Parlament by měl omezit pravomoci prezidenta | Reflex.cz
reklama
nahoru

Parlament by měl omezit pravomoci prezidenta

Bohumil Doležal13. září 2010 • 10:33
Parlament by měl omezit pravomoci prezidenta
Václav Klaus
• foto: 
ČTK, abl

Neodvolatelní soudci mají rysy nadlidí, Petr Uhl dost možná skončí ve vězení a Koránu se budou pálit celé hromady.

reklama

 

Ústavní soud jednomyslně rozhodl, že letošní čtyřprocentní snížení soudcovských platů je protiústavní. Platy soudců musí být předvídatelné a nesmějí podléhat libovůli státu, protože by to ohrožovalo soudcovskou nezávislost. Mají být stabilní, nesnižovatelnou veličinou a ne pohyblivým faktorem, s nímž kalkuluje to či ono vládní uskupení, říká se ve zdůvodnění ÚS, který dal najevo, že zruší každý podobný zásah i do budoucna. Ústavní soud má pravdu, soudce má být ze zásady neodvolatelný a jeho platem nesmí být manipulováno. V české veřejnosti se ovšem soudcovský stav netěší žádné velké vážnosti (obávám se, že lidé berou soudce jako drába, který zařídí, aby dostali na prdel, když něco ukradnou, a proto si zaslouží jistého opovržení, například jako kdysi antouškové nebo katovi pacholci, kdežto vážnosti se má těšit spíše lékař, který se stará o fyzické dobro pacienta podle zásady demokratické rovnosti, tj. bez ohledu na to, krade-li, nebo ne; lékaře porovnává se soudci, co do toho, že jde spíš o poslání než o povolání, např. pan Hanák v Právu; tady ale přece nejde o autoritu ve společnosti, ale o postavení soudcovské funkce v politickém systému). Prezident využil situace k nestydatému populistickému štvaní (jde prý o skvělou tečku za jeho útokem na Ústavní soud v Poslanecké sněmovně, ta by měla nyní upravit postavení ÚS tak, aby si nemohl „nekontrolovatelně přisvojovat moc a zasahovat do suverenity parlamentu“).

 

Já bych spíš přivítal, kdyby parlament omezil výrazně pravomoci prezidenta mj. i tak, aby si nemohl nekontrolovatelně přisvojovat moc a zasahovat do svrchovanosti soudní moci. Spravedlnost je víc než vláda lidu, opakuji, nespravedlivá vláda lidu je hodna opovržení, a provádění lidovlády proto podléhá kontrole nezávislé soudní moci. Představitelé soudní moci musí mít proto garantováno postavení, které jim takovou odpovědnou činnost umožní. Argumenty, jako že Ústavní soud rozdělil lidi na dvě kategorie, tj. povýšil se nad lid (premiér to ještě vylepšil, jak bývá jeho zvykem, mluví o „nadlidech jménem soudci“), patří do bolševického arzenálu a prezident by se měl stydět, že s něčím podobným přišel. Je skličující, že se nikdo z relevantních politiků zatím nedokázal proti tomuto populismu vyslovit (je to už něco jiného než v podstatě obecná kritika z prezidentovy parlamentní řeči). Premiér Nečas dal pouze najevo, že pro tento rok bude rozhodnutí ÚS respektovat (na příští rozhodnutí se už zjevně vykašle). Doufá, že Ústavní soud nehodlá hájit intelektuálně bizarní hypotézu, že všem v této zemi se mohou snižovat platy, jen soudcům ne.

 

K tomu: jednak mám dojem, že do platů v soukromém sektoru nemá vláda v zásadě co kecat, a jednak to, co říká, není hypotéza, ale zásada, která ne rozdíl od Benešových dekretů tvoří jeden z pilířů naší demokracie.) Ministr spravedlnosti a předseda Senátu se stavějí za Klause. Pan ministr Pospíšil prohlásil, že stát nyní na platy soudcům nemá. Fajn, nezbývá tedy, než vyhlásit státní bankrot (já si ovšem, dovolím pana ministra podezírat z toho, že, slušně řečeno, tak trochu nadsazuje). Doufám, že se ÚS v této věci nedá zastrašit, jako to kdysi udělal v případě zmíněných Benešových dekretů. Vedlo by to k výraznému zhoršení kvality naší demokracie.

