Potápějící se loď

Potápějící se loď Zdroj: Profimedia.cz

Jako první opouští potápějící se loď její kapitán!

Staré, otřepané heslo: „Do záchranných člunů jako první ženy a děti!“ nelze brát vážně. Nikdy se nepraktikovalo. Spíš by mělo existovat heslo: „Do záchranných člunů jako první kapitán a posádka! Potom se uvidí.“ Hlavně velení ztroskotaných lodí dělá, co je v jejich silách, aby se pokud možno dostalo do záchranných člunů rychle, včas a beze ztrát …

 

Zbabělé chování kapitána výletního parníku Costa Concordia, jménem Francesco Schettino, je všeobecně známé a není třeba se k němu extra vracet. Přesto je nutné kauzu poněkud upřesnit: On nebyl ani zdaleka jediným „hrdinou“, jenž opustil potápějící se plavidlo a zbytek trosečníků přenechal chladnokrevně svému osudu. Sledujeme-li historické záznamy amerických a britských zpravodajských služeb, byla to často právě velitelská garnitura, která opouštěla ztroskotané lodě jako první.

 

V letech 1900–2000 zaznamenaly výzvědné služby USA a Velké Británie asi 160 námořních katastrof. Snad s výjimkou Titaniku nepřišel žádný z kapitánů postižených lodí k sebemenší úhoně. Naproti tomu oběti z řad cestujících jdou do tisíců. I co se týká „nepotopitelného“ Titaniku a jeho kapitána Edwarda J. Smithe, jsem na pochybách (viz můj článek: „Titanic do ledovce nenarazil: Do hlubin konspirace s Janem Berwidem-Buquoyem“, Reflex.cz, 10. 6. 2011).

 

Existuje totiž obrázek, jak Edward J. Smith u záchranného člunu zachraňuje jakousi holčičku z ledové vody Atlantiku. Její matka mu za to posléze poděkovala na lodi Carpathia. Byl to zaoceánský parník a převzal záchranu ztroskotanců z Titaniku. Posléze zmizel kapitán i další osoby z vedoucí posádky „nepotopitelného“ plavidla neznámo kam. Každopádně se jejich těla – na rozdíl od jiných nebožtíků — na hladině nikdy nenašla.

 

Sledujeme-li největší námořní katastrofy let 1900–2000, zjišťujeme, že velitelé zásadně přežívají a tradiční heslo „kapitán zůstává jako poslední na palubě lodi a potápí se s ní“ jsou pouhou bájnou legendou:

 

Dne 7. 5. 1915 torpédovala německá ponorka U-20 americký zaoceánský parník Lusitania. Tento incident zavedl USA do první světové války. Utonulo celkem 1198 lidí, z toho 100 dětí. Kapitán William Turner se zachránil. Největší lodí první světové války byl Britannic. Svými rozměry předčil i legendární Titanic. Měl se původně jmenovat „Gigantic“, ale po potopení Titaniku v roce 1912 bylo rozhodnuto nové gigantické plavidlo nazvat Britannic.

 

Dne 21. 11. 1916 narazil onen kolos na japonskou minu a za 55 minut se potopil. Kapitán Charles A. Barlett a velitelská posádka se zachránili bez jediné ztráty. Protože Britannic byl plovoucí nemocnicí, utonulo několik desítek raněných vojáků-pacientů.

 

 

Nejtragičtějším svědkem kapitánských selhání a zbabělosti byl doposud osud výletního nacistického parníku Wilhelm Gustloff. Plavidlo sloužilo ke konci války jako evakuační parník hitlerovského Německa. Dne 30. 1. 1945 objevila objekt v Baltském moři sovětská ponorka S-13 s velitelem kapitánem Alexandrem Marineskem. Ten neváhal a poslal německý parník třemi torpédy ke dnu. Velitel Gustloffu vydal pouze rozkaz: „Zachraň se, kdo můžeš!“ Tedy žádné: „Nejdříve ženy a děti do záchranných člunů!“

 

Následek byl katastrofální. V záchranných člunech seděli takřka výhradně muži. Ti tupě přihlíželi, jak se plavidlo s ženami a dětmi potápí. Utopilo se celkem 10 582 osob — z toho 3000 dětí. Kapitán Friedrich Petersen a ještě další tři kapitáni se nejenom bez úhony zachránili, ale dalo by se s klidným svědomím říci, že si nenamočili ani boty. Z toho plyne poučení: Krysy opouštějí potápějící se loď jako první.