Proč už jsme čtyřicet let nic podstatně nového nevymysleli? Bojíme se riskovat | Reflex.cz
reklama
nahoru

Proč už jsme čtyřicet let nic podstatně nového nevymysleli? Bojíme se riskovat

Jan Jandourek23. prosince 2014 • 18:00
Proč už jsme čtyřicet let nic podstatně nového nevymysleli? Bojíme se riskovat
Ilustrační foto
• foto: 
Profimedia.cz
Americký vědecký publicista Michael Hanlon si položil v magazínu AEON provokativní otázku, proč se vědecký pokrok zarazil a nic převratného se už neděje. Žijeme v době, kdy máme pocit, že jsme svědky zlaté doby vědeckého a technického rozvoje. Totéž se týká sociálního pokroku. Ale je to tak?
reklama

Stačí se podívat na naše počítače, naše mobilní telefony, na to, jakým způsobem se rychle rozvinul internet, říká Hanlon, abychom si mohlo myslet, že jdeme pořád rychle dál. Před dvaceti lety to byla záležitost pro pár jedinců, dneska si bez toho nedovede představit život téměř žádný normální člověk, který žije v nějaké vyspělé zemi. Zdá se, že jsme před velkým zlomem, který zasáhne medicínu. Před půlstoletím si nikdo nedovedl představit takové záležitosti, jako klonované orgány, terapie pomocí kmenových buněk. Podle odhadu se naděje na dožití člověka ve vyspělých bohatých zemích prodlužuje každý den o pět hodin. Jako by nesmrtelnost byla za rohem. Na první pohled, že jedenadvacáté století je svědkem nesmírného urychlení lidského pokroku. Teď jde o to, jestli je to pravda.

Prakticky každý týden se objevuje nějaká „nová naděje“ ohledně léčby rakoviny. Stojíme na prahu kosmického turismu, vyhlašují se nová superletadla, která vzdálenost z jednoho konce planety na druhý zkrátí o několik hodin. Jenomže někdy stačí krátké zamyšlení, abychom viděli, že mnoho těchto zpráv je ve skutečnosti jenom humbuk, spekulace, nebo pouhá fantazie.

Není to nový pocit

Autor připomíná, že už jednou tady bylo podobné období, přibližně před více než 40 lety. Většina toho, co se stalo od té doby, bylo pouze vylepšením věcí, které byly vynalezeny předtím. Tento skutečný věk inovací nazývá „zlaté čtvrtstoletí“.

Autor vypočítává, co všechno se v našem životě objevilo: „umělá antikoncepce, elektronika, počítače a zrození internetu, jaderná energie, televizi, antibiotika, kosmické lety, lidská práva“. Kromě toho také „feminismus, teenageři, zelená revoluce v zemědělství, dekolonizace, populární hudba, masová letecká doprava, zrození hnutí práv gayů, levné a spolehlivé automobily, vysokorychlostní vlaky, člověk přistál na Měsíci a poslal sondy na Mars“. Porazili jsme neštovice a objevili klíč ke dvojité spirále života. Toto období trvalé méně než jednu lidskou generaci.

Dnešní pokrok je dán spíše otázkami konzumu a banálním zlepšení komunikačních technologií.

Je fakt, že před „zlatým čtvrtstoletím“jsme byli na skutečně nízké úrovni. S lidskými právy to před rokem 1945 nebylo nijak slavné. Z Londýna do New Yorku létáme dnes dlouho jako v roce 1971 – osm hodin. Jediné letadlo, které to dokázalo za 3 hodiny, Concorde, již nelétá. Od roku 1970 americká federální vláda vynaložila více než 100 miliard miliard dolaru na tom, čemu prezident Richard Nixon říkal válka s rakovinou a mnohem více bylo vynaloženo v globálním měřítku. Navzdory těmto investicím tato válka skončila neúspěchem. Došlo k nějakému poklesu, ale pouze o několik procent. Pokud jde o pokrok v genové terapii, za posledních 20 let se nezdá, že by ochrnutí mohli zase začít chodit, že by slepí mohli opět vidět. Lidský genom byl rozluštěn už před patnácti a dosud čekáme na to, abychom viděli nějaké zisky. Jsme stále ujišťováni, že to bude tak za deset let. Pokud jde o chronické závislosti nebo demenci, tak také nic. Jeden významný britský psychiatr se vyjádřil, že psychiatrická medicína je historií stále lepšího placeba. K zelené revoluci také nedošlo, kovové vozy pohání ta samá ropa, plasty a plasty kompozity tady byly již předtím.

Proč se nic neděje?

Otázka, tedy zní, proč se pokrok zastavil? Jedním z vysvětlení jen, jedním z vysvětlení je, že se jedná o důsledek druhé světové války. Bez Wernhera von Brauna a jeho válečné rakety V2 bychom zřejmě nepřestáli na Měsíci. Penicilin a proudový motor jsou také důsledkem války. Faktem je, že to všechno bylo na rýsovacích prknech už předtím. Konflikty dal vzniknout novým inovacím, také studená válka v tom hrála svou roli.

Je to tedy tím, že se na vědu a výzkum dává málo peněz? Recese sedmdesátých let byla dočasná, dostali jsme se s ní docela brzo. Svět je dnes dvakrát až třikrát bohatší než tehdy. Tyler Cowen ve svém eseji Velká stagnace (2011) říká, že se pokrok zastavil kvůli tomu, že „ovoce visící nízko“ už bylo otrháno: kultivace využívané země, masové a vzdělání a kapitalizace průlomových vědeckých objevů byla uskutečněna už v 19. století. Je možné, že pokroky, které jsme viděli v období 1945 až 1970, byly podobně rychlým vítězstvím a další postup je mnohem těžší. Dostat se od vrtulových letadel z 30. let k proudovým letadlům 60. let bylo snazší, než se od dnešních letadel dostat k něčemu mnohem lepšímu.

Jenže toto vysvětlení podle Hanlona nesedí. Lidstvo se často dostalo do období útlumu, kdy to vypadalo, že už se na nic nového nepřijde. V roce 1900 lord Kelvin prohlásil, že fyzika už je v podstatě uzavřená. Bylo to několik let předtím, než se objevil Albert Einstein. Na přelomu devatenáctého dvacátého století bylo pořád nejasné, jak by se stroji těžší vzduchu mohl do toho vzduchu dostat. Pak přišli bratři Wrightové se svým strojem, který skutečně létal.

Nejde o peníze

Stagnaci inovací není důsledkem toho, že by chyběly peníze. Kapitalismus byl kdysi velkým hnacím pohonem pokroku. Je to kapitalismus 18. a 19. století, který postavil silnice a železnice, přinesl parní motor a telegraf a vůbec celou průmyslovou revoluci.

Jednou z odpovědí je velká koncentrace bohatství v rukách malé elity. Podle zprávy Credit Suisse z října tohoto roku se ukazuje, že nejbohatší jedno procento lidské populace vlastní více než polovinu světového bohatství. To má důsledky. Je mnohem víc „super bohatých“, kteří vydávají své peníze na každodenní spotřebu, než to bylo ve zlatém věku filantropie v 19. století. Mají svá rychlá auta, soukromá letadla další neužitečné věci.

Když se bohatství akumuluje takovým způsobem, je tu mnohem menší tlak na to, aby se investovalo do původních inovací. V onom „zlatém období“ nerovnost naopak klesala. Je možné, že existuje nějaký vztah mezi rovností a inovací? Úspěch můžeme definovat jako generování velkého množství peněz v krátké době. Pokrok zase znamená nechat věci zestárnout tak rychle, jak je to možné. Ještě před půlstoletím výrobci telefonů, televizí a automobilů měli prospěch z toho, že vytvářeli produkty, o kterých jejich zákazníci věděli (nebo tomu aspoň věřili), že vydrží mnoho let. Teď jde o to, aby váš výrobek zastaral co nejdříve. Nekupujete nový model kvůli tomu, že by byl lepší než ten starý, jde o to, abyste se cítí lépe, protože ho máte. Proto také skutečná inovace stagnuje. V 60. letech byl ještě kapitál ochoten riskovat.

Kapitál neriskuje

V onom zlatém věku jsme viděli velký boom veřejných výdajů na výzkum inovace. Byl to daňový poplatníci, kteří nahradili bohaté kapitalisty devatenáctého století. Proto také vidíme, že computery nepochází z laboratoří IBM ale z univerzity v Manchesteru a Pensylvánii, první internet pochází z univerzity v Kalifornii ne od firem Bell nebo Xerox. Velké pokroky v medicíně, materiály, letectví a kosmických letech vydány tím, že se tam napumpovalo hodně veřejných peněz. Od sedmdesátých let ale vládne domněnka, že soukromý sektor je tím nejlepším místem, kde se má inovovat. Historie posledních čtyřiceti let ale vrhá stín pochybnosti na tuto tezi. Výdaje na výzkum a vědu všeobecně stouply. Proč se tedy nic neděje?

Podle Michaela Hanlona musí tím chybějícím dílem skládačky být náš postoj k riziku. Kdo neriskuje, nic nezíská. Dnes by mnoho věcí, které byly dříve objeveny, objeveno nebylo - právě z obavy z rizika. Boj s různými nemocemi a nasazení nových léků stálo i životy lidí, ale nakonec nastal velký boom medicíny, který přinesl prospěch milionům lidí. Dnes by to už nebylo možné, doba schvalování nového léku se prodlužuje a mnohé nové postupy čekají dvacet i více let, než se dostanou na trh. Podle Hanlona není žádným přeháněním říci, že lidé umírají kvůli tomu, aby medicína byla bezpečnější. Podobně bychom mohli hovořit o genetické manipulace v zemědělství.

Projekt Apollo dnes nebylo možné uskutečnit, protože riziko několika procent, že astronauté přijdou o život, nechce nikdo riskovat. Přitom Riziko také hrálo velkou roli v tom masivním posunu v sociálních postojích po druhé světové válce. Lidé, často mladí, byli připraveni vzít na sebe velké fyzické riziko, aby napravili nespravedlnosti předválečného světa. Riskovali, že dostanou do obličeje slzný plyn nebo něco horšího. Ženské hnutí byl vystaveno nepřátelství. Sociální pokrok se ale, stejně jako technologie, dnes dostal do slepé uličky politické korektnosti. Studenti dříve bývali revolučním hnízdem, dnes se superkonformní mládež spíše zajímá o sledování správnosti jazyka. Media se starají o posilování skupinového myšlení.

Svět je lepší, to je pravda

Je ovšem pravda, že v roce 2014 žijeme mnohem lepším světě než v roce 1971 Je tu pokrok v lidských právech, je tu pokrok v technologiích. Podle autora je moderní internet zázrak, který činí mnohem větší dojem, než kdysi projekt Apollo. Skutečně změnil náš každodenní život. Přišli jsme sice o Concorde, ale můžeme přes Atlantik letět za cenu toho, co si vyděláme za pár dní. Mohlo by to být samozřejmé mnohem lepší. Alzheimerova choroba by měla být léčitelná, mohli bychom zabránit klimatickým změnám, genetika by mohla zajistit potraviny pro miliony lidí, kteří jsou na dně. Je možné porazit rakovinu.

Autor ale střízlivě končí: „Zapomeňte na kolonie na měsíci.“ Pokud se zlaté čtvrtstoletí má stát zlatým stoletím, tak by baterie ve vašem zázračném smartphonu měla vydržet déle než jeden den.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama