Vědci odhalili tajemství vzniku obřího „velrybího hřbitova“ v Chile. V poušti Atacama totiž objevili místo, kde se nacházelo nejméně 40 kompletních velrybích koster a skoro stejný počet pozůstatků dalších mořských savců a velkých dravých ryb. Podle studie, kterou zveřejnili v posledním vydání časopisu Royal Society B, mohly za pět miliónů let staré tragédie mořské řasy.
V roce 2010, při práci na stavbě pobřežní Panamerické dálnice, dělníci narazili na jednom místě v Chile na množství obřích kostí. Vědci, jež museli zavolat, rozpoznali, že se jedná o pozůstatky prehistorických mořských savců, včetně velryb. Vše kompletní a dobře zachované. Umírající nebo už mrtvé velryby byly zaneseny do ústí řeky, vyplaveny na břeh a postupem času je pohltil písek.
Otázka zněla: Co bylo příčinou smrti tolika zvířat najednou? Tsunami? Nebo snad nějaká tajemná nemoc? Paleontologové pracující na místě měli na výzkum v terénu jen dva týdny, pak musela stavba pokračovat. Proto situaci zprvu pečlivě zdokumentovali a většinu vlastního výzkumu provedli až v laboratořích.
Objev kytovců v tomto konkrétním místě, na okraji pouště Atacama, není až takovým překvapením. Kvůli kostem, které tam čněly z kamení, se místu už říkalo Cerro Ballena, velrybí kopec. Když naleziště (mimochodem široké pouhých 20 metrů a dlouhé necelého čtvrt kilometru) začali vědci zkoumat blíže, identifikovali pozůstatky asi 40 plejtváků a dalších, často dnes už vyhynulých živočichů. Například bizarních „mrožích delfínů“ rodu Odobenocetops, kteří byli příbuzní s dnešními narvaly a vypadali nejspíše jako delfín s nasazenou maskou mrože. Zajímavé také je, že nalezená zvířata byla včetně mláďat.
Téměř všechny kostry jsou kompletní. Mnohé z nich ležely ve stejném směru. Svědčí to o tom, že je postihla náhlá a tatáž katastrofa. Mezi fosiliemi je však několik vrstev ztvrdlého jílu, což znamená, že nešlo o jedinou, ale (pravděpodobně) o čtyři různé katastrofy, jež od sebe dělí tisíce let.
Většina kytovců se dochovala v poloze břichem nahoru, což znamená, že uhynuli v moři, které je později vyplavilo na břeh. Vše, co bylo výše uvedeno, vylučuje, že by za smrt mořských tvorů mohlo tsunami (to by totiž byly kostry nepravidelně poházeny a deformovány). Vzhledem k pestrému druhovému složení obětí lze také téměř stoprocentně vyloučit i nějaký neznámý zabijácký virus.
Nejpřijatelnějším vysvětlením je, že se zvířata otrávila toxiny, jež produkují některé řasy. Tyto látky jsou příčinou opakujících se incidentů, při nichž i v současné době mořští savci hynou hromadně na břehu. Známý je tzv. rudý příliv, jenž v Mexickém zálivu čas od času decimuje tamní populace kapustňáků. Jestliže zvíře požije velké množství kontaminovaných živočichů nebo toxiny z řas přímo polyká, může být jeho smrt rychlá.
Odborníci se domnívají, že pobřeží v oblasti bylo v době miocénu tvarováno tak, že se uhynulá zvířata dostala do omezeného prostoru a pak je zřejmě vlny při bouři vynesly na písčinu, na niž nedosahovaly běžné přílivové vlny. Unikla tak mořským mrchožroutům a vzhledem k tomu, že ležela v poušti, nedostali se k nim ani suchozemští masožravci, kteří by kosti roznesli.
