle mě. Oba se díváme dolů, na defilé krojů. Blíží se převzetí moci novým králem Martinem Matušíkem, vrchol soboty před nedělní Jízdou. V sále sedí u teplého bílého vína či piva několik desítek místních, většinou rodin členů královské družiny, někteří v krojích. Na pódiu se představují tzv. legrúti — osmnáctiletí královi ochránci, kteří jej v neděli budou doprovázet obcí na koních.

 

A taky vidím loňského krále, Jana Procházku. Když mu nabídli stát se před rokem králem, jeho rodiče to z časových důvodů odmítli. Jenže když se pak králem nechtěl stát ani nikdo jiný a zdálo se, že Vlčnov bude v roce možného zapsání mezi nehmotné tradice UNESCO bez hlavního hrdiny, nakonec svolili. „Pocházíme odsud, celá naše rodina ve folklórním spolku tancovala. Obdivujeme kroje a po staletí zachovávané tradice,“ vysvětlila Procházkova matka v České televizi.

 

Nyní si její syn užívá poslední minuty slávy. „Co pro tebe rok kralování znamenal?“ ptá se chlapce Vráblíková. „Dostal jsem dva volňásky na kolotoč,“ odpoví král s chlapeckou upřímností.

 

PERLA NEVKUSU

Do Vlčnova jsem přijel, abych na vlastní oči i kůži zažil, co tato v médiích tolik oslavovaná tradice opravdu znamená. I proto jsem si na triko nepřipnul visačku „PRESS“, jež z vás při podobných příležitostech dělá hromosvod oficialit a reklamní nástroj. Naopak: nikomu, s kým jsem ve Vlčnově mluvil, jsem neřekl, že jsem novinář. Vystupoval jsem jako turista z Prahy, což je role, již by zvládl i Sagvan Tofi .

 

Problém s lidovými tradicemi, jako Jízda králů, totiž je, že lidé novinářům obvykle neřeknou, co si opravdu myslí, ale to, co si myslí, že od nich chtějí slyšet, protože v dnešním, stále méně domácím světě jsou domácí tradice znovu moderní, samozřejmě hlavně kvůli zahraničním turistům. Zvlášť když jde nyní o UNESCO, když my novináři trpíme slabostí pro sebehorší nesmysly a když za některé lidové tradice v obci zaplatíte méně lidové ceny.

 

Začněme samotným Vlčnovem. Je-li tato třítisícová obec „perlou Slovácka“, pak by se Slovácko mělo z marketingových důvodů přejmenovat; při vjezdu hlavní silnicí začíná růžovým panelákem a při výjezdu končí zeleným. Perly ale nehledejte ani mezi tím. Tedy pokud vás nelákají komunistické a postkomunistické architektonické zločiny, jako jsou třeba kachlíčkovaná okna či sytě modré domy. Vlčnov zkrátka působí spíš jako gejzír nevkusu lidové tvořivosti. Už jen pár domů zde připomíná jakékoli skutečné tradice.

 

Jako většina návštěvníků Jízdy králů zamířil jsem i já nejdřív na zdejší náměstí. Za prvé tu hrála místní dechovka Vlčnovjanka, kapela krojovaných žen a mužů. Můj laický dojem je, že některé muže škrtí při zpěvu těsnější kalhoty, z nichž s lety i kily nebezpečně odrostli. A za druhé si tu můžete koupit spoustu tradičních slováckých výrobků, jako třeba trakař, háčkované boty či vietnamské klobouky vhodné na rýžová pole.

 

 

Vydal jsem se radši k přírodnímu amfiteátru, kde probíhala vystoupení folklórních souborů, včetně těch dětských. Nejsem etnograf, pochopil jsem však jedno: na Slovácku své tradiční kroje i muziku stále milují, od nejstarších až po nejmladší. Spontánně hrají i tancují i mimo oficiální místa, a ještě spontánněji u toho pijí kořalku. V čemž jsem s nimi rád splynul, což mě záhy přivedlo ke stánku s klobásami.

 

„Děláte je tady dobré,“ nelhal jsem jednomu ze stánkařů, zatímco jsem jedl a čekal na pivo. „Nejsme odsud, jsme z Frenštátu. To je přes sto kiláků,“ vysvětlil mi automaticky.

 

ANI PRO TURISTY

„Já? Ale vůbec! Mně to nic neříká! Já su místní!“ zvolal starší muž, zatímco jsem neúspěšně hledal dům krále. Mířil jsem k němu z náměstí podle oficiálních směrovek: nápis „DŮM KRÁLE“ ukazoval rovně, „GRILOVANÉ PRASE“ vpravo. Zmíněného muže jsem se kromě správné cesty k domu také zeptal, jestli už se těší na Jízdu králů. Jeho upřímnost mě zaskočila. Proč ho největší místní svátek nezajímá? zajímal jsem se. „Už to nemá moc společnýho s tradicí, a zvlášť, co to zapsali do UNESCO!“ odpověděl.

 

Ale proč? „Je to všechno jen strašně drahý a pro turisty,“ řekl mi. A jezdí aspoň turisté? „Právě že už skoro ne, už to všichni viděli,“ vysvětlil. „Ale za minulýho režimu sem jezdily stovky autobusů ROH a bylo tady i pětadvacet tisíc lidí. Jenže teď sem přijede čtyřčlenná rodina a stojí ji to šest set korun.“ A žije tím vesnice i přes rok? zeptal jsem se. „Vůbec,“ slyšel jsem odpověď. „Vždyť je to celý jen o penězích!“ Vtom k nám od náměstí dorazil pár místních. I oni říkali, že už jim to stačí. „Šli jsme radši na pouť,“ řekla žena. „Jestli tam jdeš, vezmi si hodně peněz! Jo, dům krále je tudy,“ ukázal mi muž cestu.

 

A najednou jsem před ním stál. Žlutobéžový jednopatrový dům s bílými plastovými okny označený z ulice barevnými fábory. A taky cedulí s nápisem „HOUSE OF KING“. Naposled jsem něco podobného viděl v roce 1997 v USA. Bylo to v Gracelandu, měl jsem na uších sluchátka, za pasem walkmana s namluvenou průvodcovskou kazetou a stál jsem před domem Elvise Presleyho. Tehdy uplynulo dvacet let od jeho smrti.

 

A TEĎ JSI KRÁLEM …

„Chlapec se proměnil v krále a nastal čas převzít břímě vlády,“ udělá Vráblíková králem jedenáctiletého Martina Matušíka. Ještě předtím jej ale večer v Klubu sportu a kultury navléknou do ženského kroje. Nehledejte v tom nic transsexuálního: podle legendy je Jízda králů jak iniciačním rituálem, co z paniců dělá muže a taky chrání úrodu, tak i oslavou někdejšího úprku uherského krále Matyáše Korvína před Jiříkem z Poděbrad – zdrhal v ženském přestrojení. Mladí vlčnovští králové musí jen doufat, že je fotky v ženských šatech nebudou na Facebooku pronásledovat i v dospělosti.

 

Vypadl jsem ze zpoceného kulturáku a zamířil k „búdám“ nad obcí, zdejším vinným sklípkům. A cestou přemýšlel, co dnes vlastně znamená tradice. Jsou to háčkované boty, jež nikdo nenosí? Nebo když v růžovém paneláku sedíte v kroji? Anebo David Rath? Historicky Jízda králů určitě tradicí je, existuje nejméně dvě stě let. Ta vlčnovská je dnes nejslavnější, protože přežila skoro jako jediná. Kdysi se jezdila i jinde v Evropě, jenže pak tam lidi začali chodit spíš na diskotéku. A Vlčnovské napadlo UNESCO.

 

PIVNÍ BOUDY

Co ale tradice znamená v tuzemské obci, kde společenský řád nejdřív vymýtili komunisté, kteří udělali z celého venkova jedno velké rozkradené JZD, načež nové pořádky zkusil po čtyřiceti letech zase vymýtit listopad 1989? „Vše začalo hromadou stavebního materiálu,“ začíná moravský architekt Jan Kruml svůj osvětový dokument Vesničko má přestavovaná o zkáze nejen architektonických tradic českého venkova.

 

A právě architektura bývá odrazem ducha doby. Pravda je, že vlčnovské kroje se dávno nešijí ve Vlčnově; šijí se zakázkově v Uherském Hradišti. Málokdo zde dnes také chová koně, symboly královského průvodu, a málokdo z místních na nich umí jezdit; zvířata jsou posbíraná po celé vesnici a legrúti se na nich často učí sedět právě pouze kvůli Jízdě králů. Ne náhodou z koně někteří občas taky spadnou, a že to není jen slivovicí.

 

Ostatně že je s jakoukoli lidovou tradicí něco špatně, poznáte v momentě, kdy nad ní začnou přebírat záštitu politici; nad Jízdou králů letos bděla nejen ministryně kultury, ale i zlínský hejtman. A na oficiálním plakátu akce se skvělo přes dvacet log sponzorů, jako by šlo o tenisový turnaj politiků! Navíc vstupenky (nejen) na nedělní Jízdu králů stojí 150 korun, takže už nejde o nehmotnou tradici, ale o hmotný obchod a v něm jde sentiment stranou. Takže klidně můžu napsat, že Jízda králů je ve své současné podobě, jako byste jezdili v historickém kočáru po Jižním Městě a nalévali se u toho pražskou vodkou. Mimochodem: mnohé zdejší vinné sklípky se proměnily v primitivní pivnice.

 

CO JE TO, TADY TOTO?

Na nedělní Jízdu králů jsem vyrazil ráno. To jsou všechny příjezdové cesty do Vlčnova uzavřené, aby se sem nikdo nedostal bezplatně. Jako první jsem před obcí minul pár starých zapařených karos s turisty. Hned po nich následovala Vlčnovjanka, hrající bujaře téměř pro nikoho, všichni totiž pokračovali dál do obce.

 

Tady jsem na hlavní křižovatce u náměstí, kde královský průvod strávil asi nejvíc času, zaslechl podezřele neslovácké tóny: do fujary zde tklivě foukal ošuntělý Jihoameričan s dlouhými šedivými vlasy, jenž si chybějící nástroje do repráků dopouštěl z CD. Vedle něj navlékala na figuríny laciné podprsenky jeho stejně ošuntělá přítelkyně. Výsostně slovácké trio kompletoval přiopilý prodavač malých štěkajících psíků.

 

„A to je co, tady toto? Máte povolení?“ optal se jeden z pořadatelů ženy a fujaristy. Podmínky UNESCO jsou trochu jako … UNESCO. Jelikož je Jízda králů nehmotným dědictvím, nesmí na ní nikdo hmotně vydělávat. Jen za ni smíte vybírat vstupné. „Měla jste si koupit povolení, můžete to udělat bankovním převodem,“ argumentoval pořadatel ženě, jíž nařídil sbalit stánek, zatímco fujaristu prodávajícího vlastní CD jen odsunul z chodníku.

 

„Tohle je diskriminace!“ vložil se do sporu další Jihoameričan, podle oblečení i profesionální komunikace manažer dua. „V Německu nebo Rakousku to nikomu nevadí!“ „Tady není žádné Německo nebo Rakousko! Tady je Česko a tady bude pořádek!“ odpověděl rázně pořadatel a odešel. Fujarista i prodejce psíků zůstali.

 

HLAVNĚ STŘÍZLIVĚ!

Šel jsem s mladým králem Jízdu králů od jeho domu a zpět. Kromě přímých účastníků a jejich rodin zajímala především turisty, kteří si vše fotili a natáčeli. Nejviditelnější na průvodu jsou určitě legrúti, osmnáctiletí ochránci krále vyřvávající dokola veršované vyvolávky. Podle jejich obsahu i přednesu bych řekl, že mnozí z nich berou Jízdu králů jako první příležitost legálně se ztřískat za vydatné pomoci dospělých.

 

Ostatně tak nějak to svému přespolnímu kamarádovi popsal i jeden z místních stojící vedle mě. Kamaráda zajímalo, jestli se legrúti učí všechny vyvolávky nazpaměť a co to vlastně znamená. „Hlavně se musíš pořádně napít,“ usmál se místní. „Ale ne zas moc, abys mohl mluvit.“

 


Klíčová slova:
rxrxpetrholecjizda kralu


Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější