Zemřel "Magor" Ivan Martin Jirous, legenda českého undergroundu | Reflex.cz
reklama
nahoru

Zemřel "Magor" Ivan Martin Jirous, legenda českého undergroundu

Reflex10. listopadu 2011 • 14:08
Zemřel "Magor" Ivan Martin Jirous, legenda českého undergroundu
foto: Tomáš Tesař

Ve věku 67 let dnes zemřel básník Ivan Martin Jirous, známý pod přezdívkou Magor. Na jednu z nejvýznamnějších osobností českého undergroundu můžete zavzpomínat u rozhovoru Marka Gregora z lednového čísla Reflexu.

reklama

 

Během pěti dnů, které jsem před Vánoci strávil s básníkem Ivanem Martinem Jirousem (66), řečeným Magor, v nádražní restauraci Oáza, jsem si uvědomil, že mám naproti sobě žijící národní kulturní památku. Povídali jsme si hlavně o Americe, a nemohli si nevzpomenout na Mejlu Hlavsu. Odešel na věčnost přesně před deseti lety.

 

Poprvé jsem si s Magorem Jirousem pokecal na přelomu slavných let 1989 a 1990. To jsme se vlastně potkávali všude: v hospodách, v nočních barech, na mejdanech, na silvestrovské oslavě v Národním domě na Smíchově, při legendárním setkání pražského undergroundu s Frankem Zappou v hotelu Kriváň ...

 

On legenda a já mladé ucho, tehdy začínající promotér. V únoru roku 1990 jsem pro něj připravil, přiznal se, nejabsurdnější veřejné čtení, které kdy zažil. Za zvuků harmoniky Jima Čerta a bicích Honzy Brabce varovanému auditoriu předčítal své básně za doprovodu ztepilé, téměř dvoumetrové striptérky. Nesvlékal se sám, jak měl tehdy běžně ve zvyku, nýbrž v rytmu jeho básní se před ním odhalovala najatá žena. První veřejný striptýz po převratu! A pro dva a půl tisíce lidí v napráskané Lucerně. Od poloviny devadesátých let jsme se neviděli, což na Oáze hned po pozdravu s „vřelostí“ sobě vlastní komentoval: „Nejkrásnějších čtrnáct let mého života.“ Přes nespočitatelné množství panáků, které jsme během těch adventních dnů spotřebovali, musím přiznat, že vládne bystrou myslí, rozčiluje se jako mladík v rozpuku, básní, kudy chodí, a to vše čas od času proloží partičkou šachu.

 

Ivane, jaký je tvůj vztah k Americe?

Odjakživa jsem byl amerikanofil. Posléze jsem se seznámil s Kanaďanem Paulem Wilsonem, kterého jsme dostali do kapely Plastic People of the Universe. Byl to levičák, což nakonec sám přiznává v několika rozhovorech. Tvrdil nám, že Kanada je vůči Americe v podobně vazalském vztahu jako Československo k Sovětskému svazu. Samozřejmě že později přiznal, že se hluboce mýlil. Jenže současnou Ameriku považuju za fašistickej policejní stát! Nejen proto, že si na dálnici nekoupíš pivo a že ho na ulici musíš nosit v hnědým pytlíku. A přitom každej ví, co v tom pytlíku máš! Víš, co mě sere nejvíc? Nejsem zrovna příznivcem Obamy, jenže kdybych žil v Americe, volil bych ho taky, i když neudělal téměř nic z toho, co slíbil. Ale voni všude tvrděj, že černoch konečně vládne Americe, a to není pravda. Vždyť je napůl černoch a napůl běloch! Kdyby řekli: Ano, je symbolem spojení Ameriky, v jejímž čele konečně stojí člověk, který spojuje obě naše kultury, potud by to bylo v pořádku. Ale jakejpak černoch, vždyť je to míšenec! Amerika je pokrytecká!

 

Váňa Bierhanzl (hudebník a producent, Magorův společník na poslední cestě Amerikou, basista Agon Orchestra, bývalý člen PPU, dnes hraje například i s DG 307 Pavla Zajíčka nebo MCh Bandem – pozn. autora) mi vyprávěl, jak ses na Columbia University v New Yorku rozčilil nad nějakým dokumentárním filmem?