 

Komise jmenovaná ministrem dopravy jednala o úpravách bodového systému a pravidel silničního provozu, který má platit od r. 2012. Očekává se bouřlivá diskuse o senátním návrhu, že za méně než 0,3 promile alkoholu se má jen platit pokuta. Návrhu nerozumím, protože v souvislosti s ním se mluvilo o tom, že nulová tolerance k alkoholu zůstává zachována. Buď je v případě 0,3 promile neprokazatelné, zda dotyčný vůbec alkohol pil, a pak nemá být ani pokutován a nulová tolerance nadále platí, nebo je jasné, že pil, a pak to znamená a toleranci částečnou. Třetí možnost neexistuje, nebo snad ano?

 

Věcem veřejným vyzrál v Chodově na Sokolovsku bývalý člen extremistické Národní strany Ladislav Paštéka natolik, že se stal lídrem komunální kandidátky v obci. Předseda John v té souvislosti poukázal na Zemanův výrok „Jen idiot nemění své názory“. To je sice pravda, ale pokud někdo mění své názory příliš často, příliš radikálně a podle toho, jak fouká politický vítr, vystavuje se podezření, že je vyčůraný darebák (to neříkám v souvislosti s panem Paštékou, jen s argumentací pana předsedy). Navíc nechápu, proč by právo změnit své názory neměl tedy mít i komunista, když je má příslušník jiné extremistické strany. Mezi komunisty a NS nevidím žádný rozdíl. A konečně: Pan Paštéka se samozřejmě může polepšit, všichni se můžeme polepšit, ale snad by se měl ještě nějakou dobu polepšovat na jiném místě stranické hierarchie, než je špička komunální kandidátky.

 

Pan Petr Hájek z Hradu by byl docela sympatický chlapík, kdyby občas netrpěl mylným přesvědčením, že nemůže mlčet. To se mu např. stalo dnes v Právu, kde rozvíjí divoké teorie o tom, že mediální a soudcovská moc chtějí vládnout bez demokratické legitimace – a proto se spojují a vzájemně obhajují a kryjí. Způsob, jak jim v tom zabránit, dodávám já, je v případě tisku jednoduché: cenzura. Pak bude tisk už jen ukázněně tlumočit názory těch, co mají demokratickou legitimaci. Možná by měli být novináři taky voleni, zvýšilo by to jejich autoritu. Proti Klausově výzvě ohledně ÚS podle pana Hájka „vystartovali“ reprezentanti mocných sil, usilujících nahradit demokracii mediokracií, například pomocí soudcokracie, prostě nastolit vládu nevolených. Problém je v tom, že volený papaláš s formálně demokratickou legitimací, ale s autokratickými sklony, je někdy něco ještě horšího než „nevolený“ soudce nebo novinář (extrémní příklad je Adolf Hitler; jsou samozřejmě i typy výrazně umírněnější, ale přesto poněkud odpudivé). Pan Hájek nakonec hrozí: „Pánové Pehe a Uhl … nás, jinou cestou, vedou do stejného problému, z něhož jsme se před dvaceti lety vysvobodili.“ Je-li tomu tak, nehrozí panu Hájkovi v budoucnu žádné velké nebezpečí, stane se zase něčím jako redaktorem Květů. Zato pan Uhl skončí v base.

 

„Bouři nesouhlasu“ vyvolala prý předsedkyně Svazu vyhnanců Erika Steinbachová tvrzením, že Polsko se připravovalo na válku už v březnu 1939 před vpádem hitlerovského Německa. Kdyby tomu bylo tak, nechápu, co je na tom špatného, Poláci by se chovali jako nezodpovědní idioti, kdyby se na nevyhnutelnou válku s Hitlerem nepřipravovali. Konflikt v CDU ovšem vznikl tím, že dva členové Svazu měli prohlásit, že Poláci mobilizací v roce 1939 přispěli ke vzniku válečného konfliktu, což je ovšem nehorázná drzost. Paní Steinbachová pak jen upozornila na to, že Polsko v březnu 1939 opravdu mobilizovalo. To se o tom nesmí mluvit? Nebo jen Němci o tom nesmí mluvit? Vždyť to bylo v pořádku, že mobilizovali.

 

V souvislosti s ambicemi našeho pana prezidenta a jeho braintrustu (Jakl & Hájek) je zajímavá zpráva, kterou dnes přinesly LN: v Turecku zítra proběhne referendum o změnách ústavy, které dají parlamentu, vládě a prezidentovi větší pravomoci při jmenování vysoce postavených soudců, včetně ústavních. Tím by klesl vliv sekulárních sil, a tedy i armády, na podobu hlavních justičních orgánů. Ze změny by se měli radovat salonní eurolidskoprávníci, hlavně ti z Bruselu, mám podezření, zda ji tak trochu nepřivolali. Je tu ale problém: změnu prosazují islamisté, kteří jsou momentálně u moci, a proti je Republikánská lidová strana (orientovaná socialisticky, člen socialistické internacionály, hlásí se přitom k odkazu Mustafy Kemala).

 

Takže otázka stojí: buď vzorová demokracie západního typu, které posílí u moci radikální islamisty, kteří už šilhají do Íránu, nebo se přihlásit k tomu, co dosud v Turecku slušně fungovalo a dělalo z té velké a silné země spolehlivého partnera Západu, totiž k tradici sekulárního státu, který ovšem nebyl vždycky vzorovou demokracií anglosaského vzoru (je ale vždycky o mnoho lidštější, než všechny odrůdy teokracie, co jich kdy bylo). Pokud budou v Bruselu hodně blbnout, udělá lid jako suverén z Turecka záhy teokratickou diktaturu. Vypadá to, že v islámských zemích (a v zemích se silnými tradicemi ortodoxního křesťanství, jako je Rusko, je zajímavé, jak se Rusko islámským diktaturám podobá) je základní věc prosazení sekulárního státu a zábrany proti teokracii. To je jediné možné východisko k demokratickému uspořádání, přičemž cesta k demokracii může být, jak vidíme v případě Ruska, křivolaká a obtížná. Přímá cesta od teokracie k demokracii bez tohoto mezistupně nevede.

 

Z toho hlediska je za prvé třeba vzít v úvahu, že bolševická diktatura byla rovněž teokratický systém, jenom obratně zamaskovaný; a za druhé, když se vrátíme zpátky k nám, je obtížné zbavit se podezření, že Klausův spor s Ústavním soudem a důraz na lid jako zdroj moci je jakási snaha vybudovat u nás teokratický stát (jeho skromným civilním pánembohem by se ovšem stal pan prezident). Sekulární stát byl u nás už od roku 1918 budován polovičatě a nedůsledně, Masaryk nevěřil, že by se veřejnost zvyklá na starou monarchii snadno přizpůsobila docela jinému typu autority (a ne že bych mu chtěl křivdit, ale trochu mu dělalo dobře na tu monarchickou tradici ve formalitách a okázalosti – a taky v postranní manipulaci politického života - navazovat).

 

Zároveň upozorňuji na pozoruhodný komentář Petra Peška, týkající se výročí 11. září 2001.

 

V Orientaci (LN se tentokrát docela povedly) vyšla pozoruhodná polemika místopředsedy Ústavního soudu Pavla Holländera. Holländer mluví mj. o skepsi k možnosti racionálního zdůvodnění svobody a lidských práv (podotýkám, že rovněž zdůvodnění pragmatické je nedostatečné). Článek končí: „Böckenfördeho i Alexyho závěr nás vrací k ultima ratiu předchozího zamyšlení, jímž jsou autonomně, bez vnějšího donucování, rozhodující částí společenství - zejména pak jeho elitami - akceptovaná pravidla rozlišování mezi dobrem a zlem. Dle Václava Bělohradského tato ale neplynou z náboženství, které podle něj „není žádné ,morální zakotvení‘. Náboženství je nedostatek odvahy přijmout lidskou životní situaci ve světě, kterou je konečnost, dějinnost, nejisté poznání skutečnosti, zranitelnost. Etika není nějaký seznam pravidel. Je to exemplární jednání některých lidí, jehož jedinečný smysl už nelze vytlačit z dějin lidských společenství. Jádrem etiky jsou věčná exempla“.

 

Odlišnou pozici, než je ta Bělohradského, lze dokumentovat tezí Josepha Ratzingera: „Cíl státu nemůže spočívat jen v bezobsažné svobodě; na to, aby stát založil smysluplný a životaschopný řád lidského soužití, potřebuje minimální míru pravdy, jež není zmanipulovatelná. Jinak klesne, jak říká Augustin, na úroveň dobře fungující bandy lupičů, poněvadž by podobně jako ona spočíval pouze na funkčnosti, ne na spravedlnosti, jež je dobrá pro všechny. Stát musí proto přijmout nezbytnou míru poznání a pravdy o dobru z vnějšku. Toto ,zvnějšku‘ by v nejpříhodnějším případě mohl být čistý náhled rozumu, jenž by musel být pěstován a chráněn nějakou nezávislou filozofií. Prakticky ale taková čistá, na dějinách nezávislá rozumová nepochybnost neexistuje. Metafyzický a morální rozum působí jen v historických souvislostech, na nichž závisí a které zároveň překračuje.“

 

Je-li konečným zdůvodněním demokratické legitimity nikoli demokratická procedura, ale vnitřní přijetí demokratických hodnot, morální diskurz je pak diskurzem o jejich zdůvodnění racionalitou ex post, nebo apriorní transcendentností. Otázkou je, zdali obě tyto proti sobě stojící pozice nejsou založeny spíše na víře než na rozumu. Otázkou je, zdali tak i nemusí být.“

 

Pozoruhodný je zejména citát z Josepha Ratzingera, toho člověka je zcela evidentně pro jeho nynější funkci škoda; Ratzinger říká něco velmi podobného jako Emanuel Rádl v citaci z naší glosy o Klausově kritice Ústavního soudu). Holländer už předtím píše, že slabou stránkou náboženského zdůvodnění svobody a lidských práv (a demokracie) je jeho omezení na věřící, respektive na druh náboženství. Obávám se, že se s tím nedá nic dělat. Toto zdůvodnění je jedině možné a správné. Racionalita může být založena buď na víře (docela konkrétní), nebo na absolutním cynismu (zajímavé je, že o pragmatismu platí něco podobného, tvrdil to už Masaryk).

 

Některé léky v posledních dnech dost výrazně zdražily. „Zdražení doplatku na lék Sabril pro epileptiky stouplo z 30 na 588 korun a nemá levnější alternativu“, prohlásil prezident Svazu pacientů Luboš Olejár. „Žádáme ministra zdravotnictví Leoše Hegera o zrušení původního rozhodnutí a také požadujeme personální změnu na postu ředitele SÚKL (Státního ústavu pro kontrolu léčiv)“. Je od nich hezké, že nepožadují přímo ředitelovo upálení. Je zajímavé, jak se u nás uchytilo a šíří paroubkovské hulvátství.

 

V Poslanecké sněmovně se šetří. Poslanci Gandalovič a Korte pojedou do USA tak nanejvýš za své, organizační výbor Sněmovny jejich cestu neschválil. Tam, kde budou cesty organizačním výborem schváleny, budou poslanecké hyeny sice smět cestovat letadlem, ale nikoli první třídou, po Evropě pak výlučně mikrobusy (předseda zahraničního výboru Vodrážka např. do Portugalska, to mu nezávidím). Zbývá už jen stanovit, že cesty do 150 km budou poslanci vykonávat výlučně pěšky. Připadá mi to všechno jako směšný populismus. Když už lidu nelze přidat, potěšíme ho tím, že bude moci sledovat, jak bereme pány u huby.

 

Zpochybňování a omlouvání zločinů proti lidskosti je trestné jen tehdy, je-li „popírač“ přesvědčen o opaku svého tvrzení, tedy ví, že hlásá nepravdu, píše v Právu Petr Uhl. To se spolehlivě zjistí tím, když bude dotyčný podroben útrpnému právu a přizná se. Přizná-li se na mučidlech, že vědomě zastírá pravdu o násilných přesunech Palestinců v Izraeli nebo o genocidě v Kongu, může být potrestán ne smrtí, samozřejmě, ten trest už bohudík nemáme, jak kdysi říkal předchůdce ruského socialismu car Nikolaj I.; bylo by dobré zavést podle téhož velikána běhání ulicí o tisíci mužích, desetkrát (příklad jsem si vybral z pomlouvačné knihy buržoazního filosofa Masaryka Rusko a Evropa, podle slov toho českého tmáře nikdo nemohl absolvovat živý ani půlku první „rundy“). Po přečtení článku pana Uhla mám strašnou chuť „zastřít pravdu o násilných přesunech Palestinců v Izraeli“.

 

Europoslanci žádají, aby Francie přestala vyhošťovat Romy. Musím říci, že jsem z toho jelen. Francie nevyhošťuje Romy, ale jen rumunské Romy (tj. Romy, kteří mají rumunské státní občanství), a to ty, kteří kočují a nejsou nijak sociálně zakotveni, nevydělávají si na živobytí legálním způsobem. Pokud by totéž zkusil rumunský „Nerom“, bude rovněž vyhoštěn, pokud rumunský Rom respektuje francouzské zákony, vyhoštěn nebude. Romů, kteří jsou francouzskými státními občany, se, pokud tomu dobře rozumím, opatření netýká (kromě toho mám dojem, že takoví neexistují, protože francouzští cikáni nejsou Romové, patří do jiné skupiny). Evropu zachvacuje taková vlna politické korektnosti a multikulturality, že se v ní už brzy nebude dát žít. Zejména kvůli pitomcům, podle nichž, jak se zdá, jsou sice Romové rovnoprávní s těmi ostatními, ale naopak to už neplatí.

 

Dánský karikaturista, autor známé karikatury proroka Mohameda s bombou v turbanu, obdržel v Německu ocenění. Aktu byla přítomna i spolková kancléřka Merkelová. K tématu se ještě vrátíme.

 

Srbsko už nežádá odsouzení Kosova, které se od něho odtrhlo, a souhlasí s rozhodnutím Mezinárodního soudního dvora OSN v Haagu, že deklarace o nezávislosti Kosova neporušuje mezinárodní právo. Nechci se plést do právních záležitostí, nicméně zdá se mi zjevné: a) že srbský prezident udělal dalekosáhlé ústupky, které jeho i politické uskupení, které zastupuje, mohou přijít velmi draho, což by byla tragédie nejen pro Srbsko, ale i pro Evropu, b) že ty ústupky udělal nepochybně pod dosti masivním vnějším tlakem, c) že díky tomu, co se stalo, máme nyní na Balkáně dvě Albánie, přičemž součástí jedné je kus Srbska (přesněji řečeno území, ležící při hranicích nynějšího Srbska a osídlené výlučně srbským etnikem). Toto řešení mi připadá jednak jako blbost, jednak se vymyká mým představám o spravedlnosti. Chápu, že Srbsko nese hlavní vinu za rozpoutání násilností na Balkáně. Chápu, že se Západ obává, aby problém neeskaloval, nerozhořel se znovu v Makedonii, nezasáhl Černou horu – ale podaří se tomu zabránit takovou podivnou nedůsledností? Snaha Západu vyhnout se radikálním řešením přispěla k rozpoutání a provázela celou skoro dvacetiletou balkánskou krizi.

 

Naděje umírá poslední. StB připravila v listopadovém týdnu 1989, kdy byla Praha vzhůru nohama, propagandistický film, který měl být šířen nejprve mezi policisty a pak v televizi pro případ, že by se bolševickému režimu podařilo situaci zvládnout. Měl pochopitelně představit to, co se událo, za výsledek spiknutí temných sil. Pokusili se ho prý vnutit i do televize, ale tam už byli tak podělaní, že to odmítli. To je mimořádně srandovní: na to, aby proti „kontrarevoluci“ poslali tanky, už neměli (jeden vysoký bolševický lampasák, co se k tomu nabízel, se dnes politicky angažuje, ovšemže v docela jiném směru), a tak vyráběli propagandu pro případ, že by situaci vyřešilo např. zemětřesení.

 

Reverend Terry Jones hodlá na výročí 11. září spálit hromadu koránů. Americké zákony to umožňují, všechny pomazané hlavy v USA a Evropě mu to zděšeně a hněvivě rozmlouvají. Zakázat mu to nelze. Americká ústava je s vyděšeností západních politických špiček, jak se zdá, neslučitelná. Co s tím? I k tomu tématu se vrátíme.

 

V Ústí nad Labem bude otevřeno muzeum, mapující soužití Čechů a českých Němců v dějinách. Tématu se týká naše glosa.

 

http://bohumildolezal.lidovky.cz/



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama