Režisér Moris Issa, otec herečky Marthy Issové, poskytl Reflexu upřímný rozhovor o budoucnosti své rodné země.
V Česku žije 52 let, ale po pár větách poznáte, jak hlubokým a vlastně zničujícím poutem je režisér a malíř Moris Issa (70) připoután k Sýrii, kde se narodil a do osmnácti let žil. Sešli jsme se den poté, co po cíleném ostřelování islámskými radikály zmizela ze světa další ikonická památka velké civilizace na syrském území, Vítězný oblouk antického města Palmýra. O něm režisér před třinácti lety natočil podstatnou část jednoho dílu Cestománie. Slíbili jsme si, že se budeme bavit jenom o Sýrii jeho dětství, ještě bez Islámského státu. Ne tak úplně se to podařilo.
Dokázal byste poznat, kdo z lidí, kteří se snaží dostat do Evropy, je uprchlík a kdo si chce jen „přilepšit“?
To samozřejmě nejde. Ale použijme obyčejný selský rozum – posledních třicet čtyřicet let je nezaměstnanost v Sýrii opravdu velká. Jsou tam davy lidí, kteří už se tam roky potloukají a nenarazí na práci. Takže když Angela Merkelová řekne „Bereme všechny Syřany“, tak by ti lidé byli na hlavu, kdyby čekali a říkali – „Nene, my do Evropy nepůjdeme, zas tak nic strašného se nám neděje, tak taky ještě pár desítek let počkáme a když budeme trpěliví, jistě nějakou práci dostaneme.“ Spíš si řeknou: „No co, v táboře mě nakrmí, dají mi postýlku a pak se uvidí, v nejhorším se vrátím.“ Opravdu mi připadá alarmující, že Merkelová svoje kroky nekonzultuje s armádou vysoce připravených a vzdělaných odborníků, poradců a expertů, vždyť jich musí mít kolem sebe tisíce! Někdy začínám věřit tomu, že se skutečně jedná o konspiraci. V tak špatném stavu jsem.
Nepřipouštíte si to příliš? Škodí vám to.
Také si to říkám, i rodina mi to připomíná, ale nejsem schopen se od toho odstřihnout. Často se ptám, proč nás stvořitel nevybavil nějakým vypínačem, třeba někde za uchem, cvak, myšlenky se vypnou a je klid. Prostě ten Syřan pořád ve mně je, přestože tady žiju půl století. Mám to v krvi, krev není voda a Syřan nemůže na Sýrii přestat myslet, když prožívá tak krušné časy.
Pojedete tam ještě někdy?
Rád bych, jenže jakou Sýrii bych tam našel? Moje rodné město Aleppo je v troskách, město Hasaka ve vnitrozemí, kde jsem strávil podstatnou část svého života, hrál fotbal, chodil do kina na kovbojky a prožíval obyčejné radosti i trápení puberty a dospívání, tak to okolí se dnes nachází v Islámském státě. To je pro mě tak absurdní představa, že je až komická. V tom městě jsem vyrůstal uprostřed neuvěřitelné směsice různých etnik a vyznání, byli tam muslimové, křesťané, Kurdové, Asyřané, Arméni, beduíni, Drúzové, Čerkesové. Všichni tam spokojeně žili, ne že jsem to snad tak viděl očima pubertálního snílka. Kdo z nich tam zůstal, nevím, možná, že jsou tam jenom ti, co se hlásí k Islámskému státu, a snad ti beduíni, ti si žijí svým kočovným životem a o nic jiného než o své ovce a velbloudy se nestarají. Cestou do školy jsem míjel jejich stany a tiše jim záviděl.
Co tedy bude se Sýrií?
Obávám se, že to, co bylo s Irákem po invazi Američanů a odstranění Saddáma Huseina. Irák byl jednou z nejbohatších zemí v regionu. Husein byl neřád, ale dobře věděl, že jeho země je sopka, nad kterou je třeba držet poklop. Když sundáte poklop, sopka vybuchne. A to se stalo. V Sýrii může proběhnout podobný scénář. Žije tam v hornatém kraji podél Středozemního moře, ale i v Damašku, kolem tří miliónů Alawitů, to je odnož šíitského směru v islámu, z níž pochází špičky režimu, včetně současného prezidenta. Pokud by se tam dostali ozbrojenci Islámského státu, může se odehrát doslova genocida.