Uruguayský režisér Cesare de Ferrari, který koncem šedesátých let studoval v Praze na FAMU, udělal jako ročníkovou práci příšernej film o Plastikách. Totální sračku. Byl to levičák, co miloval Julia Fučíka, Reportáž psaná na oprátce a tak ... Budiž, páč neznal souvislosti. Jenže, ten film zrovna natáčel v době, kdy jsme my Plastici skončili u Pražského kulturního střediska. Kluci šli dělat do lesa v Humpolci, káceli tam stromy, loupali kůru ... Jak zní legenda, moc toho v lese nenadělali, páč blízko, proti hřbitovu, byla hospoda zvaná U mrtvoly. No a já říkal tomu Cézarovi: „Prosím tě, udělej pořádnej dokumentární fi lm. Natoč tam, jak nás z PKS vyhazujou, že kluci šli dělat do lesa, jak hráli na tanečních zábavách a vydělávali si tím na novou aparaturu.“ Mimochodem tu nám dělali kluci z matfyz za pusinku, ale podle západních parametrů. Jenže ten idiot, zblblej z těch všelijakých hudebních filmů té doby, točil, jak skákali z okna, běhali po pláži ... Je pravda, že je tam pár autentických záběrů ze zábavy v Pelhřimově, kde kluci hráli pod názvem The Lamberjacks – Dřevorubci ... Asi proto je Váňa tímhle fi lmem posedlej, je tam totiž několik z mála zachovanejch autentickejch záběrů Plastiků z raného období. Pročež zavolal tomu režisérovi do Uruguaye, ať za náma přijede do New Yorku, on že sice nemůže, ale že pošle svoje tři newyorské kamarády. Já si pak vzal slovo, Chris Harwood to doslovně překládal a já povídám: „Ten levicovej čurák, já ho při tom natáčení škrtil, chtěl jsem ho zabít! Natočil totální sračku!“ Chrlil jsem oheň a dštil síru a ty tři oukropečkové seděli a čučeli. To není dokument, a přitom moh’ bejt – a jak krásnej!

 

Slyšel jsem, že sis tam otevíral lahváče o dveře ředitele Harrimanova institutu (nejstarší americká akademická instituce, zaměřená na studium zemí bývalého Sovětského svazu, zemí střední a východní Evropy a Balkánu – pozn. autora).

Potřeboval jsem se dostat do piva, což je bez otvíráku dost těžký! Tak jsem si ho otevřel o nejbližší pant. Nic jsem nepoškodil, i když ty Američani a Američanky koukali jak vejři! Já za totality dělal dva a půl roku přidavače na stavbě, v JZD ve Staré Říši, takže pivo umím otevřít o cokoli, třeba o krumpáč ...

 

V Americe a Kanadě se přece pít nesmí ...

… na to je odpověď jasná! Samozřejmě že jsem v autě pil! Mám sice za totáče odsezenejch osm a půl roku, ale když jsem se neposral z bolševiků, tak se neposeru ani z americkejch imperialistů.

 

Myslíš, že alespoň v některém z těch měst, která jsi navštívil (New York, Boston, Chicago, Ottawa a Toronto – pozn. autora), je stále cítit český živel?

Zajímavé to bylo v Bostonu (Jirous přednášel na tamní, zřejmě nejslavnější hudební univerzitě světa, Berklee College of Music – pozn. autora), řekl bych, že tak polovička lidí tam byla našich, tedy Čechů a Slováků. Já se furt považuju za Čechoslováka. Potkal jsem tam známé, které jsem neviděl desítky let. V kultuře je tam český živel stále přítomen. Nikoli už v Chicagu, kde mi dřívější české čtvrtě přišly mexické. Normální Češi ve čtvrté páté generaci, kteří se zabývají normálním uživením, na českou kulturu serou.

 

Srovnej americké studentstvo s českým.

Řekl bych, že to je stejný. Jsem přesvědčen, že v každé generaci je cirka 12 procent lidí, kteří táhnou, kteří kulturu přebírají od jim předchozích a nesou ji dál. V Čechách jezdím relativně často na besedy po středních školách. V každý třídě je vždycky pět šest tahounů, jsou informovaný, kladou inteligentní otázky, i když jsou pořád napojený na těch mašinkách, Internetech, Facebookách a bůh ví na čem dalším. Mě zajímaj’ lidi, kteří to nesbíraj’ jen z Internetu. Myslím, že si musíš informaci sám vybojovat, prožít ji, a ne jen říkat: Nikolaj Vasiljevič Gogol, hmmm, toho znám. Musíš si od něj nejdřív přečíst pár knih, a ne jen, abys takzvaně věděl, co napsal.

