Břídilství pražské ODS a chmelové brigády | Reflex.cz
reklama
nahoru

Břídilství pražské ODS a chmelové brigády

Bohumil Doležal24. srpna 2010 • 11:16
Břídilství pražské ODS a chmelové brigády
starci na chmelu
• foto: 
archiv

O pozoruhodném břídilství ODS, o tolerantní a otevřené první republice a také o tom, jak moc se učitelská práce blíží práci chovatelů v pavilonu opic.

reklama

 

V Právu jsem si přečetl, že učitelé si nezaslouží vyšší mzdy, protože mají prázdniny a učí jen pět hodin denně. Tvrdí to naši pracující. Představa o učitelské práci mi připadá hnutá. Na hodiny se učitel potřebuje připravovat. K čemu je mu dobrý čas navíc (i kdyby to byly celé prázdniny)? Mají si přivydělávat nádenickou prací? Sehnat nějaký trochu odpovídající „melouch“ nebo přivydělat si, to není dnes jen tak. Mám zkušenost z oblasti jen podobné, deset let jsem učil na vysoké škole. Jako asistent jsem měl nakonec (v roce 2002) něco přes 13 tisíc Kč. Protože jsem si přivydělával publicistikou, byl jsem za vodou, ale bylo to, upřímně řečeno, nakonec na úkor mé odborné práce. Navíc učitelská práce v některých typech škol (ne na VŠ, ovšem) se svou náročností blíží práci chovatelů v ZOO, v lepším případě v pavilonu opic, v horším v pavilonu krokodýlů. Bylo tomu tak už za mého dětství (tehdy jsem stál tak říkajíc na druhé straně barikády), dnes je to ještě horší, aspoň soudě podle toho, co si člověk přečte v novinách. Nechci tu řešit otázku, zda a kolik by měli dostat učitelé přidáno, jen upozornit, že o náročnosti té práce nemá spousta lidí obec představu.

 

Premiér Nečas se dostal do konfliktu s ministrem financí ohledně „povodňového“ snížení slevy daně z příjmu fyzických osob. Nejdřív ji Kalouskovi požehnal, teď je zásadně proti. Premiér teď usiluje o zřízení státního tajemníka pro evropské záležitosti (o tom jsme už psali). Zdá se, že strana chce touto cestou korigovat ústupky, které musela udělat během koaličního vyjednávání o obsazení ministerstev. V ČSSD se zase rozhořel boj mezi nynějším prozatímním vedením a hejtmanem Rathem coby hlavním spojencem Jiřího Paroubka. ČSSD nedokázala okamžitě a pohotově využít Paroubkovy porážky a co nejdřív a co nejvíc omezit jeho vliv ve straně. Jsou na tom jako Špidla po volebním vítězství v roce 2023, jenže oni na rozdíl od něj nevyhráli ani tu slabou jednohlasou většinu. Tématu se týká naše dnešní glosa.

 

Další věc, která stojí na politické scéně za zmínku, je neuvěřitelné břídilství pražské ODS. Stará parta zjevně hledá někoho, koho před sebe nastrčí, aby mohla aspoň zčásti pokračovat. Problém je, že ostatní účastníci politické hry s nimi nechtějí mít nic společného a ODS zůstane v opozici, protože o 54% si může nechat pouze zdát. Původně působila jako beranidlo na Topolánka (Bém v tom nebyl příliš úspěšný, ale pražská ODS jako celek ano). Nečas si s ní nedokázal poradit. Porážka v Praze bude mít i symbolickou váhu. Nemají tu nikoho, koho by mohli veřejnosti prezentovat jako novou tvář, musí si hledat politické bílé koně. Rozdělení Prahy na volební obvody je v nejlepším případě naprosto nekorektní a bude-li se paní Černochová v kampani opět chvástat, jak to vpálila Topolánkovi, díru do světa tím neudělá.

 

Zdeněk Koudelka se v Právu dostal opět k sudetoněmeckému tématu, což je i tentokrát dosti neblahé. De facto omlouvá zákon č. 115_1946 Sb., tzv. amnestijní, a používá bez jakékoli poznámky pojem „spravedlivé odplaty“ (jeho redakční kolega Uhl přitom před pár dny upozornil, že žádná odplata není spravedlivá). Jak se tedy má stanovit, která odplata je spravedlivá a která ne. Žádná není.

 

Petr Uhl tamtéž píše (v kritice projevu předsedy Senátu Sobotky k 21. srpnu), že ještě dlouho po ruské invazi byla u nás větší svoboda slova než před srpnem 1968. To je podle mého názoru nadsazené, cenzura se zhroutila sama od sebe, pokud se pamatuji, někdy v březnu 1968. Je však pravda, že např. pokud jde o tisk SČSS, a zejména o měsíčníky, byla ta svoboda zhruba stejná až do té doby, co se na začátku léta probudil k životu Ústav pro tisk a informace a začal zakazovat jedno periodikum za druhé (v denících a v elektronických médiích to možná bylo jinak). Pak už to šlo ráz na ráz. Pokud pan Uhl mluví o „socialistické povaze emancipačního úsilí“ od roku 1956, bylo neseno mindráky stalinistů s lidskou tváří. Iluzemi a neschopností přiznat si a jasně pojmenovat, na čem před tím spolupracovali. Také proto skončilo potupnou porážkou.

 

Redaktorce Rokosové z MfD se stýská po chmelových brigádách z doby bolševismu: „Nedivím se, sedět celý den v chmelnici, povídat si s kamarády a zpívat si, večer se bavit a navazovat nové známosti, to by se mi taky líbilo.“ Na rozdíl od ní jsem se brigád v letech 1954-6 nedobrovolně účastnil. Byla to ohavná buzerace. Makalo se od vidíš do nevidíš, včetně nedělí, volný čas nebyl prakticky žádný. Práce nebyla namáhavá, ale nemístně otravná a psychicky mučivá, dělat ji tak dlouho v jednom kuse bylo nesmírně stresující, takže člověk byl večer úplně hotový. Druhý a třetí den vám od chmelového pylu zčernaly ruce, nedalo se to umýt a bylo to odporně hořké. Když jste do takových rukou vzali housku, nedala se prakticky žrát. Pravda, při práci se dalo žvanit, ale to vás přejde hned třetí den - a protože jsem měl tu smůlu, že jsem brigádu absolvoval s jedním budoucím slavným polistopadovým politikem, kterému jela huba jako šlejfíř, měl jsem po čtyřech dnech těžko překonávanou chuť vraždit. Když jsem pak v r. 1957, už na VŠ, jel na prázdninovou brigádu na sena, připadal jsem si jako v ráji: dělalo se osm a půl hodiny, neděle byly volné, šlo o skutečnou pořádnou makačku (to je prosím strašná úleva). Každý den po půl čtvrté bylo opravdové volno. Z těchto důvodů film Starci na chmelu nenávidím, ač jsem viděl jen kousíčky, považuju ho za odpornou lživou napomádovanou prasárnu a nikdy bych na něj nešel. Dal bych přednost nějakému filmu o práci otroků na amerických bavlníkových plantážích v první polovině devatenáctého století.

 

Pavel Žáček se asi vrátí do ÚSTR coby „první místopředseda“. Takový kompromis jen požehná změny provedené v ústavu normalizátory, včetně odvolání jeho samotného. Je to kompromis k ničemu: normalizovaní zůstanou normalizovanými, jen o trochu méně, a normalizátoři stejně nebudou spokojeni (viz rozhovor Petra Zídka s Danielem Hermanem v LN z 14. srpna). Vlk se nenažral a z kozy zůstaly, podle oblíbené písně Vladimíra Ilijiče Lenina, jen růžky a nožky. K tématu se vrátíme.

 

Luboš Palata si pochvaluje, nakolik byla Masarykova první republika i její následovníci (Beneš po válce?) tolerantním a otevřeným státem. Říká ovšem „po většinu existence“, pro každý případ. Češi a Slováci ani v roce 1918, ani v roce 1945 ani nevyvraždili Maďary ani nevyvraždili, ani nevyhnali (jenom trochu, protože jim to nedovolili ani Rusové, pozn. B. D.). Prezident Sólyom směl tentokrát do Komárna (už není prezidentem) k soše sv. Štěpána. Dokonce snad 21. srpna (tedy den po svátku sv. Štěpána, hlavního státního svátku Maďarska. Pan Fico, normalizační komunista, mluvil loni o tom, že to bylo ve výročí invaze „vojsk Varšavské smlouvy“ do „ČSSR“.Představte si, že by Klaus odjel na 28. října třeba do Chorvatska). Nepochybuji, že nynější slovenská vláda má lepší úmysly než Fico (i když z toho, co se zatím stalo, nelze nic dalekosáhlého vyvozovat). „Snad to pochopí i maďarský premiér Viktor Orbán a konečně udělá i on nějaké vstřícné kroky,“ píše Luboš Palata. Já zase doufám, že to pochopí i Palata a přestane s takovými hloupými řečmi.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama