Nejobsazovanější mladá česká herečka Tereza Voříšková (26) mluví těsně před odjezdem na natáčení druhé řady šíleného kanadského seriálu, který u nás zřejmě nikdy nepoběží, jako kulomet. Počin s divným názvem Clay’s POV (Clayův pohled na svět) je o současných mladých, co se toulají Evropou a čekají, že díky tomu najdou smysl života – a o stejně ztracených dvacetiletých, jenže u piva v zahulené české kavárně Laputa, je i stejnojmenný debut režiséra Jakuba Šmída, jenž vstupuje do českých kin 8. října.
Kanadský úlet a česká generační výpověď Laputa, jak mohou řešit stejné věci?
Téma je opravdu úplně totožné. Laputa je film, který se bere vážně, protože ukazuje, jak je ta porevoluční generace zmatená a nedělá nic, přestože může všechno. A ten kanadský Clay’s POV, takže Clayův pohled na svět, tohle řeší taky, ale přes molitanový penisy a kozy Scarlett Johanssonové, přes drogy, sex a přepadovky a střílečky a karneval v Benátkách a festival pornofilmů v Berlíně, co si hrdinové zorganizují na protest proti Berlinale, a monology z Hamleta. Je to úplně úchylný koncept. Ale Kanaďan Paul Donovan i Čech Jakub Šmíd jsou oba hrozně upřímní v tom, co dělají. Proto je to pro mě tak cenná zkušenost, obojí.
Ta výpověď o té české porevoluční generaci však není moc lichotivá.
No flákači, no.
Můžou si dělat úplně, co by chtěli. Měla jsem tam momenty, kdy jsem na tu vaši postavu i ty její chlapce na jednu noc měla zlost.
Můj kamarád, který mě zná a viděl to, říkal přesně totéž. Že je mu ta Johanka, co hraju, co obsluhuje a uklízí v kavárně Laputa, úplně protivná. Že by ji profackoval a poslal pořádně makat. Mně je taky až trochu protivná, ale úplně ji chápu.
Přitom vy jste její protipól.
Doufám.
V čem ji chápete? Všem postavám je v Laputě pětadvacet, můžou cokoli, a přitom sedí v hospodě a kecají, jako by jim bylo šedesát...
Naše generace prostě tu motivaci dřít se do úmoru nebo cestovat až takovou nemá. Mně pak nabídnou ve Spojených státech sponzorské vízum typu O 1 na tři roky a já to nepřijmu, protože co bych tam dělala? Chci hrát, a ne sedět někde v Americe na zadku. V tom jsem na sebe hrdá, protože umím beze strachu říkat ne.
Vy jste měla pocit, že by vám tady, v Česku, za ty tři roky něco uteklo?
Nejupřímnější odpověď je, že se mi strašně stýskalo. Možná to bude znít jako srabárna, ale točím od patnácti, jsem pořád někde, už deset let. Stýskalo se mi po bráchovi, je mu teprve devět, i po ségře, té je 21, byla jsem tady, v Praze, zamilovaná – a to hodně. Stýskalo se mi po mámě, furt jsem byla někde sama na hotelu, tři čtvrtě roku trávila různě po Evropě. Skvělé bylo, že jsem toho strašně moc zažila.
