Hrdá pravdoláskařka Petra Hůlová: Člověk si nesmí nechat ucpávat hubu | Reflex.cz
reklama
nahoru

Hrdá pravdoláskařka Petra Hůlová: Člověk si nesmí nechat ucpávat hubu

Kateřina Kadlecová21. března 2012 • 06:00
Hrdá pravdoláskařka Petra Hůlová: Člověk si nesmí nechat ucpávat hubu
foto: Stanislav Krupař

Petra Hůlová, autorka próz Paměť mojí babičce či Stanice Tajga, ještě ani nevydala svůj právě dopsaný sedmý román, a už se její jméno skloňuje v médiích.

reklama

 

Tedy skloňovalo – ve svém článku pro Mladou frontu Dnes z 28. ledna si totiž „protirežimně“ otevřela ústa: „většina [lidu] jsou volové“, „Bude líp je bublina, která praskla“, „Starší ségra Evropa je sice pořád lepší než starší brácha Rusák, ovšem tohle konstatování dnes už dojme málokoho“... Naštvala pár komentátorů a novinářů – a promluvila z duše statisícům naštvaných Čechů. O svých pocitech z dnešní české společnosti, o právě dopsané knize Čechy, země zaslíbená (ha!), o životě na pochodu mezi dětskými hřišti a knihami hovoří v rozhovoru pro Reflex č. 12 (vychází 22. března). Přečtěte si, co se do tištěného interview nevešlo.

 

Mladá fronta Dnes populární a několika zásadními cenami ověnčenou dvaatřicetiletou autorku vyzvala, aby jako první publikovala článek v seriálu, v němž se tuzemští spisovatelé v době všeobecně blbé nálady svěřují se svým pohledem na dnešní Česko. Máma dvou dětí svůj příspěvek z 28. 1. začíná vzpomínkou na své nedávné zatčení – psala smyvatelnou červenou barvou na chodník heslo „Stromy nekácet“… a skončila v rukou policistů. „Odvezli mě v klepetech a za pár hodin zas pustili, pro mě to zatčení ale znamenalo zásadní zážitek velké bezmoci.“ Rozhovor se pochopitelně týká i spisovatelčiny tvorby; třeba nového románu, který má vyjít v květnu nebo v červnu.

 

„Loni v prosinci jsem ho dopsala, vyjít by měl v květnu nebo červnu. Má zatím kolem dvou set stran a jmenuje se Čechy, země zaslíbená. Snažím se v téhle knížce reflektovat něco z české současnosti – z mých dosavadních knih byla taková snad jen ta poslední, Strážci občanského dobra…  Hlavní dějovou linií nového textu je příběh Ukrajinky, která přijíždí do Česka se svým mužem. Jsou z malé vesnice a chtějí si vydělat na barák; ona tu uklízí a trochu hlídá děti, on pracuje na stavbě. Dívají se na současnou českou realitu z jiného břehu. Doposud jsem se spíš bála zasazovat děje svých knih do současného Česka, protože mi přišlo, že se mi špatně píše bez odstupu, že potřebuju stylizaci, nějaký distanc. Tahle hlavní hrdinka mi to umožnila. Inspirací textu je naše paní uklízečka a také to, co mi vyprávěli mí mongolští kamarádi, kteří se v Česku snaží protlouct – je to trochu podobné. Rozhodně to ale není příběh zlých Čechů a hodných Ukrajinců ani naopak. Není to ani příběh popisující, jak se nám tu spolu žije v multi-kulti, to spíš groteska o tom, jak dnes emancipovaným Češkám scházejí mača. A pak jedno velké překvapení na závěr, ale to nechci prozradit.“


Vaše prvotina Paměť mojí babičce z roku 2002, popisující objevným způsobem mongolskou každodennost, kdysi získala cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku a zvítězila v anketě Lidových novin Kniha roku. Jak pokračuje projekt Paměť mojí babičce na filmovém plátně? Scenáristka Irena Hejdová se po mnoha přepracováních dobrala k fantastickému výsledku, který byl oceněn dokonce i na festivalu v Cannes…

