Jsem zmatený a bojím se, říká Jiří Mádl nejen o protestech na Wall Streetu | Reflex.cz
reklama
nahoru

Jsem zmatený a bojím se, říká Jiří Mádl nejen o protestech na Wall Streetu

Marek Gregor1. listopadu 2011 • 06:00
Jsem zmatený a bojím se, říká Jiří Mádl nejen o protestech na Wall Streetu
Jiří Mádl
• foto: 
Danny Goldfield

Jak vidí svět a své vrstevníky jeden z nejpopulárnějších herců mladé generace? Rozhovor nejen o New Yorku, kde Jiří Mádl (25) studuje scenáristiku a pozoruje sílící protesty na Wall Streetu.

reklama

 

V některých rolích se dotýkáte politických kauz v Česku. Jak vnímáte právě probíhající newyorské protesty Occupy Wall Street?

 

Na kurs jsem do New Yorku přijel poprvé v roce 2008, akorát volili Obamu. Všichni byli hrozně nadšení, hrozně američtí. Uplynuly tři roky a z mého pohledu se toho tady moc nezměnilo. Jak to říci? Amerika je pro mě stejná, ale taky úplně jiná – tím nenaplněným očekáváním. Lidé mají pocit, že udělali velký krok kupředu tím, že si za prezidenta zvolili černocha. Což ale samo o sobě nestačí. S kamarádem Korejcem, s nímž jsme sem před třemi lety přijeli, jsme si nyní říkali, že je tu něco špatně. Že ve vzduchu visí něco nepříjemného. Stačí se podívat, kdo chodí protestovat. To není sraz komunistů na Letné, kde jim dávají párky zadarmo, sraz lidí, kteří nostalgicky vzpomínají, jak se jim kdysi dobře žilo, když utlačili nebo donutili odejít intelektuální elity. Tady kromě jiných protestují právě intelektuálové. Leží tam ve spacácích nebo vás zastavují a povídají si. Například o tom, že si spousta lidí nemůže dovolit vzdělání. Že se mladí často zadlužují na celý život, aby se mohli dostat na školy. Ne­umím sice přesně říct, co je dobře, ale vím, že bych rád žil ve svobodě, zjednodušeně řečeno, v kapitalismu. Přesto nezastírám, že se tady něco posralo. A nejspíš to tím nekončí. Jsem zmatený a trochu se i bojím.

 

Většina mé generace, tedy většina dnešních čtyřicátníků, je kvůli komunistické zkušenosti přirozeně nastavena trochu napravo. Zatímco na Západě, kde si společnost pamatuje nejrůznější trable demokracie, hodně lidí vidí svět z opačné perspektivy. Co si o tom myslíte vy?

Rozhodně to funguje ve vlnách. Stačí, když pozorujete dnešní mládež. Ve východoevropských postkomunistických zemích jsou i mladí lidé převážně pravicoví, zatímco pro mladé lidi na Západě je spíš „in“ být levičák. Za těch posledních šest sedm let, kdy častěji cestuji po světě za vzděláním, jsme v rámci hospodských řečí vždy skončili u politiky a řešili především ekonomiku a byznys. Před nedávnem jsem ale byl v Berlíně a tamější učitel, velká kapacita, s námi v hospodě najednou začal řešit Karla Marxe. Chci tím říct, že poprvé po těch letech jsme najednou velmi vážně probírali knihu Kapitál. Prostě vlna.

 

Před rokem a půl jste s Marthou Issovou natočili klip Přemluv bábu a dědu, ať nevolí levici. Nebylo to z dnešního pohledu trochu naivní?

S odstupem roku nebo dvou se to tak může jevit. Ale tehdy rozhodně ne. My byli celkem konkrétní, zaznívalo tam ČSSD a KSČM. Kdykoli jsme pak mohli, upozorňovali jsme na to a snažili se zdůraznit, že naopak víme, jak je důležité smýšlet sociálně. V klipu jsme asi nejvíc řešili zadlužování země, a teď nechci mluvit o tom, jak to po volbách dopadlo, protože se to stejně řítí někam úplně do pryč. Jenže my si vybírali mezi lidmi, kteří říkali, že se s tím dluhem něco musí udělat, a těmi, co byli otevřeně připraveni stát dál zadlužovat. A ještě na tom stavěli kampaň. Přesto, že se kýžený výsledek nakonec nedostavil, myslím, že jsme nejednali nijak zvráceně, naopak. V daném kontextu velmi svědomitě.

 

Máte s dnešními zkušenostmi, včetně těch současných, amerických, nějakou představu, kam se dnešní situace posune?

Nevím, ale dobrý pocit z toho rozhodně nemám. Současný stav asi dlouho nevydrží. Nemyslím, že by se mohl vrátit komunismus, ale zřejmě všichni tak trochu tušíme, že nejen ekonomika, i společnost se musí nějak ozdravit. A že to bude bolet všechny. Čím víc se snažím se zprávami a fakty držet krok, tím zmatenější jsem.

 

Jste budoucí scenárista. Zkusíte načrtnout několik budoucích scénářů?

Teď po mně chcete opravdu moc! Já v Americe nežiju, žiju v Evropě ... Podle mě se ta frustrace asi bude postupně rozšiřovat do nejrůznějších společenských odvětví a určité instituce se budou muset změnit. Každé ráno tady čtu noviny. Diskutuje se třeba o tomhle: když se dnes moc neprodávají jogurty, prodejci jim najednou skokově srazí cenu v rámci různých akčních nabídek. Stejně se to dělá se školným, protože je drahé. Najednou se nabízí, že když zaplatíte školné na neatraktivní obory pro jedno dítě, druhé s ním pak může studovat zadarmo. Vlastně klasická forma podpory prodeje. Přitom vzdělání je sakra jiné zboží a vyplatilo by se znát skutečnou cenu. Všechno se odvíjí především od vzdělání. Stará se stát dostatečně o své občany? Nezmenšuje se takzvaná střední třída? Neubývá i takzvané intelektuální elity?

 

 

Je to podle vás především americký problém, nebo se dotýká i Evropy?

Co je problém Ameriky, je i problém Evropy, dřív nebo později. Ale je tu rozdíl. Ať nemluvím jen za sebe – můj italský spolužák, mimo­chodem kluk z bohaté rodiny, tvrdí, že Evropa to neponese až tak těžce, protože už zažila horší věci. Že je tedy připravenější než Amerika. Tam, když to padne, přijde radikalizace. Osobně mám pocit, že to všechno možná, až se přežene to nejhorší, nakonec všem pomůže. Trochu si sedneme na zadek a začneme znovu. Pokud se to nezačne řešit násilím.

 

V prvních týdnech jako by média nevěděla, jak na protesty z Wall Streetu reagovat. Jak je vidíte vy?

Bezradnosti médií se vůbec nedivím. Nikdo neví, co to všechno vlastně znamená, a už vůbec ne, jak to skončí. Takže těžko říci, jestli Occupy Wall Street fandit, nebo ne. My máme zažito, že z komunismu do kapitalismu to jde. Ale kam z tohohle tvrdého kapitalismu? Do nějaké „měkčí“ verze někde mezi?

 

Celý rozhovor s Jiřím Mádlem si přečtěte v Reflexu č. 43/2011.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama