Člověk snad od nepaměti touží vytvořit umělou bytost. Dnes je na dobré cestě, aby se mu to ve vzdálené budoucnosti podařilo. Ale jak moc je vzdálená? A jak dobrá? Vědci, počítačoví experti i filozofové už varují: umělá inteligence nám zatím slouží, může však člověka zničit, ovládnout ho. I průkopník robotizace u nás, jeden z nejvlivnějších vědců, profesor VLADIMÍR MAŘÍK (66), apeluje, aby si lidstvo nezahrávalo a včas se zastavilo. Jenže – umějí se lidé vůbec zastavit?
Pane profesore, zeptám se hned na začátku, ať vím, na čem jsem. Dožiji se toho, že se umělá inteligence vyrovná té lidské?
Já si myslím, že my dva se toho nedožijeme. A buďme rádi.
Zrovna od vědce, který se umělé inteligenci věnuje, bych takovou odpověď nečekala.
Já bych tady dokonce citoval dalajlamu: „Že nedostanete vždy to, co chcete, je někdy obrovské štěstí.“ To je zrovna tento případ. Rizik je mnoho.
Než se k nim dostaneme, co to vlastně je ta umělá inteligence či robot? Golem rabiho Löwa, do něhož moderní člověk místo šému vložil počítačový program?
Svým způsobem ano. Pokud nerozeznáme, zda je nějaká reakce lidská, nebo strojová, pak hovoříme o umělé inteligenci. Kolem ní se však vytvořila spousta fám a vizí, které mají ke skutečnosti hodně daleko. Abych vám to trošku přiblížil: dnes rozlišujeme umělou inteligenci reálnou, což je vývoj systémů a algoritmů, jež mají fungovat a reagovat podobně jako člověk. To jsou třeba algoritmy pro řízení strojů a robotů v továrnách, pro samořídicí auta či vozítka na Marsu. Může to být i program zabudovaný v nějakém přístroji, který diagnostikuje z obrázku rakovinné buňky. Roboty jsou pak stroje vybavené touto umělou inteligencí. A pak je tu druhá umělá inteligence, jíž já říkám „mystická“ či „božská“. To je taková představa Matrixu, že někde ve vesmíru existuje jakási myšlenka, hmota, nehmota, která bude čím dál víc vnukávat strojům nějaké schopnosti. Ale to je spíš fantazie, sci-fi.
Četla jsem, že v roce 2085 by se měl umělý mozek vyrovnat lidskému. Je to tak?
A v čem se mají podle vás vyrovnat?! V jakém výkonu nebo parametru? Co se týče třeba rychlosti algoritmických výpočtů nebo fyzické síly, pak už jsou stroje před námi. Mluvíte-li o emocích, tak zodpovědně prohlašuji, že žádný stroj dosud žádnou emoci neprokázal. Byť některé firmy tvrdí, že robota s emocemi mají. Ale i ti jsou stále jen naprogramovaní člověkem. Robot nic necítí.
A kdy budou stroje natolik inteligentní a autonomní, že nám budou konkurovat či se stanou našimi nepřáteli, anebo nás dokonce ovládnou? Předpovědi tu už přece jsou.
To si ještě počkáme, jestli vůbec někdy. Nejspíš jste četla o předpokladech vizionáře Raye Kurzweila z roku 2005, že se nám stroje vyrovnají inteligencí v roce 2045, což později posunul na ten váš rok 2085. Ale nebojte se, loni se už vyjádřil, že v tomto století se asi nedočkáme. Narážíme na základní překážky. S miniaturizací, která je pro vývoj umělé inteligence nutná, dál než na úroveň atomu jít nemůžeme. A tam se při dnešním tempu dostaneme někdy za deset patnáct let. Pak už podle Moorova zákona nepůjde procesory dále zmenšovat ani zrychlovat. To je první překážka. A pak je tu druhá překážka, kterou vidíme stále zřetelněji: všechny ty stroje mají anorganický, neživý základ. My přitom pořádně ani nevíme, jak vzniká vědomí u živého člověka. Jak to tedy máme udělat u křemíku, což je základ čipů?! Uvědomte si, že dva živí jedinci spojí své geny a reprodukcí stvoří nové jedince s odlišně nakombinovanými geny a vlastnostmi svých předků. Dva čipy, jež obdobně stvoří třetí, mít nemůžete.
Celý velký rozhovor s Vladimírem Maříkem si přečtěte v novém Reflexu, který vychází ve čtvrtek 9. srpna.
