Adolf Hitler cool

Adolf Hitler cool Zdroj: Jan Ignác Říha

Co měl společného Adolf Hitler s Ježíšem Kristem

Budu vám vyprávět jeden velmi dojemný příběh o tom, jak měl Adolf Hitler rád lidi a pomohl dvěma prostým mužům. Zapsal ho doktor Otto Dietrich, co byl mluvčím NSDAP, takže to všechno jistě přesně věděl. Bylo to takhle:

„Dva muži z Arbeitsfront kráčeli venkovskou vestfálskou krajinou. Pracovní tábor byl daleko na venkově a nejbližší železniční stanice byla daleko odsud. Oba muži však byli v dobré náladě a hvízdali si, protože cestovali po měsících zdravé a usilovné práce domů na prázdniny. ‚Domů, domů,‘ popěvoval si jeden z nich.

 

Projíždělo kolem nich procesí aut.

 

„Mávají nám!“ řekl druhý muž. Kolona se zastavila a čekala, dokud ji oba nedoběhnou.

 

 

„Kam jdete? Naskočte!“ Jejich oči se rozevřely doširoka úžasem, když viděli, že je to Hitler, kdo jim zastavil. Naslouchal jim, když mu vyprávěli o svých životech, o tom, jak to vypadá v pracovních táborech a chtěl znát všechny detaily. Brzy dorazili k malému městu a auta zastavila. Když odcházeli, vůdce řekl jednomu z nich. „Prší. Máte pláštěnku?“ Muž odpověděl: „Můj vůdče, nemám plášť, protože jsem byl dlouho nezaměstnaný.“ Vůdce vzal svůj vlastní šedý cestovní plášť a vložil ho na ramena svého spoluobčana. Dříve než muž stačil říci slovo díku, kolona se pohnula.“

 

Ten příběh je v některých detailech povědomý. Legenda o svatém Martinovi z Tours říká, že jedné studené noci potkal nahého žebráka. Martin vzal meč a rozseknul svůj plášť na dvě poloviny a jednu dal žebrákovi. Pak se mu zjevil Kristus a měl na sobě polovinu jeho pláště. No prostě jeden jak druhý. Svatý Martin a vlastně i Ježíš, kterého každý světec v milosrdenství napodobuje.

 

Proč o tom dneska psát? Autora těch žvástů, doktora Dietricha, po válce na několik let zavřeli. Totiž za členství v SS, nejen za ty bajky. Pak ho propustili předčasně za dobré chování, což si moc neužil, protože umřel dva roky poté, buď usoužen steskem po Vůdci, nebo výčitkami svědomí, těžko říct. Přežil ho však princip, který uplatňují vůdcové všeho formátu pořád. Vypadá to asi tak, že se kombinuje nedosažitelnost vůdce s blízkostí k lidu. V tomto případě mohutná kolona nejmocnějšího muže s otcovskou péčí o „obyčejného člověka“. Evita Peronová ověšená šperky věděla, proč líbá malé špinavé děti. Historie má celou řadu učitelů a je vlastně naše štěstí, že politici jsou tak špatní žáci bez talentu a tohle moc neumí. Až se to někdo naučí, lid mu na to samozřejmě skočí. Stačí se podívat, s jakou lehkostí lid vyměňuje v žebříčku své nejoblíbenější politiky. Nezdá se, že by se po zklamáních z minula lid naučil kritickému myšlení. Zblbnout se samozřejmě nedají všichni a napořád, ale na napáchání škody bude stačit, aby se to jednomu chlápkovi povedlo u většiny třeba jen na chvilku - a bude na malér zaděláno. Zatím se populisté dopouštěli různých základních chyb, třeba slibovali věci, u kterých bylo už i lidem s průměrnou inteligencí jasné, že je nepůjde splnit. Nebo to přeháněli s urážením protivníků, takže místo aby si získali respekt, vypadali jako takový ten čertík Bertík, co ho Štěpánka Haničincová vypouštěla z krabičky. Skutečný populista se musí naučit zahrát roli člověka, který má rád lidi. To těm dosavadním zatím chybělo, dokázali hlavně ostentativně kdekým pohrdat. (Všimněte si, že jsem tak korektní, že nikoho nejmenuji. Však oni si to lidé z internetových debat, co si myslí, že jsem v žoldu nepřátel už od dob krále Zikmunda lišky zrzavé, nějak domyslí.)

 

 

Demokracie funguje i díly tomu, že lid je sice dost prostý, ale zas ne tolik, že by vydržel neustálé bombardování negativními emocemi. Až jednou přijde vůdce, který bude vypadat jako milovník, půjdou lidé za vůdcem jako za svůdcem.

 

Hrozně mě to svádí jmenovat toho jednoho, kterému moc nechybělo, že mohl vládnout, kdyby z něj nenávist netryskala mohutným proudem jako onehdá ta ropa z vrtu BP. No, jmenovat netřeba, vstanou noví bojovníci. Kde je poptávka, bude i nabídka. To bude lásky, že předtím prima autostop s Hitlerem zbledne závistí.