Profesorka Radana Königová stovkám lidí vrátila tvář, zdraví – vlastně život. Ale s příběhy jejích pacientů, respektive s doprovodnými snímky, vznikl redakci problém, o němž se dlouze diskutovalo.
V tištěném Reflexu vychází nyní rozhovor s prof. Radanou Königovou, světovou kapacitou plastické chirurgie, zejména v léčbě popálenin. A pak tam jsou příběhy tří pacientů. Jen pouhých tří ze stovek lidí, kterým vrátila tvář, zdraví – vlastně život.
Ale s těmi příběhy, respektive s doprovodnými snímky, vznikl redakci problém, o němž se dlouze diskutovalo. Tváře, jakkoli snímané citlivě (a pochopitelně se souhlasem dotyčných), působily tak šokujícím dojmem, že jsme nakonec otiskli jen jednu (a to ještě na malé ploše).
Nicméně právě prostřednictvím fotografií si můžeme udělat představu o umění lékařů. Necháváme tu proto na vašem zvážení, zda se na pár vybraných snímků, která nám laskavě poskytla prof. Königová, chcete podívat.
A navíc právě „úder do očí“ takovým snímkem by mohl varovat a upozornit na to, co se může stát.
Třeba nedávno se děsivě popálil olejem z fritovacího hrnce chlapeček z Kladna. Každou chvíli slyšíme o opaření dítěte. Koníčkem pubescentů bývají experimenty s pyrotechnikou. Časté jsou popáleniny elektrickým proudem jak na pracovišti, tak třeba z frajerského výstupu na střechu železničního vagónu.
Takových má paní profesorka velkou sbírku. Jeden konkrétní, právě z nádraží: po maturitním večírku jistá slečna v jistém lázeňském městě vylezla na střechu vagónu, osudově blízko elektrickému vedení, od hlavy k patě jí projelo 7 000 voltů, způsobilo kontuzi mozku a popáleniny na 63 % těla. V kómatu ji vrtulník dopravil do Prahy.
Neprobírala se, neurologové říkali: Neoperujme mrtvolu!
Ale profesorka věděla, že i v beznadějných případech má mozek auditivní potenciál: pacient slyší, byť je v kómatu a žije jen díky přístrojům. Povolala k pacientce její maminku, ať jí cokoliv vypráví... Povedlo se, za dva dny dívka procitla, za rok se uzdravila a za pár dalších promovala.
A ještě jeden příběh, co se do časopisu nevešel. Elektrikář Josef Haupt odstraňoval při noční směně poruchu důlního bagru, když ho náhle zasáhlo 6 000 voltů. O tom, že z Dolu Bílina cestoval do Prahy vrtulníkem, slyšel jen vyprávět.
„Proud mu způsobil popáleniny na hlavě, pravém rameni a lokti. Ramenní kloub měl zdevastovaný tak, že mu paže visela jen na vlásku měkké tkáně, v níž se však zachoval nervově-cévní svazek, takže v ruce i prstech zůstala citlivost i hybnost. Hrozila amputace, ale bylo mu sedmadvacet a byla naděje, že ruku lze zachránit, byť s funkčním omezením,“ vzpomíná prof. Königová.
Protože ramenní kloub už neexistoval, pažní kost a lopatka se musely spojit dráty a překrýt svalem, odejmutým a překlopeným ze zad. Až poté došlo na kožní lalok. Vznikl v pacientově podbřišku, pak se přišil k paži a po ní „putoval“ píďalkovitě na rameno. Poté mu zafixovali loket do jediné definitivní polohy, nicméně paže i ruka byly zachráněny, prsty se hýbaly.
„Zpočátku jsem byl hodně utlumený. Na jipce jsem za sklem viděl mou matku, která o mne pečovala, ale nechápal jsem, proč tu je a co se děje. Během tří měsíců jsem prodělal asi čtyřicet dílčích operací, na sále jsem byl snad obden. Pak nastaly rehabilitace. Při nich jsem zatínal bolestí zuby. ‚Nemám vás rád!‘ říkal jsem v žertu sestřičkám.“
Protože odmítal odejít do invalidního důchodu, necelý rok po úrazu se hlásil v práci. K řemeslu se vrátit nemohl a tak ve velínu sledoval dopravníky uhlí. Dnes je na jiném pracovišti, ale ruka je funkční, může řídit auto. „Paní profesorce vděčím za to, že mi zachránila ruku i život,“ neopomene dodat.
Rozhovor s prof. Radanou Königovou a další příběhy jejích pacientů najdete v REFLEXU č. 34/2009 (vychází 20. 8.).
U operace je nejdůležitější určení strategie a taktiky. Každý pacient je rébus. Nejdříve se zachraňuje život, poté přijde škála operačních výkonů, aby pacienta přijala rodina i společnost a nehrozila mu takzvaná sociální smrt.
Další články autora najdete v rubrice GÓLY, FAULY A JINÉ SKOTAČENÍ
