Festival Jiráskův Hronov vznikl v roce 1931, od té doby trvá nepřetržitě a tak se postupně stal nejstarším festivalem tohoto typu v republice, Evropě, na světě a pravděpodobně v celém vesmíru. V sobotu 12.8. skončil jeho osmdesátý sedmý ročník a zatím, když vynecháme tu šílenou bouřku, která přišla v noci ze čtvrtka na pátek a pro některé Hronov přejmenovala na Hromov, byl celý průběh plynulý a bezproblémový, což je pro organizátory dobře, pro příběh článku je to trochu limitující, protože: kde je konflikt? Že ano?!
A to ještě před dvěma lety byla na stole otázka, jestli se bude toto tradiční setkání amatérských divadelníků a ŽATVA jejich celoroční tvorby bude konat právě tady na česko polském pomezí, protože ve shodě s stále přítomným matením pojmů a jistot může přece Jiráskův Hronov být kdekoli. Ať si o tom Lojzík myslí cokoli.
A vloni se dokonce v celostátním ve zpravodajství objevovaly informace, že návštěvníci nemají co jíst! To je téma.
A letos? Letos nic!
Hronov na týden přijal stovky, možná spíš tisícovky fanoušků i tvůrců něčeho, čemu se pro nedostatek lepšího označení říká amatérské divadlo. Všichni, kteří sem jedou milují ty prchavé okamžiky, kdy se na na jevišti stane zázrak a divadelní prostor se stane místem, kde se zrcadlí život jasněji než v životě samotném.
Kdy slovo odpovídá gestu a gesto slovu!
Všichni hrají a to nikoli jenom na jevišti, nejenom v seminářích o divadle, kterých je nepočítaně, ale i na ulicích, v obchodech a hospodách, kde zmíněné semináře pokračují až do časných ranních hodin a těsně před svítáním všichni vědí jak se to divadlo má a musí dělat … A potom to zase všechno zapomenou, což je štěstí, neboť bude co dělat i následující večer.
Víc jak stovka představení byla velice dobře navštívena, některá byla beznadějně vyprodaná. Park za rodným domem (domečkem) Aloise Jiráska nabízel každý den doprovodný program a vrátil divadlo do veřejného prostoru, kam bytostně patří.
Pohříchu letos nepřišel žádný vrchol, který by se stal tématem všech hovorů, nebylo tu žádné představení, ze kterého by všem spadla brada, ale řečeno jazykem účastníků: nebyl tady ani žádnej vyloženej průser, což mi potvrdil i doyen tohoto specifického uměleckého oboru, profesor Císař. Ano, řekl, nic opravdu strašného jsem neviděl. Ale nestihl jsme vidět úplně všechno, dodal pro jistotu.
Změna, kterou jsem oproti dávným ročníkům, kdy jsem byl pravidelnějším hostem, zaznamenal byla zvýšená aktivita a zájem castingových agentur, které mezi amatéry loví nové a neokoukané tváře pro nekonečné seriály našich televizí. Viděl jsem i jiskru v oku oslovených herců, kteří si od této nabídky slibují start hvězdné kariéry a viděl jsem i ty, kteří už třeba před časem přijali. Mnohým z nic už oči tolik nezářily.
Mluvil jsem s každým, kdo byl ochoten mě poslouchat a odpovídat na mé otázky a neodmítl nikdo. Jiráskův Hronov byl pro všechny oslovené (místní i hosty) událostí, která rytmizuje rok v městečku na konci světa a i když momentálně není kulturní událostí, která by byla v top ten tuzemského zpravodajství, má možná větší smysl než některé vyhypované 'události', které jsou šikovným píár přifouknuté, ale hned po sezoně splasknou.
Tady platí to, co je napsáno v divadle národním: národ sobě. A taky to, že když chceme aby něco bylo lepší, je dobré přiložit ruku k dílu. Prostě každý něco pro vlast.
