svejk

svejk Zdroj: archiv

Švejkování a hospodářský zázrak

Po pádu komunismu v Československu byli západní ekonomové celkem zajedno: ČSSR je nejvyspělejší zemí východního bloku.

 

Němečtí národohospodáři, jako Jürgen Möllemann (ekonomický expert FDP) a Horst Friedrich Wünsche (bývalý spolupracovník kancléře Ludwiga Erharda) předvídali rodné zemi „dobrého vojáka Švejka“ vynikající budoucnost. Möllemann zcela veřejně nevylučoval „československý hospodářský zázrak“, tedy obdobu toho, co probíhalo v SRN v letech 1949–1967.

 

Oba němečtí národohospodáři viděli v tandemu „Václav Havel–Václav Klaus“ ideální propojení. Möllemann tušil v osobě Václava Havla českého Konrada Adenauera a Wünsche se domníval, že by Václav Klaus mohl sehrát úlohu Ludwiga Erharda v roli „otce československého hospodářského zázraku“. Möllemann se dokonce nechal slyšet: „Při dobrém ekonomickém rozpracování dosáhne Československo do tří let životní úrovně Rakouska.“

 

Rozčarování na sebe nenechalo dlouho čekat. Jak Möllemann, tak i Wünsche si neuvědomovali, že Čechy jsou rodnou hroudou „dobrého vojáka Švejka“, a tím i domovinou sociálněpolitické metody zvané „švejkování“. Ona metoda může zničit i tu nejgeniálnější myšlenku.

 

Po roce 1989 nastalo „švejkování“ toho nejhrubšího zrna. Klaus si četl při projevech prezidenta Havla demonstrativně noviny. Tento „švejkovský“ kabát ušitý z ostudy se děl před kamerami světových televizních vysílačů. Z čirého nebe začal rozpad obou národnostních celků. Nikdo z vládních kruhů se necítil za to být odpovědným. Většina mluvila o Švýcarsku jako o příkladu země, kde nepředstavitelný blahobyt a luxus vznikly právě federalizací národnostních skupin Němců, Francouzů a Italů. Praktická opatření způsobená „švejkováním“ však vedla k přímému opaku. Rozpad se nezadržitelně blížil. Kdyby došlo k lidovému hlasování po příkladu Švýcarska, všichni víme, že Češi i Slováci by většinově hlasovali pro společný stát a jako model by uskutečňovali švýcarskou vizi.

 

Rozpadem ztratili Češi nejdříve slovenský průmysl, o němž si německý hospodářský expert Möllemann myslel, že by mohl být zabudován do konceptu SRN v Essenu, anebo dokonce v americkém Detroitu. Potom následovala jedna hospodářská absurdita za druhou. Docházelo k neuvěřitelným mediálním prohřeškům. Václav Klaus v rozhovoru s německým televizním vysílačem ZDF bez skrupulí prohlásil: „Dělám hospodářství. Schází mi český Adenauer. Věřte mi, dělat hospodářství a politiku najednou je skoro nemožné.“ Tím opět před televizními obrazovkami SRN, Rakouska a Švýcarska shazoval Václava Havla. K čemu měly sloužit takovéto „ideologické atentáty“ a doslova sebevražedné „švejkovské“ výroky, je pro mne nepochopitelné.

 

Každopádně v nás Evropa ztrácela více a více důvěru.

 

Kupónová privatizace sice nebyla špatným řešením, ale současný Klausův „švejkovský“ výrok o tom, že nejlépe by bylo zhasnout a ať si každý urve, co chce, vedla původně realistické řešení hned nato ad absurdum. Nastala doba bezuzdného tunelování. Podle neoficiálních statistik je vyčíslitelný schodek od roku 1990 takový, jako kdyby každý Čech ukradl kolem 250 000 Kč.

 

Otec německého hospodářského zázraku Erhard: „Očekávám od každého Němce maximální výkon. Ne každý může být olympijským vítězem jako Emil Zátopek. Každý ovšem může nasadit tempo odpovídající maximu jeho sil.“

 

Kdyby Erhard „švejkoval“, otcem německého hospodářského zázraku by se nikdy nestal. Kdyby Zátopek „švejkoval“, nikdy by nevybojoval olympijské zlato.

 

JAN BERWID-BUQUOY, vévoda Z Ellgutu (1946). V roce 1968 ještě jako Jan Kopecký emigroval do Rakouska. Na vídeňské universitě vystudoval sociologii a ekonomii. V průběhu studia byl spolupracovníkem rádia Svobodná Evropa. Po příchodu do západního Berlína studuje na Berlínské svobodné universitě Politické vědy a získává titul „Diplom – politologie“, obdobu českého magistr. Na Svobodné universitě pak během let dosahuje titulu docenta a přednáší zde politické vědy. Píše literaturu faktu, většina z jeho jedenácti děl vyšla prozatím jenom v Němčině.