 

 

Střih, krátce po revoluci jsi do Států přiletěl s prezidentem Václavem Havlem … ...

a delegací padesáti československých spisovatelů. Řeknu ti jednu historku, zbytek si můžeš najít na tom zasraným Internetu. Odstartovali jsme z Ruzyně a já měl s sebou nůž ... Vyrolovali jsme si to prezidentským speciálem, přijdu do kokpitu, tam kapitán, druhej pilot, vytáh’ jsem vyhazovák a povídám jim: „Na New York! A hned!“ Samozřejmě že mě odzbrojili, ptali se: „Jak jste to sem dostal?“ A já povídám: „Na to bych se měl spíš zeptat já vás.“ Až jsme se skamarádili, a ať jsou spisovatelé jaký jsou, všichni chlastaj’. Takže, když jsem pak zjistil, že to naše dvě stevardky nezvládaj’, chodil jsem po letadle, obsluhovat, to já umím! Ve finále ze svých skladišť vytáhli soukromé fl ašky, co měli ulité z předchozích letů, a když jsme přistávali na Kennedyho letišti, v letadle bys nenašel gram alkoholu. Absolutně suchý letoun!

 

K tehdejšímu pobytu se váže i historka s Williamem Styronem.

Jsem maniodepresívní, teď mám zrovna manickou fázi, kdybych měl depresi, tak bych s tebou vůbec nekomunikoval. Když mám manickou, tak přepisuju básně. Zajímavý je, že básně píšu i v depresi, mám toho plnej stůl. Teď dodělávám dvě knihy: jednu veselou a druhou smutnou. Takže o maniodepresivitě vím svý stejně jako William Styron, kterýho si mimochodem nesmírně vážím. Když jsem čet’ Sophiinu volbu, víš, o co jde, o matku, která se musí rozhodnout, které dítě obětuje. Dost tlustej román. Já ho musel proložit dvěma kovbojkama a jednou detektivkou, abych ho vůbec dokázal dočíst. Brečel jsem u toho. Byli jsme v New Yorku a z tý delegace padesáti spisovatelů nás k němu pozvali pět. Když tam tak stojíme před jeho krásným domem, Eda Kriseová mi říká: „Magore, prosím tě, nebudeš tam zlobit?“ „Jak bych tam moh’ zlobit,“ povídám: „Já si Styrona nesmírně vážím. Von si ty prachy Nobelovou cenou poctivě vydělal. Moh’ je proležet s kurvama, prosázet na dostizích, prohrát v pokeru. Ale koupil si barák, tak proč bych ho měl zlobit.“ Těsně předtím jsem čet’ jinou jeho knihu, takovou úzkou nevázanou o maniodepresivitě, kde si Styron, taky těžkej alkoholik maniodepresívní, pochvaluje, jak ho to přešlo. Že je deprese úplně zbaven. Když jsme do toho baráku přišli, Styrona jsme nikde neviděli, poněvadž byl ve svým pokoji někde za těžkejma černejma záclonama, vůbec nevylejzal. Asi rok po tom, co vydal knihu, že depka žádná, chyt’ depresi, a zřejmě řádnou!

 

Když jsme u těch zahraničních metropolí. Prý se ti říká Vídeňský Pomeje?

Ven jsem začal jezdit až, jak říkám, po velkým listopadu, blbci pořád říkají sametová revoluce. Nejdřív jsme jeli s Johnem Bokem a pár dalšíma kouskama do Říma na sjezd Transnacionální radikální strany.

 

A koupali se ve fontáně di Trevi?

Neskákej mi do řeči, kurva! ... Zase legenda, byly dvě v noci a s Johnem Bokem jsme to prostě nevydrželi, ale slipy jsme si nechali. Seběhlo se celý náměstí, v Římě to tou dobou fakt žije, rodiny s dětma i karabiniéři přiběhli a všichni nám tleskali. Několikrát jsme obeplavali fontánu, a protože jsme měli nějaký prachy od Pelikána (Jiří Pelikán, v šedesátých letech ředitel Československé televize, později poslanec Evropského parlamentu za Italskou socialistickou stranu – pozn. red.), rozdávali jsme dětem čokoládu. Druhej den všechny noviny, včetně Corriere della Sera, psaly o Bokovi a Magorovi. Šoféři náklaďáků nás poznávali podle klobouků a troubili na nás. Byli jsme fakt slavný. Až to skončilo tak, že jsme si v nějakým bulváru přečetli: „John Bok a Magor Jirous vymlátili diskotéku!“, ale pozor, my na žádný diskotéce vůbec nebyli, natož abysme ji vymlátili.

