Dvojčata Sandra a Viola: Občas musíš do naha | Reflex.cz
reklama
nahoru
Reflex hledá supertalent

Dvojčata Sandra a Viola: Občas musíš do naha

Adam Kolář20. května 2011 • 15:36
Dvojčata Sandra a Viola: Občas musíš do naha
foto: Pavel Hofman

Představujeme vám nerozlučná, pro kolemjdoucího nerozpoznatelná dvojčata, jež mají obě namířeno zatraceně vysoko. Brzy se na vás budou usmívat či mračit z filmového plátna. Nyní se ale představují v sérii Reflex hledá supertalent, ve které hledáme lidi, v nichž vidíme zajímavou budoucnost.

reklama

Dvě mladé dámy letos poprvé natáčejí celovečerní filmy, aniž by při tom musely hrát dvojčata – na rozdíl od takových Rafťáků, kde hrály právě dvojčata. Dvaadvacetileté Sandra a Viola Černodrinské jsou vzdělané, krásné baby, jež se doslova doplňují i při svém smyslu pro humor. Především jsou to ale herečky, které právě startují svou kariéru. Jaká asi bude a jaké jsou ony samotné „sestři v triku“?

 

Jak jste se dostaly k filmu? Hrálo nějakou roli, že jste dvojčata?

 

Viola: Určitě jo. My jsme právě až doteď vystupovaly všude jenom jako dvojčata. Úplně poprvé jsme dělaly nějakou reklamu. Táta se znal se Štaindlerem a ten právě hledal dvojčata. Původně chtěl kluky, ale pak jsme přišly my, okatý přidrzlý holčiny, a on si vybral nás. Od té chvíle z nás byly „ty dvojčata“.

 

Sandra: Ze začátku to bylo fajn. Všichni nám vždycky říkali, že jsme takový komediantky, že bysme měly být herečky. Až se nám to vlastně vžilo. Jenže u toho „dvojčatění“ se nedá nic hrát. Prostě jsi tam se ségrou a tečka. I ty dialogy, co jsme většinou měly, byly takový plytký. Byl tam pouze vizuální prostor. Ne herecký.

 

 

Kdy teda přišel ten zlom, kdy jste si řekly, že přestanete „dvojčatit“ a začnete vystupovat každá za sebe?

 

Sandra: Asi v nějakých patnácti šestnácti. Na jednu stranu si říkáte, že je to fajn a že to funguje. Lidi vás berou snáz. Byly jsme pro ně výraznější jako dvojice. Pak už to ale opravdu začne být otravný.

 

Viola: U Sandry to asi nastalo poněkud dřív, koukám. Já to mám teprve tak tři roky.

 

Sandra: Jenže, Violo, ty nejseš vůbec diplomatickej typ. Vždycky někde něco napácháš a já to pak slíznu za tebe.

 

Viola: To je pravda, že se jedna z nás s někým třeba neshodne, ale na talíři to pak máme obě. Je to zvláštní.

 

 

Takže s přibývajícími roky se začala lišit i vaše povaha?

 

Viola: Je to možný. Ze začátku, když byla třeba ségra nemocná a já jsem jela sama do školy, tak se úplně vidim v tý tramvaji, jak tam stojim sama a nevim moc, co mám bez ní dělat.

 

Sandra: To když Viola zase byla nemocná a já jela sama do školy, tak to jsem si odfrkla a řádně si to užila.

 

Viola: Fakt? No jo. Sandra je holt ráda sama. To já ne.

 

Viola se Sandrou v ateliéru ReflexuViola se Sandrou v ateliéru Reflexu

 

Máte kořeny v Bulharsku. Co je podle vás hlavní problém Čechů?

 

Viola: Uzavřenost. Bezesporu. Taky humor. Ten je tady takovej suchej, cynickej. Prostě takový popichování. To sem nikde jinde nezažila. Když se tohle smíchá s tou uzavřeností a přimíchá se do toho ta naše malost, máme z toho takové to typické „čecháčkovství“.

 

Sandra: To mi taky vadí. Že tě tady nikdo za nic pořádně nepochválí. Lidi si ten cizí úspěch nepřejou. Když se ti něco povede, tak se to jakoby přejde. Když něco poděláš, máš to na talíři non plus ultra.

 

Obě teď natáčíte samostatné celovečerní filmy, kde konečně nehrajete dvojčata. Jak se to stane, že si režisér vybere jedno dvojče a to druhé ne?

 

Viola: To je spíš otázka pro ně. Když se ale soustředíš, tak stačí i chvíle, abys viděl, že je každá jiná. Pak stačilo, abysme se každá hodila na tu danou roli.

 

O jaké filmy jde?

 

Viola: Ten můj se jmenuje Don’t Stop od režiséra Richarda Řeřichy. Je to o klucích, který si udělali punkovou kapelu. Celý se to odehrává v 70. a 80. letech. To po mně dokonce chtěli, abych si nechala narůst chlupy v podpaží. Já tam hraju holku hlavního hrdiny, jež ho pořád nějak usměrňuje.

 

Sandra: Já už jsem měla točit minulý rok, ale celý se to nějak odložilo. Tak teď už snad začnem brzo točit. Jmenuje se to Můj vysvlečený deník od režiséra Martina Dolanskýho a hrajeme tam nahatý. Nějak tu kariéru odstartovat musím, že jo.

 

Viola: To jsou právě ty cesty, co se rozdělily.

 

Sandra: Samozřejmě si dělám srandu. Je to o holce, která žije v rodině bez mámy, již se později v životě vydává hledat. Já tam hraju její nejlepší kamarádku, která tam mezitím otěhotní. Ale není to žádná červená knihovna ani brutální šoustačka. Hraju tam naopak takovou puťku.

 

 

Jaký je váš cíl v oblasti filmu?

 

Viola: Každý se mě ptá, kolik za tu roli dostanu. Mně je to ale fakticky fuk. Já jsem akorát ráda, že jsem jako ryba ve vodě, a chci, aby ten výkon stál za to. Aby se za mě pak nemuseli stydět jak tvůrci, tak já a moji blízcí.

 

Viola má ve filmu nahou scénu. Vidíte v tom problém?

 

Viola: Mně to problém nedělá, dokud je to nutný. Pokud to vyžaduje scénář. Nemůžu třeba celej film hrát něčí manželku a na konci se s ním milovat v zimní bundě a zaplejma kalhotama. To je logický. Ani v divadle by mi to nedělalo problém. Když je to zajímavá nabídka, tak bych to dokázala. Jen to opravdu musí mít hlavu a patu. Né, aby moje nahota lákala diváka. Ta musí splývat s atmosférou, a naopak jen dodat na autentičnosti. Né to stavět na nahotě.

 

Sandra: Já s tim teda mám trochu problém. V tomhle jsem víc stydlivá. Když si režisér dá tu práci mě přesvědčit o tom, že to má smysl, tak asi i jo. Ale neni mi to nijak příjemný. Já si pamatuju, jak jsem se musela takhle přisvlíknout u jednoho studentského filmu. I když jsem tam byla v siluetách a celkově rozmazaně, tak tam ležíš nějakou chvíli nahatá a honí se ti hlavou, že to šlo udělat i jinak. Ale přece to neni žádný porno. Když věříš tomu režisérovi a chceš svou práci dělat dobře, tak to v ten moment neřešíš. Prostě hraješ, jak nejlíp umíš, a když to obnáší nahotu, musíš holt do naha.

 

Viola se Sandrou v ateliéru Reflexu při rekonstrukci sesterské bitkyViola se Sandrou v ateliéru Reflexu při rekonstrukci sesterské bitky

 

 

Kde se vidíte za pět deset let?

 

Viola: To vůbec nevím. Samozřejmě mě baví hraní. To by bylo krásný, kdybych se tim nakonec uživila až do stáří. Ale mě baví každou chvíli tuna jiných věcí. Teď naposled mě hrozně zaujalo vymýšlení reklamních sloganů, texty ... kampaně. Baví mě i psát. Prostě něco kreativního. Nemůžu mít práci, u které budu sedět od nevidim do nevidim za jedním stolem.

 

Sandra: To by ani nešlo. Víš, jak by to dopadlo? Já to uplně vidim. Ona by si u toho stolu našla nějakou „kreativní“ práci, do který by se pak tak zažrala, že by nakonec nedělala tu svou opravdovou práci, až by ji vyhodili. To by byla děsná katastrofa. Jo a abych odpověděla, tak taky nevim, kde se vidim. Netušim. Vim jen, že chci úspěšně dokončit DAMU, chci hrát a chci na sobě celkově v téhle oblasti máknout.

 

 

Ač se tyto dvě dámy vydávají každá svou cestou, jsou nerozlučitelné. Skvěle se doplňují, neskáčí si do řeči, sehraně se střídají u odpovědí, a když si jedna jen na malou chvilku odskočí, druhá už nervózně pokukuje, jestli se jí náhodou něco nestalo. Ze začátku vás přepadá lehká bezmoc. Máte proti sobě sesterský tandem, jenž dost klidně otočí interview úplně jiným směrem. Což bych svedl na jejich temperament. Každou druhou věc vám napůl předvedou, zahrají nebo jen okoření, takže to má jiskru. V redakci Reflexu si vysloužily přezdívku: České sestry Olsenovy. Už brzy je budete moci vidět ve dvou chystaných celovečerních filmech režisérů Richarda Řeřichy a Martina Dolanského.

 

 

Máte talent? Představte ho Reflexu na adrese rxonline@reflex.cz. Další talenty najdete již brzo na reflex.cz/supertalent



Klíčová slova:



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama