Věci veřejné daly ODS nůž na krk, pacifisté protestují proti autogramiádě Tonyho Blaira a policisté nemůžou dělat to, co novináři.
Aby v současném předvolebním boji nezůstaly stranou, daly Věci veřejné, tedy přesněji řečeno předseda a ministr John, ODS a ministru spravedlnosti nůž na krk: pokud do začátku voleb rázně nezatočí s nejvyšší státní zástupkyní Veseckou, není tato vláda protikorupční a Věci veřejné odcházejí. Pozoruhodná je míra askese v této hrozbě: novopečení potentáti z VV opustí atraktivní a z Nečase úspěšně vyždímaná ministerstva a vrátí se do poslaneckých lavic. Držme jim palce, ať se jim to povede a ať svůj záměr uskuteční, dali by tím velkou lekci prohnilé české politice. Tématu se týká naše dnešní glosa.
Jiří Hanák vykresluje profil ministra Kalouska – aby bylo každému jasné, kdo se to vlastně o problematické obchody na Ministerstvu obrany s ministrem Vondrou pře. Kalousek prý byl, je a zůstane jen provinčním politikem, a navíc v době, kdy byl předlistopadovým členem lidové strany, Vondra pracoval v disentu a byl vězněn. Nechápu, proč by zrovna členství v ČSL mělo být dnes kádrovým flekem. Samozřejmě pro ty, co sdílejí hloupou ideologii o zelináři, který zlomí své okovy, odmítne dát do výkladu heslo Se Sovětským na věčné časy a odchází budovat paralelní polis, jsou všichni ostatní zelináři hodni zatracení, lépe řečeno, lze je tolerovat, když budou tiší, způsobní a loajální k bojovníkům za lidská práva, z nichž se někdy kolem Štědrého dne 1989 jakýmsi zaslouženým zázrakem stali papaláši; kdykoli však zpupně vystrčí nos, pověsí se jim na něj jejich morální selhání. Tenhle pokus o kariéru cestou zahanbování a nestydatého vydírání svých bližních a pokus zabudovat podloudně do základů nového režimu občanskou nerovnost během dvou let po listopadu 1989 po právu ztroskotal; je ovšem pozoruhodné, že má pořád, skoro dvacet let po odúmrti, své lobbyisty, a navíc, že ti lobbyisté sídlí zrovna v Právu.
V Dublinu protestovalo zuřivě proti autogramiádě Tonyho Blaira celých dvě stě pacifistů. Jejich hesla byla úderná: např. „Tony, kolik dětí jsi dnes zabil“ (narážejí na Blairovu podporu válce v Iráku). Autogramiády se zúčastnil dvojnásobný počet lidí. Jedné protestující se podařilo proniknout až k Blairovi a prohlásila, že chce provést „občanské zadržení kvůli válečným zločinům“. Demonstranti v Ulsteru byli kultivovaní, házeli jen pro Blairovi různé předměty, nikdo na něho např. nevystrčil holou zadnici. Nicméně dvě stě demonstrantů je málo i na naše malé české poměry. Šlo tedy spíše o happening. Svoboda musí být, a znamená i svobodu blbů, s tím se nedá nic dělat: ale občas je to k nevydržení.
Čímž organicky přecházím k dalšímu tématu. Belgický eurokomisař de Gucht pronesl v belgickém rozhlase několik pozoruhodných myšlenek ohledně „nerozumného přístupu Židů“ k blízkovýchodnímu problému, za něž se pak musel omlouvat. Snad nejvýraznější bylo: „Většina Židů žije ve víře, že mají pravdu, těžko bych to mohl popsat jinak. A víra je něco, s čím se dá racionálními argumenty těžko bojovat.“ Samozřejmě, pro člověka, který nevěří ničemu, je velmi obtížné diskutovat s někým jiným, než zase s lidmi, kteří nevěří ničemu. Nejspíš se budou navzájem omlouvat za zločiny, které si navzájem způsobili. Židé by se měli od rána do večera taky omlouvat Palestincům, ale místo toho věří, že mají pravdu, a není s nimi rozumná řeč. V Evropě, a jak se zdá, zejména v okolí Bruselu, je něco podobného nepředstavitelné a neslušné. Každý, kdo věří, že má pravdu, je podezřelý – maně si vzpomínám na slavnou sentenci Ferdy Plzáka z Havlovy Zahradní slavnosti: každý bychom měli mít dva až tři protichůdné názory. Pak problémy s pravdou odpadnou.
Poté, co premiér Nečas oznámil, že navrhne vládě Kocábovo odvolání, zmocněnec Kocáb prohlásil: „Jestliže jste pilotem letadla a vezete pasažéry včetně šéfa aerolinií, ten za Vámi přijde během letu a řekne: okamžitě odejděte z kabiny, tak vy mu namítnete: ano, odejdu, ale musíte mi přivést někoho, kdo to převezme. A on řekne: ne, běžte a nestarejte se. Tak v takovém, případě pilot neposlechne šéfa, protože má zodpovědnost.“ Zdá se, že pokud panu Kocábovi chybí některé výrazné lidské vlastnosti, drzost mezi nimi rozhodně není. Správné přirovnání by mělo znít: když coby steward roznášíte během letu sušenky a přijde za vámi kapitán letadla s tím, abyste toho nechal a šel si sednout někam hodně dozadu… a pak už to může pokračovat tak, jak to pan Kocáb řekl. Rozhodně je to nejspíš jediný příklad v dějinách ČR, kdy odvolaný vládní úředník odmítá opustit svou sesli. Pan premiér si bude muset opatřit dva silné chlapíky, kteří ho se vší šetrností vynesou před budovu a tam ho budou střežit, aby se nepokusil někudy vklouznout dovnitř. Možná to přijde dráž, než nechat ho ve funkci. Ale zase na chodníku před Strakovou budou jeho pravomoci nulové a nebude se mu muset proplácet plat.
Ministr John si na ČT posteskl, že policie ČR nemůže dělat to, co novináři z MfD, tj. odposlouchávat bez předběžného schválení, koho se jí zamane. To je poznámka, nad níž je třeba se zamyslet. Je velmi dobře, že policie ČR nemá možnost odposlouchávat, koho se jí zamane. Bylo by ale velmi dobře, kdyby byly uchopeny jako problém i možnosti vlezlých novinářů odposlouchávat, kohokoli se jim zamane. Po listopadu se zjevně změnilo jen to, že soukromí občanů je chráněno před všetečnými policajty, zato není ani trochu chráněno před vlezlými novináři. Jistě, všichni hned začnou řvát o svobodě slova, ale mezi svobodou slova a svobodou šmírování je určitý rozdíl a to by mělo být nějak ošetřeno. Nemůžu si pomoc, svobodě šmírování pro média všeobecně a pro MfD zvlášť by měly být dány nějaké hranice. Pro začátek, aby se mohlo psát, že šmírovat se nemá, i když se dotyčný třeba zaštituje veřejným zájmem. Ochrana soukromí občana má mít přednost před svobodou šmíráka.