Teď se to nějak zaseklo. Měla jsem sraz s Pavlem Strnadem, producentem, jehož společnost Negativ koupila filmová práva, a ten mi jen řekl, že má spoustu práce s Nebelem a novým Bohdanem Slámou, ale že se tím bude zase zabývat. Scénář Ireny Hejdové je výborný, ale Pavel Strnad má pocit, že nevidí nikoho, kdo by to mohl režírovat. A abych řekla pravdu, taky nevím, kdo by se toho mohl zhostit. Pavel chce hledat někoho venku, ve východní Evropě. Samozřejmě bych film ráda viděla hotový, ale od věcí, které nemůžu ovlivnit, nemám je pod kontrolou, se raději vnitřně odstřihávám. Je to stejné jako třeba s překlady do zahraničí – jsou autoři, kteří si je úzkostivě hlídají, já se snažím se tím tolik netrápit. Věřím v osud a v to, že věci vždycky nakonec dopadnou tak, jak dopadnout mají.


Ty překlady tak jistě dopadají – váš překladatel do angličtiny Alex Zucker nedávno získal za převod Paměti mojí babičce významné ocenění.

Dostal Cenu Asociace amerických literárních překladatelů, což je opravdu prestižní věc. Prodej té knížky však bohužel nebyl nijak valný, celá ta edice středoevropské literatury v  nakladatelství Northwestern University Press už skončila.


Kolik se vlastně prodalo vašich novějších románů – Strážců občanského dobra, Stanice Tajgy, Umělohmotného třípokoje?

Myslím, že mezi pěti a deseti tisíci.



Nedávno jste spolu s Jaroslavem Rudišem, Radkou Denemarkovou nebo Tomášem Zmeškalem absolvovala literární turné po Německu, Rakousku a Švýcarsku, které vyvrcholilo představením české literatury na lipském knižním veletrhu 16. března. Jaká vlastně je česká literatura dnes, jak vidíte její postavení ve světě?

Těžko se to hodnotí – chybí mi časový odstup, díky kterému bych současnou „generaci“ nebo ony jednotící tendence mohla přehlédnout. Těžko reflektovat něco, čeho jste součástí. Ale myslím, že v rámci západoevropského literárního provozu byla česká literatura zajímavá po revoluci, kdy znamenala otevřené okno ke zkušenosti s komunistickým režimem a spousta literátů byla z disentu, což přitahovalo i lidskými příběhy, odvahou. Ovšem na to, aby měl dnes Francouz, Němec, Američan nebo Brit pocit, že sdílím jeho problémy, žiju v jeho světě a komunikuju jeho jazykem, jsem pro něj trochu příliš „Východoevropan“, který mu nerozumí. A na to, aby zápaďáci četli českou literaturu, protože je to zajímá jako pohled odjinud, jsou Čechy moc blízké a nedostatečně exotické.

 

Myslím, že Brit si přečte Francouze nebo Němce jako kolegu z jednoho časoprostoru a pak si přečte třeba autora ze země, kde je nějaký válečný konflikt nebo kde se politicky nebo lidskoprávně dějí zajímavé věci, případně z krajů hodně vzdálených. Česká literatura není pro západní Evropu ani dost exotická, ani dostatečně stejná. Může to mít ale svoje. Když nevíte, kam něco zařadit, nemáte tolik předsudků a očekávání. Českého autora, který by se mohl v zahraničí měřit věhlasem s Hrabalem, sice teď nemáme, ale dost je jich překládaných a mívají venku skvělé recenze. Někdy se sama sebe ptám, kdo z těch, kdo se naváží do současné české literatury, třeba tohle sleduje. 


Když má spisovatel děti, často se vrhá na psaní dětských knih, zpravidla s tvrzením, že už ratolestem neměl co číst, že je dobrých dětských knížek nedostatek. Zkusila jste pro Pepíka a Karlu něco napsat?

 

Ne. Vidím kolem sebe spoustu kvalitní dětské literatury a ambici psát něco pro děti nebo mládež v sobě necítím. Mám dost jejich světa, když jsem s nimi. Když s nimi nejsem, radši než abych se do něj zas dobrovolně nořila, dělám něco jinýho.

 





Klíčová slova: rxrxkaterinakadlecova



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama