Pokud jsou lidé v pohodě a žijí v míru, cítí potřebu se bát. A tak vyhledávají alespoň thrillery, jejichž posláním je strašit.
Dobrý den,
před časem jsem Vás slyšela na přednášce o úzkosti mluvit o filmových klišé. Už jsem zapomněla, jak to spolu souvisí, jenom vím, že se mi ta myšlenka tehdy moc líbila a připadala mi vtipná, a nemohu to nikde najít, abych si to osvěžila. Nemůžete mi to laskavě připomenout?
S přáním hezkého jara Jana K.
Základním výzkumným modelem studia úzkosti je tzv. úleková reakce (angl. startle reaction neboli startle reflex). Ta je nepodmíněná a spustí se při nečekaném „šoku“. U lidí je to například mj. mrknutí oka při ráně z výstřelu. Tuto reakci lze posilovat jednak podmíněným podnětem (podobně jako u pavlovovských psů, kteří posléze slinili nejen v odpovědi na jídlo, ale už i na zvonek), jednak kontextem. Příkladem prvního je zvuk zubní vrtačky a její drncání o sklovinu, příkladem druhého je celá zubní ordinace, kde se necítíme nijak zvlášť dobře, protože se tam většinou dějí nepříjemné věci. Potenciace kontextem (ordinací) znamená, že se v takovém prostředí lekáme snadněji a více než v prostředí, kde se nepěkné věci nedějí.
Toho jsou si dobře vědomi tvůrci thrillerů a béčkových filmů, jejichž hlavním posláním je strašit lidi. Lidé takové filmy vyhledávají, protože se rádi bojí. A když jsou přes den v pohodě a žijí v míru, cítí takovou potřebu se bát, že si pak večer takové filmy s chutí pouštějí. (Nelze si představit, že by si obyvatelstvo vyvražďované ve válečném konfliktu, nyní například v Sýrii, pouštělo večer v televizi válečné filmy. To dělají pouze zpovykanci, kterým se nic neděje.) Tvůrci těchto filmů vědí, že lekavost diváka lze posílit potenciací úlekové reakce kontextem.
Proto si všimněte, že závěrečné scény, v nichž se svádí finální souboj kladného hrdiny s padouchem, se vždycky odehrávají ve vyřazených továrnách či přístavech, kde není moc vidět, syčí tam pára a jsou tam všelijaké zlověstné stroje, háky a mučidla. Kdyby se táž scéna odehrávala v neděli odpoledne v cukrárně na náměstí v Telči, hned by divák věděl, že nejde o horor, ale o komedii. Dalším takovým klišé je sprchování za igelitovým závěsem. To by za normálních okolností bylo plýtvání filmovým časem, ale ve skutečnosti to potencuje úlekovou reakci. Vždycky, když se někdo sprchuje ve filmu (pokud nejde o erotickou selanku), bývá vzápětí probodnut, zastřelen nebo podříznut. Působivá je také krev ve výlevce.
Podobným klišé jsou podzemní betonové garáže. Jakmile někdo, zpravidla žena v kostýmku a na podpatcích, kráčí podzemními garážemi k autu a sedá za volant, předem víte, že jí někdo ještě před nastartováním otočí zezadu strunu kolem krku a buď z ní napřed něco vymáčkne, nebo ji rovnou prostě uškrtí. Alternativou je střelba, hlava zvrácená dozadu a červený stříkanec na skle auta. Filmových klišé je mnoho. Na abstraktnější úrovni to je například rodinné zázemí, případně dítě policajta. Miluje-li se policajt se svou ženou nebo chystají-li se odjet na dovolenou, ve 100 % případů mu zazvoní telefon, musí všeho nechat a jet nasadit život k nějaké vraždě. A hraje-li ve filmu policajtovo dítě, je vždycky v ohrožení a padouši po něm pídí, případně ho unesou.
Víc příkladů se nám sem už nevejde, ale laskavý čtenář si je může odteďka ve filmech sledovat sám a jednou z nich můžeme třeba sestavit kuchařku, jak ve filmu správně strašit.