 

Co ta Vídeň?

To byla hned další štace, spousta kamarádů tam začátkem osmdesátých let emigrovala v rámci akce Asanace, kdy nás chtěla Estébé všechny vyštvat. Já se nenechal. Bolševik mi vlastně neměl jak ublížit. Prostě jsem přijel do Vídně a spal u Karla Havelky, řečeného Kocour (zakladatel nakladatelství Globus, jež tou dobou vydávalo desky českého undergroundu – pozn. red.). Tam jsem potkal Dášu Vokatou, s níž jsem se viděl akorát jednou na nějakém mejdanu u Němců v Ječné. Tenkrát mladá holka, hrála na kytaru a víc jsme se pak už nepotkali, protože ona mezi tím, co jsem pořád seděl, emigrovala. A začali jsme spolu žít ...

 

Když jsi mi teď pouštěl její poslední, dva roky staré krásné cédéčko plné šansonů, uvědomil jsem si, jak je z jejich textů, i přes jistou sexualitu, výrazně cítit křesťanský podtext. A také možná inspirace tebou, který často věnuješ své básně někomu konkrétnímu. Zpívá nejen o Čuňasovi, ale třeba i o Anastázi Opaskovi?

Anastáz Opasek v dospělosti Dášu křtil. Já ho poprvé potkal u Bohuslava Reynka. Víš, já nesnáším výraz praktikující katolík a v té době jsem ani nechodil do kostela, ale v Boha jsem věřil odjakživa, takže jsem vlastně i přesto, že jsem čet’ Mechtyldu Magdeburskou, katolicismus bytostně nesnášel. Anastázovi jsem jednou pozdějc řekl: „Vy kněží, vy jste to zavření potřebovali jako prase drbání.“ On na to: „Máte naprostou pravdu, my do té doby vůbec nevěděli, co je život. Žili jsme uzavřeni, v těch našich klauzurách v klášterech.“ Později, když Anastáz pořádal ve Frankenu setkání undergroundů s filozofama, poslouchali nahrávku nějaký hodně sprostý písničky vod Dáši, tak se k ní ten prasák Opasek, za komunismu ještě ne opat, naklonil a říkal: „Takhle ne …“

 

… chtěl si sáhnout ...

… přitulit se. Čili křesťanství? Jako dítě jsem přednášel mariánské básničky a tak dále ... ale jako dospělej jsem k tomu měl odpor ... Až najednou, to jsem žil s Danou Němcovou, všech jejích sedm dětí, Dana i Jiří Němec, i moje první žena Věra, která s ním žila, odcházeli do kostela k Panně Marii Sněžné na Jungmaňáku, kde kázal páter Zdeněk Bouše, řeholní jméno Bonaventura. Vždycky mi bylo strašně líto tam zůstat sám, až jednou povídám: „Půjdu s váma.“ Všichni se rozzářili, ale já hned dodal: „Křižovat se nebudu.“ Oni, ať si tam dělám, co chci. Páter Bonaventura zahajoval nedělní kázání, rozhlíd’ se kolem a říká: „Doufám, že tady není nikdo, kdo sem přišel splnit svou nedělní povinnost.“ To bylo pro mě satori! Uvědomil jsem si, že v takovým kostele bejt můžu.

 

Kdys byl naposled u zpovědi?

Asi před třiceti lety. Před svatbou s Juliánou jsem byl u tzv. generální zpovědi a před tím, než jsem šel do Valdic, jsem se vyzpovídal kamarádu farářovi ve Starý Říši, ale od té doby jsem nebyl, poněvadž by to s tím farářem šlehlo. Navíc nesnáším, když se někdo v neděli vyzpovídá ze svých hříchů, jde ke svatýmu přijímání a od pondělka zase hřeší. Kdysi se mě někdo v přítomnosti Juliány (to ještě nebyla moje manželka) ptal: „Ty jseš taky katolík?“ Já mu odpověděl: „Jo, katolík je ten, kdo ví, že žije v hříchu!“ A Juliána na to, že to je nejkrásnější definice katolicismu, kterou kdy slyšela. A protestanti? Ty spravedlivý? To katolík hřeší, ale taky má vztah k umění. Asi proto protestantský kostely vypadaj’ jako sokolovny a tam nechodim.

 

Pořád jsi ještě nevysvětlil, proč se ti ve Vídni říká Pomeje?

Dáša Vokatá, se kterou žiju léta, si založila kapelu, big beat, a Stuchlíci, výborný kytaristi, taky žijou ve Vídni, ovšem perfekcionalisti, někde na Festiválku tři čtvrtě hodiny ladili. Šílím! Jak správně řek’ Pepa Vondruška z Umělý hmoty: „Ladění je přežitek hudby!“ Ještě si pořídili nějakýho bubeníka a tam v Brně narvanej sál. Stál jsem u výčepu s Petrem Hruškou, básníkem, a poněvadž tam byly otevřený dveře do sálu, tak jsem vzal Dáše mikrofon a povídám: „Jestli budeš hrát s těma čurákama, mimochodem to jsou velice slušný lidi, tak si vyber, buďto mě, nebo je! To bych totiž moh’ hned mrdat Ivetu Bartošovou a nemusel žít takovou dobu s tebou!“ Vybrala si mě. Když jsem pak přijel do Vídně – žije dost střídmě, proto jsem jí dával nějaký prachy –, tak svolala Stuchlíky s tím, že rozpouští kapelu. Tou dobou už pěknou řádku let nepila, ale asi pak musela jít do Nachtazylu, odkud mi pak volala, že se tam za mý prachy krásně ožrala. A křičela na celej lokál: „Přece nevyměním svýho miláčka za nějakej big beat.“ A protože tu historku o Bartošový a Pomejem znaj’ i ve Vídni, tak když se rozkřiklo, že Magor rozbil Dáše kapelu, hned jsem vyfasoval přezdívku Pomeje.

 

Ivane, sliboval jsi mi vzpomínku na Mejlu Hlavsu?

Mám ji připravenou, doteď nepublikovanou. Sedíme tady, na Oáze, vedle plakátu na akci 10 let bez Mejly, kterou v Paláci Akropolis pořádá Vláďa Drápal, řečený Lábus. Vystoupí tam Půlnoc, kapela, kterou Mejla založil. On byl ad jedna srab stejně jako Egon Bondy, ad dvě šíleně toužil hrát. Bejt živě na pódiu bylo pro něj nejdůležitější ze všeho. Myslím, že proto mu komunisti například tolerovali, když hrál s Garáží. Ale Plastic People pro ně byli asi jako červenej hadr na bejka při toreadorských bojích. Takže zlomili Mejlu, že založil Půlnoc místo Plastiků, i když i v ní z větší části hrála původní kapela. Seděl jsem více méně celá osmdesátá léta, když pak byl interval, kdy mě na chvíli z vězení pustili, říkal jsem, že mu rozbiju držku. Jsem ve Starý Říši, před barákem zastaví auto, přijel Martin Palouš s Mejlou a on říká: „Pořád slyším, že mi rozbiješ držku. Nebudu se ti vyhejbat! Tady mě máš!“ Objali jsme se, výjimečně jsme se ožrali a bylo to pro mě vyřešený. Pak jsem si šel naposled sednout do Stráže pod Ralskem, za petici Tak dost, kterou jsme sepsali s Jirkou Tichým. Elegantní vězení, dělal jsem tam konfety, teda piruety, co se házej’ na plesech. A dokonce mi už i poštu doručovali. Až mi přišel pohled od Půlnoci z Ameriky a já si ho radostně připíchl’ nad pracovní stůl.

 

Domluvili jsme a dofotili třiadvacátého prosince těsně před polednem. Martin nám na rozloučenou zahrál na pianino jednu vánoční koledu a nezbytné Muchomůrky bílé, naporcoval a zabalil tři kapry a tři bažanty, dárek od knížete Karla Schwarzenberga, v jehož činžáku naproti smíchovskému nádraží bydlí. Na náš zájem o diplomy nad vchodem do kuchyně prohodil: „Dáša povídá knížeti: Vašnosti, představte si, von si ten diplom za Seifertovu cenu přibil hřebíkama nad dveře kuchyně. Přitom každej si to dá zarámovat do zlatýho rámečku.“ Pak si vzal pod ramena český vánoční stromeček a vydal se směrem hlavní nádraží, odkud mu kolem jedné odjížděl vlak směr Vídeň za Dášou Vokatou ...

Reflex


Klíčová slova: rx



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama