POLSKO CHCE ČESKOU PŮDU | Reflex.cz
reklama
nahoru

POLSKO CHCE ČESKOU PŮDU

Pavel Kovář12. června 2008 • 09:00
POLSKO CHCE ČESKOU PŮDU

Je to absurdní, ale zároveň reálná skutečnost: Polsko chce od České republiky území o rozloze 368 hektarů. Neumíte-li si takovou plochu představit, jde o necelé čtyři kilometry čtvereční. Poláci to žádají po padesáti letech. „Odmítáme měnit státní hranice, půdu nevydáme!“ zní oficiální hlas Libereckého kraje.

reklama

Úředníci z hraniční komise ministerstva vnitra ČR, kteří vydání pozemků připravují, k tomu říkají: „Respektujeme to a oznámíme naší vládě.“ Kauza může mít ještě dlouhý život.
Vyjedete-li serpentiny od Mníšku u Liberce do Albrechtic, spatříte před sebou Frýdlantský výběžek jako na dlani. Vpravo je svěží zelený masív Jizerských hor, zato nalevo v dálce vás praští do očí žlutošedý komplex tepelné elektrárny Turów, chladicí věže s věčně bílými čepicemi páry, kouřící komíny a nakladač na vrcholu haldy hlušiny. Elektrárna s povrchovým dolem. „Zničené Jizerky a část Krkonoš – to jde na její vrub. Síra, různé emise a popílek vesele padaly a padají na kraj. Pravda, dnes o něco méně,“ říká na uvítanou František Vrátný, starosta Kunratic, obce, z jejíhož katastru by se mělo odkrojit a nabídnout polské straně třiačtyřicet hektarů lesa. „Zastupitelstvo to však odmítá!“ dodá rezolutně.


O DOBRÉM SOUSEDSTVÍ

Historie územního nároku Poláků se začala psát 13. června 1958. Tehdy se Československo a Polsko dohodly na konečném vytyčení státních hranic; formulace na konečném vytyčení zní dnes v kontextu problému paradoxně. O co šlo?
Na popud Poláků (to je třeba zdůraznit) se tehdy hranice napřímila (aby byla geometricky rovnější), takže došlo k desítkám úprav hraniční čáry, jež se tak zkrátila o osmdesát kilometrů. Tím se Česko slovensko zvětšilo o 368 hektarů. Obě země o tom uzavřely dohodu, kterou schválily jejich zákonodárné sbory.
Jak se říká, přes to by neměl jet vlak. Leč v dohodě bylo zakotveno, že územní ztráta Polska bude z naší strany nahrazena nikoliv územně, ale majetkově. Citace z loni vydaného materiálu vlády ČR to popisuje takto: „Česko slovenská republika přenese na Polskou lidovou republiku v přibližné výměře 368 ha vlastnické právo k půdě, kterou v pohraniční oblasti Polské lidové republiky toho času vlastní československý stát nebo jeho fyzické či právnické osoby.“ Z dnešního pohledu to byl tehdy od Poláků, proslulých svým obchodním talentem, šikovný tah. Takže koncem 50. let vlády obou zemí jmenovaly své zmocněnce, kteří tohle měli řešit. Ti však v éře socialismu nevyřešili vůbec nic. Dominoval politický kult kolektivního vlastnictví. Ale po politických změnách v Evropě počátkem 90. let Poláci vytáhli problém opět na světlo. A tak když byla v říjnu 1991 mezi ČSFR a Polskem uzavřena Smlouva o dobrém sousedství, solidaritě a přátelské spolupráci, došlo také k ujednání mezi ministry zahraničí Jiřím Dienstbierem a Krzysztofem Skubiszewským o tom, že územní dluh Polákům vyrovnáme. Ptám se dnes exministra Dienstbiera, jak na ujednání vzpomíná. „Jeho podpisem jsme jen stvrdili, že o problému budou dále jednat experti. Pokud si vzpomínám, byl tu předpoklad, že polské územní nároky by mohly uspokojit změny u hraničních vodních toků. Výsledek ale nebylo možné predikovat,“ tvrdí a dodává, že další detaily si již nevybavuje: „S kolegou Skubiszewským jsme toho řešili hodně, především zánik Varšavské smlouvy.“
Jak se dnes ukazuje, naše ochota vyrovnat územní dluh nebyla dobrým tahem. Představa o řešení na březích toků se ukázala jako iluzorní. Do roku 1995 se pozemků kolem potoků a řek našlo totiž minimum, jen pár hektarů. Tudy cesta nevedla.

HALDA ZA HUMNY
Stojíme se starostou Vrátným na velké louce za Kunraticemi poblíž velkého kravína, posledního objektu obce. „Odtud je to k polské hranici od dvanácti do sedmnácti set metrů. Pokud by došlo k navrhovanému posunu čáry o půl kilometru, dostaneme se na sedm set metrů.“ Louka před námi klesá k lesu, který za ní stoupá ve svahu, kde leží dnešní státní hranice. Z tohoto svahu jako by vyrůstal horský hřeben, mohutný kopec.
„To je hlušina povrchového polského dolu,“ ukazuje starosta. „Než tahle halda od šedesátých let vyrostla, bylo odtud vidět do polské Bogatynie.“ Na vrcholu umělé hory stojí vykladač hlušiny, monstrum odha dem padesátimetrové výšky, jež si samo pod sebou uplácává tuhle obří bábovičku. V Kunraticích se obávají, že po posunu hranice by se mohla halda rozšířit právě na nově získané české území. Netroufnu si to posuzovat, ale napadá mě, že by k tomu nemuselo dojít. Na svazích haldy vidím totiž plochy rekultivace se vzrostlými stromy. Že by je Poláci zasypali? Ale kdoví, třeba by se tu našlo místo na nové úložiště prašného odpadu. Pan Vrátný zmiňuje dále, že halda brání proudění vzduchu ze žitavské roviny, takže se mraky o ni rozrazí, jdou pryč, čímž vzniká v obci srážkový deficit. Halda také může obsahovat zdraví škodlivé látky, a proto obec nyní žádá liberecké hygieniky, aby jejich výskyt monitorovali.
U ostatních dotčených obcí Frýdlantského výběžku je situace nesrovnatelně příznivější. V Heřmanicích by přenechali Polsku asi čtyři hektary nevyužitelného mokřadu, což nikomu vrásky nečiní, naopak. V obci Bulovka jde o dvaatřicet hektarů převážně orné půdy. „Nesouhlasíme, ale budeme-li je muset vydat, trváme na bezplatném převedení stejné výměry půdy od pozemkového fondu, což by snad šlo. Nebo budeme chtít jiné vyrovnání, třeba vylepšit příjem mobilního signálu či opravit místní komunikace,“ říká starosta Petr Dušek. „Jestliže se zmenší katastr, poznamená to negativně rozpočet obce a to má dopad na daně,“ dodává. V Horní Řasnici se chystá převod třinácti hektarů luk. „Hospodaří na nich místní zemědělec, pronajímá si je od pozemkového fondu. Máme ale příslib, že fond by poskytl katastru obce stejnou výměru. Dotyčný by si ji pronajímal od nás. Nicméně i tak s převodem pozemků Polsku nesouhlasíme,“ míní místostarosta Vladimír Šilhán.

ODMÍTNUTÉ MILIÓNY
Den před návštěvou v Kunraticích se dozvídám na ministerstvu vnitra ČR, v oddělení státních hranic, že právě pro tuhle obec nemá příslušný pozemkový fond volný pozemek jako kompenzaci. Konstatuje to jak zástupce ředitele odboru Myron Zajonc, tak vedoucí hraniční komise Ladislav Heythum. Oba to zjevně netěší. Ptám se, zda obec ostrouhá. Ale protože z médií vím, že Liberecký kraj odmítá rezolutně půdu Polsku vracet, zajímá mě, jak moc jim tenhle fakt komplikuje život. „Postoj Libereckého kraje respektujeme. Kunraticím jsme nicméně slíbili pomoc, jednáme s hygieniky, aby prověřili znečištění životního prostředí v souvislosti s haldou.“
Hraniční komise dosud navrhla k uvolnění pro Polsko třináct lokalit ve čtyřech krajích, mají celkovou výměru 131,86 ha. Liberecký kraj má přispět nejvíce – asi 93 hektary, Moravskoslezský téměř 22, Královéhradecký zhruba 16 a Olomoucký jedním hektarem. „Jednáme se starosty i hejtmany, abychom mohli na podzim informovat vládu, jak se věci mají a jaké jsou v krajích odezvy. Je to především politický problém.“
Mluvíme o letité historii kauzy. Občané Polska jsou v ní aktivnější nejspíš i proto, že vztah k půdě je v této zemi jiný než u nás. K naplnění požadovaného územního nároku Poláků by mohlo dojít, kdyby do hry vstoupili vlastníci soukromých pozemků na obou stranách – Češi mající pozemky v Polsku a Poláci s majetky v Česku. To se však vzhledem k současným právním úpravám v obou zemích nepodařilo.
Česká vláda konstatovala v roce 2005, že dosavadní snaha o vypořádání dluhu byla marná, a tak nabídla Polsku finanční vyrovnání. Podle výpočtu, jenž zahrnoval průměrnou bonitu půdy, stanovila částku v řádu desítek miliónů korun. Polská strana to však odmítla.
„Ke změnám státních hranic dochází v dnešní Evropě výjimečně, a to nanejvýš při stavbách dálnic či vodních děl, kdy se však jedná jen o pár hektarů. Poláci, kterým se v pětačtyřicátém roce posunula západní hranice na řeky Odru a Nisu, si však zřejmě myslí, že taková úprava je snadná,“ soudí šéf hraniční komise Heythum. Dodává, že česká strana informovala polskou o vytipovaných téměř 132 hektarech již počátkem letošního roku, ale od ní nepřišla dosud ani nejmenší reakce. Ptám se, kdo by hradil náklady spojené s vyměřením a přemístěním nové státní hranice. Odpověď se dala čekat: z rozpočtu ministerstva vnitra by vše platila česká strana. Podle pana Heythuma by nemělo jít o vysoké částky.

LIBERECKÉ ODMÍTÁNÍ
Obracím se na dalšího důležitého hráče – Krajský úřad v Liberci. Ptám se radního Radima Ziky, jenž má na starost venkov, jestli nebyla naše vláda v roce 1991 při podpisu ujednání s Poláky příliš vstřícná. „Podle našeho názoru Polsko neprokázalo oprávněnost svého požadavku. Když byly v minulosti stanoveny změny státních hranic ČSR a PLR a pak schváleny ústavním zákonem č. 62/1958 Sb., došlo k definitivní úpravě československopolských hranic. V Libereckém kraji to bylo celkem čtrnáct změn, většinou v tehdejším frýdlantském okrese, dále u Harrachova, Kořenova, na Jilemnicku. Změny probíhaly také v jiných krajích. Vzápětí ale Polsko spočetlo, že narovnání proběhlo nespravedlivě, a žádalo a dosud žádá oněch 368 hektarů. Takové kompenzace však nebyly schváleny ústavním zákonem. Proto je podle nás vymáhání dluhu neoprávněné. Pokud Polákům někdo něco slíbil, byla to zásadní chyba.“ Hejtman Petr Skokan má zcela jasno, jak bude kraj v kauze postupovat: „Ohledně území v našem kraji mi není znám žádný závazek vůči polské straně. Pevně věřím, že stát podpoří naše zamítavé stanovisko k vydání území. Jsem připraven o věci jednat. Je ale pro mě přinejmenším překvapivé, že polská strana i přes dlouholetou dobrou spolupráci v Euroregionu Nisa se na nás vůbec neobrátila a ani nás neinformovala.“
Je zarážející, kolik lidí a institucí věnuje tomuto problému obrovské množství času, energie a finančních prostředků. Ty jsou vynakládány kvůli neústupné touze Polska, země čtyřikrát větší než Česko, získat necelé čtyři čtvereční kilometry půdy.
Neslušelo by skoro čtyřicetimiliónovému státu, jenž chce být významným hráčem Evropské unie, více velkorysosti? Co si o této problematice myslíte vy?



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama