Exkluzivní reportáž: Vrazi v roli zachránců | Reflex.cz
reklama
nahoru

Exkluzivní reportáž: Vrazi v roli zachránců

Geo, Philipp Kohlhöfer23. srpna 2014 • 00:15
Exkluzivní reportáž: Vrazi v roli zachránců
Vrazi v roli zachránců
• foto: 
Claudius Schulze, GEO

Antibiotika, víceúčelové zbraně lékařské vědy, ztrácejí na účinnosti. Alternativy? Naléhavě je hledáme. V Gruzii se lékaři vydali neobvyklou cestou: Podávají pacientům viry napadající choroboplodné zárodky. Jde o řešení vhodné i pro nás, Středoevropany?

reklama

Luisenthal, Německo

V den, kdy se Carola Hofmannová rozloučila se svou nohou, se všechno změnilo. Zdálo se, že je po ní, noha naběhla, vystřelovala ostrou bolest, zánět postupoval s množícími se bakteriemi do dalších a dalších tkání. Víc si nepamatuje. Jistě, připouští, tomu leccos předcházelo, jenže to zůstalo pohřbeno pod těžkou duchnou bolesti.

Noha mokvá. Zvoní telefon.

Vstává, musí se opřít o dvě berle. Neví, jestli má pospíchat. Je nervózní z vyzvánění telefonu. Muž je voják, slouží v Afghá­nistánu. Co když je na lince někdo z Bundeswehru? Jestli byl manžel v duchu u ní, a nevšiml si proto výbušniny? Proklatá noha, beztak za všechno může.

Dvaapadesátiletá Carola Hofman­nová jako by slyšela nabádání lékařů: Emocionální vypětí hojení neprospívá! Zemřete, pokud nohu neamputujeme.

Otrava krve. Je zjevné, jak zánět postupuje výš a výš, zanechává za sebou spálenou zem, vede s jejím tělem válku. Válku, mumlá Carola. Kdyby jen věděli, co to je, taková válka.

„Ne, nohu si amputovat nenechám,“ odpovídá kategoricky.

Až do doby před deseti lety ji tahle noha dobře nesla životem. Pak si ji při zimní procházce podvrtla. Nevypadalo to na nic vážného. Jenže noha nesplaskávala. Diagnóza: Čéšce se nedostává potřebné opory, spraví to drobná operace. Jenže nespravila. Dostavily se komplikace, chronický zánět okostice, takřka 100 zákroků. Navíc infekce. Staphylococcus aureus, drobná bakterie, vyskytující se prakticky všude, i na pokožce asi třetiny lidí. Mikrob vlastně neškodný, dokud jste zdraví. Jenže pokud ne, dokáže vyvolat záněty srdce, kůže, svalů a plic, toxické šoky i otravu krve. V daném případě šlo o zvláště odolný kmen, který využil každého kontaktu s antibiotiky – ach ta evoluce –, aby se dále otužil.

Carola Hofmannová čelila velice agre­sívní bakterii MRSA, methicilin-rezistentnímu zlatému stafylokoku.

Mezi laiky se mezitím stal synonymem bakterií rezistentních vůči třem či více antibiotikům. Jen v Evropské unii umírá ročně na infekce z nemocničního prostředí přinejmenším 37 000 lidí, na klinikách se jich přitom infikuje kolem čtyř miliónů – a nejednou jsou ve hře multirezistentní kmeny. Od poloviny 
90. let, kdy se kmeny MRSA poprvé objevily v jedné z japonských nemocnic, jich po světě rychle přibývá a zároveň se zužuje spektrum efektivních protiopatření.

„Naše planeta momentálně stojí na pokraji postantibakteriální éry, v níž budou infekce moci opět s plnou silou zabíjet,“ varovala Světová zdravotnická organizace již v roce 2011.

„Možná,“ dumá Carola Hofmannová, „by přineslo úlevu se té nohy zbavit.“ Končetina se jí stejně poslední dobou jeví, jako by patřila někomu jinému.

Zvedá sluchátko vyzvánějícího telefonu. Volá bratr a ona si znatelně oddychne. „Pokud jde o tvou nohu,“ říká jí s nadějí v hlase, „měl bych jeden nápad.“

Tbilisi, Gruzie

Mzia Kutateladzeová sedí v šedé kanceláři, do jejíhož okna pálí slunce. Je jaro. Mzia Kutateladzeová říká: „Jsem hrdá na svůj přínos ústavu a práci s viry. Nikdy jsem odsud neodešla. Pro nás Gruzínce to není jen tak.“ Mikrobioložka Kutateladzeová, působící v Eliavově ústavu bakteriofágů, mikrobiologie a virologie v gruzínském Tbilisi od roku 1987, se pousměje. Na navštívence má napsáno „Head of Science“, k čemuž sama doplní „a scientist at heart“. Bakteriofágy, zkráceně fágy, jsou, zjednodušeně řečeno, viry infikující baktérie. A nejen ony. Jejich název vznikl odvozením z phagos, řeckého výrazu pro „požírače“, jedlíky, a o činnosti fágů dává poměrně jasnou představu (viz infografika na s. 55). Dokáží zahubit podstatně větší baktérie. Svými chapadélky se přisají k jejich buněčnému obalu, vstříknutím vpraví dovnitř svoji dědičnou informaci a převezmou kontrolu. Baktérie od dané chvíle začne produkovat bílkoviny „naprogramované“ bakteriofágem. Nakonec hostitelská buňka praskne a uvolní se z ní stovky nových virů, likvidujících další baktérie. Fágy se rychle množí, v průměru – podle druhu – 
po 20 až 60 minutách.

Přestože se jich tak na baktérie přichytí jen hrstka, brzy získají převahu. Jakmile všechny baktérie zahynou, přijdou viry o životní prostor – načež samy od sebe zmizí.

Jde o neustálý všudypřítomný proces. Probíhá uvnitř i na povrchu našeho těla, v zasoleném prostředí stejně jako kyselém či zásaditém, dokonce také v mořských hlubinách. Fágy zřejmě svým apetytem obnovují rovnovážný stav bakteriální flóry. Lidské tělo není výjimkou.

Proč potenciál agilních mikroorganis­mů nevyužít? Kutateladzeová se odmlčí, aby dodala další větě na účinku: „V 98 procentech případů, jež jsme testovali na 
MRSA s pozitivním výsledkem, dokázaly naše fágy bakterie zničit.“ Výmluvný vykřičník. „Používáme je už celá desetiletí.“

Každá lépe zásobená lékárna v Gruzii skutečně nabízí fágové terapie. Ať už v podobě tablet a mastí, roztoků a sprejů, injekcí, a dokonce tampónů. „Ve snaze vyrovnat se s rezistencí bakterií jsme namíchali koktejly obsahující až 40 různých fágů.“ Příprava léčiv na bázi virů je známá již takřka 100 let – i na Západě. Jenže tam se na jejich apetyt opět pozapomnělo, protože potírání infekcí antibiotiky fungovalo mnohem jednodušeji. Kariéru fágů navíc přibrzdil ještě jeden důvod: velké farmaceutické firmy mají zájem spíše o vývoj léčiva na chronické nemoci než takového, které by okamžitě pomohlo a pak už nebylo třeba. Výrobu fágů navíc nelze patentovat.

Naopak bývalému Sovětskému svazu se nedostávalo antibiotik a alternativy se staly ctností z nouze. Eliavův ústav platil za centrum fágové terapie. A po rozpadu SSSR se svému zaměření dále věnoval bez přerušení – až dodnes.

Momentálně se však začíná projevovat zájem západního světa. Láká jej představa, že by kdesi na Východě mohla existovat zbraň proti rezistenci na antibiotika. „V roce 2007,“ vzpomíná Kutateladzeová, „jsme obdrželi šest dotazů ze zahraničí, jen během prvních dvou měsíců roku 2013 jich bylo už 60.“ Zjevný pokrok. Fágové terapie sice na Západě stále nejsou povoleny k léčbě lidí, nicméně americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) již v roce 2011 schválil sprej pro ošetření potravin. Používá se na maso na jatkách, často už z chovu kontaminované absurdními dávkami antibiotik a multirezistentními kmeny. Směs tří fágových kmenů snižuje množství bakterií E.-coli na mase o 95 procent. V březnu 2013 následoval prostředek proti salmonelóze. Vedoucím výzkumného týmu je – Gruzínec.

Pomohou však fágy také lidem? Kutateladzeová si povzdychne, skoro rezignovaně. Zase jeden zápaďák neochotný uvěřit výsledkům její mnohaleté práce. Copak musí stále někoho přesvědčovat o tak zjevných pravdách?

Existují vůbec odborné studie? Pokud ano, kde?

Mzia Kutateladzeová vstane a mlčky vykročí ke dveřím. Pak odpoví otázkou, jestli je vždy třeba začínat od prapočátků. „Pojďte za mnou,“ dodá ještě, „ráda bych vám něco ukázala.“

Čekárna zaplněná desítkami pacientů, nad jejichž hlavami štěbetá nikým nesledovaný program gruzín­ské televize. Lidé pokašlávají a chvějí se. Mnozí přijeli zdaleka a teď tu s poslední nadějí čekají na ošetření. Mariam Aualia­ni­ová se usměje. „Tady mi pomohou,“ věří. „Nemohu se zbavit horečky, trpím zimnicemi a už opravdu nevím, jak dál. Plíce, žaludek, všechno mám v pořádku, zato krk drsný jak rezavé struhadlo.“ Šestnáctiletá školačka Mariam přijela s otcem z černomořského Batumi. Pět hodin jízdy autem, pět hodin naděje. Ale co když místní sebelepší lékaři nakonec nic nezjistí?

„Určitě ano,“ uklidňuje otec. „Musí to být bakteriálního původu,“ řekli jim lékaři doma, „sice netušíme, co přesně, zato víme, kdo vám může pomoci.“

„My,“ dodá Nana Topuriaová. Je vedoucí třicetičlenného týmu působícího ve třech ordinacích. Z toho devíti lékařů. Kutateladzenina laboratoř leží 300 metrů odsud. Topuriaová zde testuje jednotlivé viry, jež Kutateladzeová izolovala například z vody nedaleké řeky Kury. Bojuje s baktériemi v první linii.

Počty? Statistiky? Zamíří do své kanceláře a s velkým mobilem kývajícím se jí na šňůře kolem krku prohledává složky na pevném disku počítače: v roce 2012 jsme tu měli 32 386 pacientů. Všichni se pochopitelně uzdravili, tvrdí nám, jen u 40 případů prý bylo třeba delší dobu pátrat po vhodných virech. Sužovaly je baktérie, na něž nezabíral žádný ze šestice preparátů, které máme trvale skladem.

Oněch šest širokospektrálních preparátů jsou vlastně pořádně ostré koktejly různých fágů, smíchané na základě dlouholetých zkušeností. Přijdou nanejvýš na deset lari, zhruba pět eur, přičemž za analýzu baktérií se platí dalších 18 lari – ovšem jen, jste-li Gruzínec. Cizince totéž přijde na 5000 dolarů.

V praxi to znamená prvotní přiložení tampónu na infikovanou část těla. Získaný biologický materiál čeká analýza obsažených baktérií, načež se testují jejich reakce na dostupné fágy. Pokud zaberou, výborně. V opačném případě začnou mikrobiologové pátrat v pacientově okolí po účinných požíračích baktérií. Přednostně tam, kde se jich vyskytuje nepočítaně: v odpadních vodách.

Topuriaová přitom sebevědomě prohlašuje: „Fágy nám vždy pomáhaly. V budoucnu se stanou klíčem k potírání kmenů MRSA.“ To je přece jasné.

Studie? Otázce se vysměje.

Když Mariam Aualianiová přijde na řadu, jde to ráz na ráz. Nemá nic zvláštního, jen streptokoky. Jim příslušné fágy patří ke složkám dostupného léčivého koktejlu. „Za týden bude po všem,“ uklidňuje ošetřující lékařka. Pro jistotu prozkoumá ještě další vzorek baktérií, konfrontovaný s fágy. Chvilka čekání. Pokud roztok v misce zesvětlí, pak vše funguje, jak má. Topuriaová nepochybuje: Samozřejmě že to funguje. Už odjakživa.

„Bývali jsme velcí, skutečně velcí,“ vypráví lékařka. Její sebevědomý úsměv je ten tam. „Produkovali jsme 200 tun fágových prostředků – týdně. V první řadě pro Sovětskou armádu, ale také pro obyvatelstvo. Fágy jste si mohli koupit na každém rohu.“ Dnes, když se právě daří, ústav vyrobí dvě tuny léčiv ročně. Dříve zde stále pracovalo kolem 1000 lidí, nyní pouhých 130.

Nana Topuriaová vstane, popojde k oknu. Z protilehlé budovy opadala omítka, tu a tam i okenní tabule. Dále vzadu kdosi navozil stavební suť. Sedmnáctihektarový park, v němž se ústav nachází, je ponechán svému osudu. Z finančních důvodů bylo třeba některé z budov areálu odprodat, například soukromé rozhlasové stanici, vydělávající si na živobytí vysíláním Roxette, anglické popové skupiny Duran Duran a podobných formací, jejichž sláva je pryč stejně jako výzkum fágů v Sovětském svazu.

Kdyby nad vstupní budovou nevisely vlajky Gruzie, Evropské unie a Spojených států, zdálo by se, že už tu lidé kapitulovali a stáhli se.

Proč zástava EU? Proč USA? Topuriaová chvíli mlčí, ale vlastně ani nemusí nic říkat, každému je jasno: protože bez jejich peněz by nejspíš nic nefungovalo. Kvalifikovaný mikrobiolog v Eliavově ústavu nemůže ze státem vyplácené mzdy přežít. Celoroční rozpočet celé instituce obnáší 300 000 dolarů.

„S rozpadem Sovětského svazu jsme přišli o všechno: o peníze, o trh, o know-how vědců a často i o důvěru pacientů,“ říká Topuriaová. „Krátce po kolapsu impéria jsme už neměli ani elektřinu k chlazení fágů. Brali jsme si je domů a ukládali do ledniček.“ Aby nedošlo k nedorozumění, okamžitě zdůrazní: „Nikdo netouží po návratu starých časů.“ Pohlédne na hodiny. Musí se připravit na konferenci. „Doprovodím vás ke dveřím.“ Cesta zpět k Mzii Kutateladzeové vede křídlem laboratoří. Dlouhou chodbou lemovanou místnostmi. Kdosi tu pod okny pěstuje bylinky, kolem visí kabely ústící do pojistkových skříní, často otevřených jako zející rány. Okolní stěny jsou černé od sazí. Omítka chybí – jeden ze zaměstnanců pokrčí rameny, standard.

Vpravo si všimnete pootevřených dveří s varovnou tabulkou: „Pozor, biologické nebezpečí!“ Za nimi kdosi stojí a ukusuje chléb silně obložený uzeninou. O několik místností dále narazíme na bezpečnostní dveře. Jsou ze dřeva a nedoléhají. V místnosti uchovávají láhve ručně plněné virovými roztoky. Dezinfekce probíhá v otlučených smaltovaných hrncích, domácích potřebách. Na některých jsou ještě k rozeznání kytičky, z jiných už smalt skoro úplně oprýskal. Hrnce stojí na starém plynovém vařiči.

Filmový střih: Část budovy je nová. S moderními dveřmi, osvětlení reaguje na spínač. Čím to?

Doktorka Kutateladzeová jakoby mimoděk prohodí: DTRA.

Defense Threat Reduction Agency je orgán přímo podřízený americkému ministerstvu obrany. Angažuje se například ve výzkumu ochranných prostředků proti biologickým zbraním. Často jde přitom právě o baktérie: cholery, tyfu, moru, sněti slezinné (antraxu).

„Ano,“ potvrzuje starší vědkyně, „spolupracujeme s Američany. Ostatně nejen s nimi.“ Loučí se pevným stiskem ruky. „Když v roce 2008 Gruzie vedla válku s Ruskem, vyvezli jsme většinu našich fágů mimo území země. Do bezpečí.“ Kam? „Do Braunschweigu.“

Braunschweig, Německo

Susanne Thieleová stojí v suterénu před železobetonovou stěnou a přikládá ke snímači svoji čipovou kartu. „Vydržte vteřinku,“ říká a skutečně přesně po uplynutí oné vteřiny ze zdi vyjede ocelová přihrádka, obsahující klíč ke dveřím.

Za nimi se rozkládají rozlehlé místnosti, v nichž stojí ocelové skříně očíslované 11383-11447, 14648-14829. Obsahují přihrádky po 24 oddílech, přičemž v každém z nich spatříme tucty zkumavek. A na jejich dně mrazem vysušené hnědé tablety, zabezpečené trojnásobným uzávěrem. Mikroorganismy.

Navštívili jsme totiž DSMZ, německou banku mikroorganismů a buněčných kultur v Leibnizově ústavu, skrývající se nedaleko dálničního sjezdu Braunschweig-Stöckheim. Nikoho by nenapadlo hledat právě zde úložiště 20 000 bakteriálních kmenů, pocházejících z mořských hlubin stejně jako z ledových jeskyní Arktidy. Patogeny, buněčné struktury lidí i zvířat, rostlinné viry. A bakteriofágy.

Vědci si zde mohou objednat materiál pro svůj výzkum – zároveň se na ně vztahuje povinnost dodat vzorky nově popsaných druhů, výsledek svého bádání. DSMZ plní funkci ústředního depozitáře biologického materiálu a zároveň jde o největší evropské centrum svého druhu. Pracuje tu zhruba stejně lidí jako v Eliavově ústavu v Tbilisi, zato s rozpočtem vyšším takřka o sedm miliónů eur.

O podlaží výše, za dalšími ocelovými dveřmi, tu mají uloženo ještě více mikroorganismů, fágů. Před vstupem k nim nás očekává žena. „Christine Rohdeová,“ představí se chladně, rezervovaně. Je kurátorkou sbírky fágů a E.coli, s odbornou specializací na biologii fágů a obranu proti biologickým hrozbám.

„Přála bych si, aby bakteriofágy za­ujaly také v západní Evropě pevné místo v boji s infekcemi,“ odpovídá na naše otázky, inspirované návštěvou Tbilisi.

Proč k tomu zatím nedošlo?

Protože Alexander Fleming v roce 1928 objevil, kterak buněčný jed plísně Penicillium notatum rozpouští buněčné stěny. Kdo by pak ještě potřeboval těžkopádně připravované fágy? V roce 1969 prohlásil šéf amerického zdravotního ústavu: „Dospěli jsme tak daleko, že můžeme knihu infekčních chorob zavřít a válku s nimi prohlásit za vyhranou.“ Díky antibiotikům.

Fágy přitom ve 20. letech prožívaly období úžasného boomu a na Západě se jim dařilo i ve třetí dekádě 20. století. Jenže zatímco na Východě zůstaly en vogue, v Americe a Evropě ztratily půdu pod nohama (viz infobox na s. 57).

„Což se ovšem nyní mění,“ doplňuje Christine Rohdeová. Aktuálně prý běží výzkum na plné obrátky. Otevírá dveře taktéž označené tabulkou „Biologické nebezpečí“. V místnosti stojí pět sudů připomínajících popelnice, jenže v nich místo prázdných plechovek uchovávají zkumavky. Některé už celá desetiletí. Chladí je kapalným dusíkem, přičemž zařízení je několikanásobně jištěné proti výpadku dodávky elektrického proudu.

Rohdeová otevírá jednu z přihrádek, z níž se vyvalí těžce se převalující mlha. Ve speciální rukavici vytáhne kleštěmi jednu z dóz. Prohlédne ji se směsicí jakéhosi poblouznění a rutiny. Pak pronese: „Máme tu fág, který zakrátko rozbije všechno na kusy.“ Sama se zalekne vypjatých emocí. Pohlédne na Susanne Thie­leovou, jestli se to tak dá říci. Thieleová přikývne. Může. Popis odpovídá obsahu. Rohdeová si odkašle. Vysvětluje: „Máte tu co do činění s virem schopným rozložit prakticky všechny baktérie Staphylococcus aureus.“ Přesto zůstává nejasné, zda se fágy jednoho dne dočkají většího komerčního uplatnění. Jejich účinnost potvrdila řada pokusů v laboratorním skle a na zvířatech. Jenže se dodnes nedostává klinických studií působení na lidský organismus, jež by splňovaly západní lékařské standardy. Jednu z prvních provedla University College London a v roce 2009 její výsledky publikovala. Lékaři pracovali s dvanácti pacienty trpícími chronickými, v některých případech až desítky let se táhnoucími případy zánětů středního ucha. Šest týdnů po zahájení léčby se tři z nich zcela uzdravili, osm hlásilo pouze drobné obtíže, takže pouze u jediného pacienta terapie vůbec nezabrala. K izolování vhodných virů museli odborníci otestovat více než 100 bakteriofágů. Nakonec výběr zúžili na šest pomáhajících proti 90 procentům všech zánětů vyvolaných dotyčnými patogeny. V současné době probíhá druhá fáze studie, již se 300 pacienty.

Nicméně schvalování podobných preparátů nebývá snadné. Aby dostaly zelenou, musí být mechanismus účinku léčiva nejprve podrobně popsán. Vztahy panující mezi virem a baktérií však zatím zůstávají nejasné. Výzkum stojí teprve na samém počátku.

Výrobce navíc musí prokázat bezpečnost produktu. Virus přitom může neustále mutovat. A protože se všechny fágy specializují na určité baktérie, neobejdete se bez přesné znalosti potírané baktérie – jinak účinný preparát prostě nepřipravíte. Staphylococcus aureus může být eliminován pouze při identifikaci jeho konkrétního podtypu. Mohou tedy vznikat nemalé problémy s namícháním fágových koktejlů. Což pochopitelně schvalovací proces dále komplikuje – léčivo nakonec neobsahuje jedinou účinnou látku, ale hned několik různorodých.

Dokud se schvalovací kritéria nezmění, nejspíše se na evropských trzích neobjeví jediný fágový preparát.

Hildesheim, Německo

Možná tu probíhá revoluce, ale pokud je tomu tak, pak se projevuje zcela nenápadně. Klinika v Hildesheimu, konkrétně její část zaměřená na úrazovou a ortopedickou chirurgii s přidruženým centrem endoprotéz, totiž vypadá jako fádní nemocnice: dlouhé chodby vymalované okrem nebo do béžova, s jablečným moštem na servírovacích vozících. Vzadu kdosi sedí a luští křížovku. Trousí se tu pacienti, lékaři kamsi pospíchají. Carola Hofmannová už je zde týden. Když ji přijímali, měla nohu oteklou a zarudlou, zanícenou od paty až po koleno. Zítra bude propuštěna. Po otoku ani stopa, zánět zmizel až na malou plošku uprostřed lýtka. Žena sedí na lůžku, slzy v očích. „Člověk jen zírá,“ říká příchozím.

A Burkhard Wippermann souhlasně přikývne. „Vypadá to už docela dobře,“ konstatuje lékař a snaží se zůstat rezervovaně nad věcí. Nemá čas na anekdoty.

Profesor doktor Burkhard Wippermann, šéfchirurg s pečlivým sestřihem a člen konzervativní Křesťanskodemokratické unie (CDU), vysvětluje: „Vždy je vhodné použít podobný prostředek.“ Wippermann vyzkoušel fágovou terapii již před lety, kdy se mu pro ni všichni vysmívali, ještě na lékařské fakultě v Han­noveru. Poznal na ní totiž gruzínského lékaře vyprávějícího o aplikaci virů. Dodnes zůstávají v kontaktu – když má Wip­permann léčit extrémní případy jako Carolu Hofmannovou.

Wippermann rozstřihne obvaz a přiloží nový. Natřený fágovým preparátem.

„To je vše?“ Jen přikývne.

„Vůbec nevypadá, že by musela být amputována,“ dodá pak. Carola Hofman­nová se předkloní, snad jej chce obejmout, ale pak se stáhne. Šťastně ze sebe setřásla břemeno uplynulých deseti let.

Bakteriofágy sice zůstávají v celé Evropské unii i ve Spojených státech neschváleným léčivem, jenže to neznamená, že by jejich aplikace byla nelegální. Používají se v rámci Helsinské deklarace Světové lékařské asociace z roku 1964, nastavující standardy lékařské etiky. Po fágové terapii se sahá jako po poslední patroně v zásobníku, k nouzovému prostředku, když nic jiného nezabírá. Předpokladem ale je zájem pacienta schopného najít lékaře ochotného podstoupit riziko neznámého postupu. Navíc schopného zodpovědět související otázky: Kdo terapii zaplatí? Kdo převezme odpovědnost za případné potíže? Odkud vlastně fágy opatřit?

Wippermann to už ví.

Což k němu přivádí pacienty, kteří už ztratili důvěru v jeho kolegy. Až propustí Carolu Hofmannovou, nastoupí na její místo další nešťastník, trpící už léta kvůli infekci v patě. „Že se nyní daří, ještě nezaručuje obecnou účinnost. Jednotlivé případy nic neznamenají,“ varuje Wippermann. Přesto se bude muži plně věnovat.

Jenže v následujících dnech nemá čas, bude za hranicemi. Ukládá zbývající fágy do krabičky, již následně strčí do přihrádky. Fágy nevyžadují zvláštní péči. Pak si Wippermann sbalí věci. Zítra ráno musí být na letišti. Přes Istanbul míří do gruzínského Tbilisi.

Reportér GEO Philipp Kohlhöfer (39) nabyl po rešerších takové přesvědčení o účinnosti virové metody, že si domů přivezl celou řadu preparátů, které nyní skladuje v chladničce.

Příběh úpadku zázračného léčiva v kostce

Na Západě platila metoda aplikace fágů za „komunistickou“ a i přes své úspěchy upadla v zapomnění.

Jeden člověk má o fágovou terapii zásluhy jako žádný jiný: frankokanadský mikrobiolog Félix d’Hérelle (1873–1949). Bez univerzitního vzdělání se pustil do samostudia biologie z knih a prostřednictvím hojného experimentování. Během první světové války zkoumal v Pasteurově ústavu v Paříži epidemii dyzentérie (infekčního onemocnění střeva), řádící mezi francouzskými vojáky. Ve stolici uzdravujících se pacientů přitom objevil „neviditelné mikroby, účinné proti bacilům úplavice“. Své poznatky publikoval v roce 1917. D’Hérelle navíc razil termín bakteriofágy. Již o necelé dva roky dříve se britskému bakteriologovi Fredericku Twortovi podařilo během experimentů kultivovat viry a objevit infekční zbraň hubící baktérie. Jenže si ne­uvědomil, že narazil na stopu bakteriálního viru. Svůj výzkum přerušil a publikované výsledky byly po léta přehlíženy. V roce 1921 se rozhořel bouřlivý spor o prvenství v objevení fágů a odhalení jejich biologické povahy. D’Hérelle byl skálopevně přesvědčen, že nalezl mikroorganismus, cosi na způsob ultraviru postihujícího baktérie. Twort se svými stoupenci věřil v bílkovinnou povahu objevené látky. Ve svém přesvědčení se nenechali zviklat až do roku 1940, kdy byly publikovány fotografie fágů nasnímané nově vynalezeným elektronovým mikroskopem. Spor však výrazně – a na řadu let – zpomalil výzkum bakteriofágů. Důsledky pociťujeme dodnes.

Félixi d’Hérellovi nelze upřít prvenství v uplatnění fágů při léčebné terapii. V roce 1919 jimi uzdravil několik  dětí sužovaných úplavicí. Během následujících let pak svoji metodu rozšířenou na choleru a mor ověřoval na řadě pacientů v Indočíně a Indii. Nezpochybnitelné úspěchy Félixe d’Hérella a dalších vědců vyvolaly ve 20. letech boom fágů. Ve Spojených státech se jim začaly věnovat velké farmaceutické společnosti, jako Eli Lilly nebo Squibb. Roku 1923 založil Gruzínec Giorgi Eliava, jenž se během svého pobytu na pařížském Pasteurově ústavu spřátelil s d’Hérellem, v Tiflisu (od roku 1936 Tbilisi) bakteriologický ústav. Z něj se o 13 let později vyvinul Ústav bakteriofágů, realizující v dobách Sovětského svazu skutečně masovou výrobu fágových preparátů.

Nejpozději od konce 30. let začal lesk fágů v západním světě slábnout. Terapie přinášely příliš rozporuplné výsledky. Vyplývaly z častého selhání lékařů, kteří museli vybírat mezi vysoce specifickými bakteriálními viry, účinkujícími na konkrétní baktérie. Kvalita preparátů proto značně kolísala, řada přípravků neobsahovala dostatečné množství aktivních fágů nebo se roztoky nepodařilo efektivně zbavit pozůstatků baktérií. Ve Spojených státech odzvonilo výzkumu fágů publikování stati na stránkách „Journal of the American Medical Association“ (1941). Vědci si v něm zoufali nad účinností bakteriofágů a doporučovali chemoterapeutickou léčbu, již považovali za modernější i efektivnější.

Image fágové terapie poškodilo, že fágovými léčivy své armády vybavovali protivníci USA ve druhé světové válce – Německo s Japonskem. Když do Berlína vtáhla Rudá armáda, přivezla s sebou tuny bakteriálních virů.

Zejména v mccarthyovské éře proto fágy platily za cosi neamerického, až komunistického. Nehodily se do kulturní historie údajně nadřazené západní medicíny. Jenže ta krok za krokem snižovala účinnost antibiotik jejich nevhodným užíváním. Nyní proto volky nevolky znovu objevujeme takřka 100 let starou léčebnou metodu.

Časopis Geo
Text přetiskujeme s laskavým svolením časopisu GEO, jehož nové číslo vyšlo 19. srpna.

 

Geo, Philipp Kohlhöfer


Klíčová slova: reflexgeoviry



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama