Hodně lidí si pod pojmem „tetování“ představí vrnící zvuk strojku a rušná tetovací studia. To však není pravidlem. Pomocí metody handpoke neboli ručního tetování můžete potetovat (pokud si troufáte) sami sebe, v přírodě, v klidu. Dělalo se to tak dříve, když tetování vznikalo, a dělá se to dnes, když nás strojek nudí a hledáme něco originálního až spirituálního.
Setkala jsem se tedy s Martinem Štulerem (27), který se handpoku věnuje dlouhodobě a naplno. Najdete ho v tetovacím studiu Bang Atelier, ale tetuje taky v Německu, Belgii nebo různě v přírodě. Bang Atelier vypadá navenek punkově.
Cedule „zavřeno“ mě lehce zmátla, ale když zatlačím do dveří, najdu tři potetované chlapíky se strojkem v ruce u svého pracovního místa. Mísí se tady vůně barev a dezinfekce. Ozývá se vrnění strojku a smích. Takové sympatické pracovní prostředí. Martin Štuler odkládá jehlu a už se ptám. Sešla jsem se také s nováčkem v oboru – Jaroslavem Málikem (19), ale o tom později.
Metoda pokus – omyl
Je to zhruba dva roky zpátky, kdy o ruční tetování vzrostl zájem. Martin se mu věnuje zhruba 6 let a byl jeden z prvních, kdo u nás metodu ručního tetování rozjel. Dostal se k tomu náhodou. V šestnácti letech si nechal udělat první tetování a od té doby jich už jen přibývalo. Nechával se tetovat strojkem, ale pro roli tatéra chtěl něco historicky věrného, tak se pustil do ručního tetování.
Někteří tatéři používají například prasečí kůži, aby se naučili tetovat, Martin tento trénink přeskočil a pustil se rovnou do svého těla. Jen se sháněním informací potřebných ke správnému postupu byl v té době trochu problém. „Dneska už zadáš handpoke do Googlu a vyjede ti toho spousta, ale dříve bylo složitější se k těmto informacím dostat. Jelikož jsem se v té době nechával tetovat od svého tatéra, tak nějaký základ, ať už hygienický nebo technický, jsem dostal od něj. Potom už to byla vyloženě metoda pokus – omyl,“ popisuje Martin své začátky.
Proč se lidé k ručnímu tetování vrací?
„Myslím si, že je to hlavně kvůli finanční nenáročnosti. Když chceš tetovat strojkem, potřebuješ hromadu věcí okolo – počáteční investice je tak okolo 15 tisíc. Přičemž počáteční náklady na tetování ručně jsou zhruba 200 korun,“ komentuje Martin narůstající zájem o ruční tetování. Z pohledu zákazníka je to často považováno za rituál, například ve smyslu možnosti tetování v přírodě. „Pobereš pár věcí do batůžku, vyrazíš na nějaké krásné místo, necháš se potetovat. Má to tak pro tebe i větší hloubku,“ říká Martin.
Zároveň zmiňuje například Divokou Šárku nebo České středohoří, kam rád vyráží v létě tetovat. A jak je to v přírodě s hygienou? „V přírodě je kolikrát víc čisto než v kdejakém prostoru, takže když si člověk vezme vše potřebné, včetně dezinfekcí, není s tím problém,“ říká Martin. Další výhodou je rychlost hojení. Zatímco strojek udělá 8–20 vpichů na jednu tečku, ručním tetováním stačí jeden vpich, poškození kůže je tedy o dost menší.
Není ruční tetování jako ruční tetování
Metod ručního tetování je více – handpoke (ruční vypichování), handtap (paličková metoda), japonská tebori nebo thajská metoda. Martin se věnuje především handpoku, kdy stačí vzít jehlu, namočit do inkoustu a pak ručně vypichovat tečku po tečce jednotlivé vzory.
Další jeho oblíbenou metodou je ruční vyšívání. „Ruční vyšívání je technika rozšířená nejvíce za polárním kruhem, u eskymáckých etnik. Potřebuješ jehlu a čistou bavlnu, tetování se potom vyloženě vyšívá. Používá se jen kousíček bavlny, která funguje jako přenášedlo pro inkoust a zanechává pigmentovou skvrnu pod kůží. Technika je náročná jak pro klienta, tak pro mě. Hrozně z toho bolí prsty, protože jehla je tenká, a hlavně je to časově náročné. Dají se tím dělat jednoduché věci – symboly, ornamenty,“ popisuje Martin techniku ručního vyšívání.
Trochu jsem se z toho otřásla, ale prý to nebolí víc než obyčejné tetování strojkem. Po levé straně salónu najdete poličku plnou cen z tatérských soutěží. Martin se může pochlubit dvěma z nich: „Tady mám první místo za Asii a první místo za tribal. To jsou kategorie. Do asijských tetování se řadí třeba gejši, japonský dětičky, do tribalu můžeš zařadit i dotwork (tečkování). Tribal už není jen o těch pletených zvláštnostech, které se dělaly hlavně v devadesátkách,“ popisuje Martin význam svých cen.
Tvrdohlaví Němci
Jak už jsem zmiňovala – Martin taky rád cestuje v doprovodu jehel a barev. „Jezdím hostovat do Německa a do Belgie, jednou jsem byl na konvenci v Norsku. Fungování studií i přístup zákazníků se v zahraničí dost liší. Němci si do toho nenechají kecat, nedají ti moc prostoru. Přijdou za tebou, řeknou ti, že za to platí a bude to prostě podle nich. Češi jsou v tomhle víc tvární – nechají si víc poradit, nechají to víc na tobě.“ Lepší kecat, nebo nekecat? „Pro tatéra je rozhodně lepší se o tom se zákazníkem pobavit. Když je to úplná blbost, tak Čech si to nechá vymluvit nebo aspoň nějak upravit, ale Němci vůbec.“
Když už jsme u těch vytetovaných blbostí, vzpomněla jsem si na svého tatéra, který mi vyprávěl o slečně, jejíž přítel jí v opilosti vytetoval na stehno kolečka s hnojem. S jakou největší divností se setkal Martin? „Jeden týpek z Německa chtěl broskev na prdel, takže jsem mu udělal barevnou broskev na prdel. Ale jinak za mnou nechodí lidi s těmi úplně hovězími nápady. Akorát jeden týpek má začerněný péro a jediné, co mu chybí, je začernit žalud, tak se ptal, jestli bych mu to nedokončil. To ještě uvidím, jak se rozhodnu,“ končíme rozhovor s úsměvem na tváři. Martin nám ukáže ještě pár svých prací, které má nejradši, nasadí čelovku – posvítí na zákazníka a pustí se znovu do práce.
Jak to vidí začátečník
Jaroslav Málik se handpoke metodě věnuje dva roky, párkrát do týdne. Tetovat se nechal u Martina Štulera, zalíbilo se mu to natolik, až se později začal tetovat sám. „Trénoval jsem na pomerančích, ale nepřijde mi, že by mi to nějak výrazně pomohlo. Potom jsem se dostal do kontaktu s lidskou kůží a zjistil jsem, že je všechno jinak,“ říká.
Je to pro něj spíše koníček, normálně se věnuje studiu designu. Proč se z handpoku podle něj stává trend? „Myslím si, že tetování se rozvíjí samo o sobě. Je o to větší a větší zájem a tím pádem se hledají zase nové cesty nebo ty zapomenuté. Líbí se mi, že každá tečka je udělaná mojí rukou,“ říká Jaroslav. Tetuje ve studiu Inkoust tattoo, kde je momentálně spíše na záskok.
Přátelskou atmosféru a vůně dezinfekce tady najdeme taky, ale oproti studiu Bang Atelier je prostor větší a modernější. Zatímco u Martina si můžete nechat potetovat celou paži, Jaroslav se věnuje spíše jednoduchým motivům. „Baví mě geometrické motivy. Je to pro mě výzva, protože člověk nesmí udělat chybu. Poslední dobou dělám hodně tenké linky, což je náročné,“ popisuje svou práci Jaroslav.
Zpět ke kořenům
Když si to zpětně pročítám, připadá mi to jako skvělý příklad toho, jak čas letí. Kdybyste se nechali potetovat někdy v 90. letech, nedostalo by se vám tolik lichotek adresovaných na vaše doživotně vpité umělecké dílo jako dnes.
Tetování bylo dříve chápáno spíše jako označkování kriminálníka nebo jiného zla. „Pamatuji si, jak na mě důchodci pořvávali v tramvaji, že jsem fašista a jaká je to neúcta vůči lidem, kteří byli tetováni v koncentráku,“ vzpomíná Helena, která se nechala tetovat před 25 lety. Dnes je tomu jinak. Pořádají se soutěže, píší se weby, články, lidé se nechávají tetovat od hlavy k patě a nikdo je nesoudí, a tak se vracíme v čase k již zapomenutým metodám. Zpátky ke kořenům.
