Do kasiček nedávejte! | Reflex.cz
reklama
nahoru

Do kasiček nedávejte!

TOMÁŠ FEŘTEK5. ledna 2009 • 10:00
Do kasiček nedávejte!

MEZI VÝBĚRČÍMI VEŘEJNÝCH SBÍREK PŘIBÝVÁ PODVODNÍKŮ
Pravidelně potkávám na ulici výběrčí s kasičkou, kteří po mně chtějí, abych přispěl na postižené děti, a nakonec se z nich vyklubou podvodníci. Městské úředníky to nezajímá, policie takové případy většinou odloží ...

reklama

Doufám, že veřejné doporučení nedávat na ulici nikomu žádné peníze vzbudí rozhořčení neziskových organizací, které na ulici také vybírají a nepodvádějí. Dokud totiž právě ty ve spolupráci s politiky nezajistí, aby nás běžně neobírali grázlové s dobročinným výrazem, neměli bychom do pouliční kasičky hodit ani korunu. Dvacátého pátého října 2008.


Do nově otevřeného obchodního centra City Park v Jihlavě proudí davy. Před vchodem tři dívky studentky, v ruce košíčky s magnetkami a přívěšky na klíče, na bundě připnutou žlutou cedulku s nějakou adresou a telefonem.
„Přispějte na postižené děti!“ Zastavím a ptám se, na co vybírají. Když dám padesát korun, přispěji na nemocné děti. Kde konkrétně? To nevědí. Mají na to nějaké povolení? Vytáhnou papír, z něhož se nedá mnoho usoudit. Tak dám padesát korun. Strčí si ji do taštičky u pasu, zapečetěnou kasičku prý mít nemusí. Dostanu indiferentní kus plastu s kopretinou a opíšu si údaje z vizitky na bundě. Centrum zdravotně postižených Liberec, jakási paní Novotná, adresa Heliova ulice 287/18, Liberec a mobilní číslo. Než dojdu k počítači, zkouším volat. Automat hlásí, že číslo neexistuje.
Na síti zjistím, že neexistuje ani Centrum zdravotně postižených.
Existuje Centrum pro zdravotně postižené v Liberci, ale na jiné adrese. Volám tam a ptám se na paní Novotnou. Nikdo takový tam nepracuje.
Žádnou sbírku neprovozují. Sbírka s takovým názvem není ani v registru ministerstva vnitra (www.mvcr.cz, sekce Služby veřejnosti, Seznam veřejných sbírek).
Ředitel Jaroslav Leško už ví, že na jejich jméno kdosi po republice vybírá. Není to první případ. Kdo to je? Pan Leško chvíli otálí, prý to zatím šetří policie, neví, jestli to může prozradit, ale pak mi jméno dá. Pan Vladimír Váňa podniká jako fyzická osoba pod identifikačním číslem 763 332 21, adresa Heliova, telefon na pevnou linku. Volám tam. Číslo neexistuje. Tak to bychom měli.

OBCHODNÍCI SE SOUCITEM
Poprvé jsem na podvodníky s kasičkami narazil před dvěma lety.
Psal jsem vánoční dobročinnou reportáž a hned druhá parta, již jsem potkal, byla poskládaná z podivných hochů, kteří vybírali na děti s leukémií do umělohmotných pixel přelepených nálepkou s kačerem.
Údajně pro Nadační fond Interakt, na což měli usmolený oxeroxovaný papír. Hoch, jenž tyhle partičky po Praze organizoval, se jmenoval Daniel Baumgartner. Odrzlý týpek tak do pětadvaceti. Na Internetu jsem dohledal, že fond Interakt má opravdu povolenou sbírku, ale na přímou podporu dětí bez domova. O leukémii ani slovo. Ovšem na pražské adrese udané v obchodním rejstříku nikdo o Interaktu nikdy neslyšel. Po delším hledání jsem se spojil s člověkem, který byl v rejstříku uveden jako odpovědná osoba. Jan Petr, uhlazený muž tak do třiceti, tvrdil, že adresu jen zapomněli změnit, sídlí už jinde a s panem Baumgartnerem nemá nic společného. Nejspíš je to někdo, kdo pro ně dřív vybíral, okopíroval si povolení a teď dělá na vlastní triko. Oni jsou ctná organizace, jež vybírá peníze pro dětské domovy a může to doložit. Podal jsem tehdy oznámení na příslušné oddělení pražského magistrátu, který tyto sbírky povoluje, a oni slíbili, že vše prošetří. Za několik měsíců mi přišlo vyrozumění, že pan Petr opravil adresu a jinak je všechno v pořádku.
V pořádku? Z úředního hlediska možná ano, ale během dalších dvou let jsem lidi pana Baumgartnera potkal v pražském metru ještě několikrát. Průběh vždy stejný. Dvojice studentek vybírá na postižené děti. Ptám se na povolení. Ukážou papír s nápisem Interakt. Vysvětluji jim, že je to podvod. Odkudsi se vynoří pan Baumgartner. Už se známe, tak na sebe rovnou křičíme. Já na něj, že je podvodník, on na mě, že píšu do novin lži. Oni se pak zdekují a já mám depresi z totální bezmoci proti tomuhle soucitnému banditismu.
Hajzlík si udělal z kasičkových podvodů živnost a není proti tomu obrany. Najme studentky brigádnice, kterým dojaté důchodkyně dávají padesátikoruny, denně vyberou i několik tisíc. Něco jim nechá, zbytek je pro něj. A když takovouhle síť rozhodíte třeba po všech krajských městech ...

DILEMA AKTIVNÍHO OBČANA
Není tedy asi nic divného, že v Jihlavě jsem se rozhodl být agresívnější. Zavolal jsem rovnou na kriminálku. Přijeli asi za půl hodiny, cestou k City Parku jsem jim předal to, co jsem do té chvíle zjistil. Že holky vybírají na jméno neziskové organizace, jež neexistuje, zneužívají jméno někoho jiného a žádnou sbírku povolenou nemají. Tři slečny se na mě tvářily hodně kysele. Velmi pravděpodobně proto, že si byly jisté, že nic špatného nedělají. Jsou jen brigádnice a pomáhají dětem.
Kriminalisté byli zdvořilí, odvezli je na služebnu „k podání vysvětlení“. Mě prý vyrozumějí. Vždycky když narazím na další podvodné kasičkáře, volám paní Pavlíně Kalousové, šéfce neziskové organizace Fórum dárců. Aby věděla.
„Vy na ně máte vyloženě štěstí,“ povídá, když jí vykládám o jihlavské příhodě.
„To není štěstí, ale trénink.“ Paní Kalousová se zabývá tím, že se snaží v České republice propagovat firemní i osobní dárcovství. Takže z mých zpráv radost nemá, ale je vstřícná. Snaží se mi v rámci možností poradit, co má člověk udělat, aby ho neobírali na ulici podvodníci. Radí dávat především na známé akce typu srdíčkový či květinový den, kdy dostanete za příspěvek předmět s logem organizace, případně webovou adresou, kde se dozvíte, jak se s těmi penězi nakládá. Kasičky by měly být zapečetěné, výběrčí musí mít papír s povolením a sbírka by měla být uvedena ve veřejně přístupném registru na stránkách ministerstva vnitra. Pokud zjistíme nějakou nepravost, je dobré informovat policii a magistrát.
Jenže ono je to všechno složitější. Když při práci na téhle reportáži volám na magistrát tiskového mluvčího pana Jiřího Wolfa, sdělí mi, že městská policie žádnou speciální kontrolu veřejných sbírek nedělá, ale policisté městští i státní výběrčí průběžně kontrolují. Jenže zatím prý nikoho za podvodné jednání nezadrželi. Případná udání občanů prý byla příliš nekonkrétní, navíc je rozdíl mezi kasičkou a schránkou, která zapečetěná být nemusí, a kdyby někoho zadrželi, stejně je to leda na přestupek, těch pár korun, co vyberou. Oponuji, že se jedná denně o tisícové částky – třeba ty holky v Jihlavě měly u sebe potvrzení, že každá předala své krajské koordinátorce sumu ve výši tu pět, sedm či devět tisíc. To už by přece trestný čin byl! To na magistrátu uznají, ale z debaty je jasné, že tenhle problém je nepálí, pro ně je to prkotina, jejich peníze to nejsou.
Pak potkám v metru na Strašnické dvojici hochů s kasičkami s nápisem Integra. Vybírají na integraci postižených. Provedu obvyklou kontrolu. Žádné takové občanské sdružení neexistuje, sbírka povolena není. O pár dní později na Andělu si koupím za padesát korun klíčenku s logem občanského sdružení Život dětem. To pořádá známé Srdíčkové dny, má webové stránky, kde se dozvíte, kam peníze jdou, a sbírku má prý povolenou dlouhodobě. Jenže když ji hledám v registru, není tam. V kanceláři Života dětem nevědí, proč tam není. Informace do tohoto registru dodává úřad, jenž sbírky povoluje, v Praze je to magistrát. Má cenu tam znova volat? Může se občan, který nechce dávat peníze podvodníkům, vůbec na něco spolehnout?
Hořká pointa. Jen tak ze sportu a nostalgie jsem zadal do vyhledavače Nadační fond Interakt a jméno Jana Petra. Vyjel mi aktuální inzerát z 18. prosince tohoto roku, kde Jan Petr hledá krajského koordinátora veřejných sbírek v Ústí nad Labem. Ale Interakt v tuto chvíli nemá žádnou povolenou sbírku. No hlavně že je všechno v pořádku.

VYROZUMĚNÍ O UKONČENÍ
Za dva týdny po mém jihlavském udání mi přišel dopis s pruhem.
Z kriminálky. Vyrozumění o ukončení prověřování, stálo tam. Pana Vladimíra Váňu osobně vyslechli a sdělují mi, že podezření ze spáchání trestného činu podvod se nepotvrdilo. Pan Váňa sice nemá povolenou veřejnou sbírku, ale ani ji nepotřebuje. Je podnikatel. Přívěšky na klíče a magnetky prý odebírá z chráněných dílen a prodejem takového zboží umožňuje jejich další fungování. Fakt, že ty slečny před obchoďákem mi neříkaly: „Kupte si bezva přívěšek na klíče,“ ale: „Přispějte na postižené děti,“ přijde policii jako drobnost. Stejně jako nefunkční telefonní čísla nebo to, že vybíraly na jméno neexistující organizace, které se shodou okolností lišilo od jména existující organizace jen předložkou (Centrum pro zdravotně postižené Liberec). Pokud to prý někomu vadí, má vyvolat u příslušného obchodního soudu spor o užívání tohoto jména. To je velmi sofistikované zdůvodnění neviny.
Z jakých chráněných dílen pan Váňa své zboží bere, mi říci nemohou, stejně tak mi nedají telefon na toho dobrodince, co po mně chce na ulici padesát, aby mohl páchat dobro. Nejsem účastník řízení, zákon to neumožňuje. V tom mají policisté pravdu, i tak se se mnou vybavovali víc, než museli, a byli vstřícní.
Tak vezmu do ruky ten kus umělé hmoty s kopretinou a přemýšlím, co asi na tomhle výlisku mohli dělat v chráněné dílně. Nic. Pak volám paní Kalousové z Fóra dárců a ta mi poradí, že jediná možnost je podat státnímu zastupitelství stížnost na rozhodnutí krajské kriminálky v Jihlavě. S právní formulací mi poradí. Dobře, udělám to. Ale co dál? Přece nevěřím, že by to mohlo k něčemu být. Úřady ani policie o podvodníky s dobročinností zájem nejeví.

NEDÁVEJTE!
Když jsem psal o kasičkářích před dvěma lety, končil jsem slovy: Není rozumné nedávat. Je nerozumné se nechat podvádět.
A chtěl jsem tím říct, že každý si může zkontrolovat, jestli je sbírka podvodná, nebo ne. Změnil jsem názor. Dnes říkám, že dávat do jakékoli kasičky na ulici je nerozumné. Šance zkontrolovat, jestli jste ty peníze nedali podvodníkovi, je velmi malá. A v případě, že podvodníka odhalíte, máte nulovou šanci ho z ulice vystrnadit. Prakticky jsem to vyzkoušel hned několikrát.
Navíc dávají velmi často staří lidé, kteří si na Internetu nic kontrolovat nebudou a nelze to po nich ani chtít. Od toho máme ve velkých městech městskou policii.
Jestliže podvod odhalím na pár kliknutí a telefonátů já, zvládnou to i městští policisté. Není přece těžké zajistit, aby se na veřejných prostranstvích takové partičky neobjevovaly. Dokud vlivné neziskové organizace spolu s magistráty a politiky nepřipraví nový a přísnější zákon o veřejných sbírkách a nezajistí v pouliční dobročinnosti alespoň základní dodržování pravidel, budou si muset k dárcům najít cestu jinudy. Pokud nechcete, aby se veřejné sbírky definitivně změnily ve snadnou živnost šmelinářů s vaším soucitem, nedávejte.


Co si o „kasičkářích“ myslíte vy?

TOMÁŠ FEŘTEK


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama