Počeštění kultovní mysteriozní krimi narazilo na tradiční problémy českých detektivek. A minimálně jedno velmi bizarní castingové rozhodnutí.
Seriálu Svět pod hlavou nejde chápat jako klasickou detektivku. Jednak proto, že to není klasický detektivní “procedural” tedy něco, co sleduje policejní práci, ale ani čistý noir nebo mystický thriller. Má jít o chytré propojení všeho. Druhým důvodem pak je předloha - seriál Life On Mars. Ve své době naprosté zjevení a dodnes v určitých kruzích kultovní dílo. Minimálně tedy v původní britské verzi.
V té se detektiv Sam Tyler (hraje ho John Simm) dostane po autonehodě, za zvuků Bowieho skladby Life On Mars do kómatu, aby se probudil v sedmdesátých letech, kde je stále policistou, jen ve zcela jiném světě. Jeho nejbližším průvodcem, nadřízeným a zároveň částečně protivníkem v tomto světě je vrchní inspektor Gene Hunt. Oba společně řeší kriminalitu sedmdesátých let, Tyler se navíc vyrovnává s realitou policejní práce v sedmdesátých letech a s faktem, že neví, zda zešílel, je v komatu nebo ve snu v čemž ho utvrzují nejrůznější vize a vnitřní hlasy.
Svět pod hlavou převzal celý rámec. I když vlastně ne. Je tu bouračka, která za zvuku klíčové skladby (v našem případě jde o Ve stínu kapradiny, z jejíhož textu je i název seriálu) přenese hlavního hrdinu Filipa Marvana nikoli do sedmdesátých, ale osmdesátých let. Je zjevné, že tu přibyla jedna vyprávěcí linka, která do příběhu vtahuje zesnulého otce hlavního hrdiny. A pak je tu samozřejmě i druhá hlavní postava. Místo Gene Hunta je tu Martin Plachý v podání Ivana Trojana.
Rozhodně není fér hodnotit seriál po první dílu, ale je zjevné, že Svět pod hlavou si sebou nese několik problémů. Ten první se odhalí, ještě než hrdina stihne propadnout králičí norou do vrcholící normalizace. Nešťastně napsaná i zahraná rodinně kriminální zápletka přináší něco, při čem české seriály běžně vypínám.
Když jeden policista řekne svému parťákovi ve vypjaté chvíli větu “Nechápu, o čem to mluvíš”, když hlavní zloduch mluví napůl spisovně, máte před sebou problém, o kterém jsem doufal, že české kriminálky už dávno překonaly - postavy spolu mluví jako pitomci ve špatně napsané divadelní hře. A i když problém částečně ustoupí tím, že se děj přesune do osmdesátek, už víte, že je něco špatně.
Samotné přesunutí děje blíže současnosti má určitá rizika, které diváka mohou rušit - opravdu tehdy všichni policisté na severu Čech nosili frajersky límce od košil přes bundy? Opravdu příslušníci kriminálky mohli fasovat zbraně pro kámoše jen tak na dobré slovo? Na druhou stranu jiným lidem to možná přijde důvěrněji známé, než sedmdesátá léta. Ale určitě to bude ještě něco, s čím se budou tvůrci v recenzích potkávat.
Klíčový problém seriálu je jinde. I když jinak tvůrci seriálu originál důsledně “rozvrtali”, postava Martina Plachého si zachovala některé kontury Gene Hunta. Což prostě nefunguje. Stopětaosmdesát centimetrů vysoký a rázný Philip Glenister ztvárnil postavu Hunta jako násilnického, přímého alfasamce hláškaře, který nejde pro ránu daleko a ze kterého jde strach. Martin Plachý je také hláškař, který má svému okolí nahánět hrůzu a který nemá problém využít sílu. To je ale asi jediný typ postavy, kterou Ivan Trojan prostě svým talentem neutáhne. Protože tak prostě nevypadá. Vypadá jako hubenější starší bratr hlavního hrdiny a máte o něj strach, i když se hádá s důchodcem na nemocniční vrátnici. Působí jako všechno, jen ne jako alfasamec.
Vůbec volba castingu se po prvním dílu zdá bizarní - když vidíte dohromady policisty z oddělení, kam se hrdina propadne sledovat díl Majora Zemana, máte dojem, že se díváte na nějaký parodický skeč komediální skupiny, ne na vážně míněnou představu o policistech sloužících v osmdesátých letech v “okrese na severu”.
Něco z výše uvedeného se možná s rozjezdem seriálu poddá - pokud něco vzbuzuje opravdový zájem, pak “flashbackové stavy”, některé noirové tóny scénáře vypadají dobře a snad i uzavřené kriminální případy v jednotlivých dílech se budou řešit trochu méně naivně než pomocí profláklých detektivkářských floskulí “čas na rozbitých hodinkách, které se zastavily ukazuje, že došlo ke zločinu”.
Znovu je třeba zdůraznit, že na komplexní recenzi Světa pod hlavou je brzy, nicméně po prvním díle je jasné jedno - to co fungovalo v britském originále, tedy stoprocentní vtažení diváka do vlastně nepřátelské historické doby obývané podivnými a často nebezpečnými tvory z (ne)dávných časů v české verzi nefunguje. O to zajímavější bude sledovat, zda to tvůrci dokáží vyvážit dostatečně elektrizující dějovou konstrukcí.
