Vstup k bazénům

Vstup k bazénům Zdroj: Andrej Halada

Krásné splašky a výkaly

O jedné z třiceti osmi nových národních kulturních památek, které byly vyhlášeny letos v únoru, jsem už psal: o přehradě Les Království. Teď se podíváme na další. Jmenuje se Ekotechnické muzeum, ale lidé ji znají především pod jejím původním názvem: čistírna odpadních vod v Praze-Bubenči.

 

Kdysi jsem v téhle na první pohled nenápadné budově byl, ale byla to večerní společenská akce a na expozici muzea-čistírny jsem se nesoustředil, nebyl na to ani čas. Jen si pamatuji, že tu měli krásné parní stroje. Jeden z nich dokonce hrál v Michálkově přepisu Kafkovy Ameriky.

 

Teď jsem do čistírny vstoupil podruhé a celou ji prošel. A nestačil se divit, jak fascinující, ba i krásný je to prostor. A bylo mi také jasné, proč se právě něco tak všedního až „nízkého“ jako čistírna splašků a výkalů stalo národní kulturní památkou.

 

Vstup do podzemíVstup do podzemí|Andrej Halada

 

Čistírna byla vybudována v letech 1901-1906 a představovala pro Prahu obrovský hygienický skok kupředu. Moderním a ekologickým způsobem se tu čistila veškerá odpadní voda, která tehdy tekla z pražských domácností a kanálů. Unikátní stavební provedení oceníte ve chvíli, kdy sestoupíte do podzemí, kde je celý čistící systém. Stěny jsou vyzděny malými cihlami tak dokonale, že by kdejaký majitel dnešní novostavby mohl závidět. Absolutně dokonale provedené jsou zdejší klenby, oblouky. Mimochodem, oblost celého systému vychází z proudění vody, které není radno vystavit žádný ostrý úhel, protože by ho brzy obrousila.

 

Klenba v hlavním sáleKlenba v hlavním sále|Andrej Halada

 

Systém podzemí mi připomněl jak klasický thriller Třetí muž (1949), jehož finále se odehrává ve vídeňských kanálech, tak příběhy Rychlých Šípů, jejichž hrdinovém se také často vydávali pod stínadelský povrch. V jednom ze suterénních záhybů bubenečské čistírny jsem úplně viděl scénu, v níž se starý Mažňák i s ježkem v kleci topí ve stoce…

 

Kotelna a dva kotleKotelna a dva kotle|Andrej Halada

 

Odpadní voda se tu čistila ve třech stupních. První představovaly železné rošty, kterými neprošly předměty větší než asi jeden centimetr. Pak se v hlubokém bazénu usazoval štěrk, písek atd. a nakonec voda natekla do deseti obrovských podzemních bazénů (každý 90 metrů dlouhý), ve kterých se usazovaly fekálie a jemné nečistoty. Pak relativně čistá voda odtékala zpět do Vltavy. Fekálie se vyzdvihovaly na povrch, sušily a zemědělci si je odváželi jako hnojivo. Perfektní proces, jehož princip se vlastně dodnes nezměnil.

 

Strojovna s parními strojiStrojovna s parními stroji|Andrej Halada

 

Čistírna fungovala od roku 1906 až do roku 1967, ačkoli už ve 20. letech byla její kapacita na maximu. Jenže výstavbu nové čistírny zbrzdila okupace, po únoru 1948 zase nebyla modernizace něčeho tak „špinavého“ příliš atraktivní – komunisté se potřebovali pyšnit stavbami jiného typu. Až koncem 60. let tu provoz utichl, rozjela se nová čistírna na nedalekém Císařském ostrově.

 

Parní strojParní stroj|Andrej Halada

 

Nepřetržitý provoz a neustálé přesluhování jsou také důvodem, proč je vlastně zařízení čistírny dodnes na svém místě. Nebylo možné ho prostě v průběhu doby vyměnit, demontovat. Ještě v 70. letech sloužila čistírna jako záložní zařízení. O její znovuoživení se zasloužili už koncem 80. let nadšenci, kteří areál i vybavení udržovali. Čistírna je stále v majetku města, dnes ji spravuje Ekotechnické museum o.p.s. Peníze na údržbu plynou jak od sponzorů, tak z pronájmu místa.

 

Zařízení u bazénuZařízení u bazénu|Andrej Halada

 

Společenské akce zde konané mají skutečně punc originality. Můžete si při nich například prohlédnout ty zmíněné parní stroje, a to dokonce v chodu. Soukolí nádherně pracuje, široké pásy transmise putují až na druhou stranu strojovny, tiše ševelí a rozechvívají vzduch. Stroje jsou duší celé čistírny, kdysi poháněly prakticky všechny zdejší mechanismy.

 

Chodba k bazénuChodba k bazénu|Andrej Halada

 

Uvést stroje do chodu ale není žádná legrace. Je to docela drahý špás – rozehřát páru pro oba ocelové bumbrlíčky trvá celé tři dny, kdy topiči házejí ve dne v noci do dvou sousedících kotlů jedno poleno za druhým. Spotřebujete takhle jeden vagón dřeva. A když stroje doběhnou, trvá minimálně týden, než kotle vychladnou. Krásně pak hřejí, tyhle staré kotle i časy…

 

I budova je z cihelI budova je z cihel|Andrej Halada

 

Na konec cituji z textu nazvaného Povinnosti obsluhovače, který najdete ve strojovně: „Stroj parní jest ovšem věc tak trpělivá, že mnohdy i velkého zneužívání snese, aniž by se ozýval; bohužel spoléhá na to mnohý nedbalý obsluhovač a nevšímá si stroje dříve, až když slyšitelným syčením, klepáním, vrzáním sám o pomoc se hlásí; ba ani toho mnohý nedbá; ký div, že pak stroj rychle pohromu beře. Že při tom účinek jeho stále a značně klesá vzdor zvýšené spotřebě páry, netřeba zvlášť připomínati.“

 

Andrej Halada, www.navzduchu.cz