Zázračný návrat kapely Lucie | Reflex.cz
reklama
nahoru

Zázračný návrat kapely Lucie

Marek Gregor25. prosince 2013 • 06:00
Zázračný návrat kapely Lucie
foto: Archív skupiny Lucie

„Máme se rádi, nemáme se rádi, budeme se mít rádi, nebudeme se mít rádi.“
Text jedné z ikonických písní Lucie Troubit na trumpety by se nám líbilo z prvního alba kapely (1990) asi nejlépe vystihuje její čtvrtstoletí dlouhý příběh, který ze všeho nejvíc připomíná kvalitní přerušovaný sex.

reklama

Když se ti čtyři koncem roku 1987 sešli, byl v tom kus hudebního souznění, snaha prosadit se, aniž se muselo dělat příliš mnoho kompromisů, a určitě i touha po slávě a po holkách. (Na peníze došlo až později.) Excentrický nadějný kytarista Robert Kodym; mysticky zadumaný basista P.B.CH.; novovlnný sportovec, herec jednoho filmu (Sonáta pro zrzku) a klávesista Michal Dvořák; a konečně jeden z nejkvalitnějších bubeníků a zpěváků své doby, David Koller. Právě ten byl tím ideálním posledním dílkem do mozaiky. V době, kdy do Lucie nastupoval, měl za sebou zajímavé muzikantské zkušenosti. Vedle excesů, jako bylo působení ve Společnosti Leška Semelky a skupině 5P Luboše Pospíšila, hrál také s Jasnou pákou, Žentourem či Blue Effectem. I proto Lucie v podobě, jak ji známe dnes, začala vystupovat původně jako David K. a Lucie. Jasný marketingový tah, který se však později stal základem několika rozpadů kapely.

„Kluci, nemůžete mi to naladit?“

Zní to možná zvláštně, ale je to fakt: prazáklad Lucie je v Prášku. Petr Chovanec, tedy P.B.CH. (my ve Slavii měli za to, že to B. znamená Břéťa; pozn. autora), vzpomíná na svůj první kontakt s Robertem Kodymem v knize Honzy Dědka Lucie: Šrouby do hlavy (2000) takto: „Zavolal jsem na inzerát skupiny Prášek nějakému Robertu Kodymovi. Ze sluchátka se ozvalo: Co si přeješ? Ach tak, na inzerát … Dobře, tak mi o sobě něco pověz. Znělo to povýšeně, až arogantně … Neměl jsem tušení, že jde o stejně starýho kluka, jako jsem já. Byl strašně nafoukaný, dělal hrozně tajemnýho a mluvil jako největší rock’n’rollová hvězda na světě. I já si v té době hrál na hvězdu, ale v Robertově případě to bylo mnohem přesvědčivější; skoro jsem mu uvěřil.“

Na zkoušce skupiny Prášek se prý P.B.CH. uvedl tak, že před udivenými členy kapely, mezi kterými byl vedle Kodyma třeba i trumpetista Tomáš Svoboda (budoucí poslanec Parlamentu, dříve také člen skupiny Garáž), prohlásil: „Kluci, nemůžete mi to naladit?“ Měl tím na mysli svou basovou kytaru. Pyšní mladíci na sebe chvíli nevěřícně koukali, jenže „Břéťa“ je po několika nemístných vtípcích oslnil brilantně nacvičenou kocábovskou figurou. Tak nějak pánové popisují vznik nerozlučného přátelství, zasazeného do kafkovské nálady poloviny osmdesátých let. Byl to čas povalování v kavárně Slavia (která konkrétně u Lucie sehrála zcela zásadní roli), čas bytových mejdanů, kde se konzumovalo snad všechno, co tehdejší doba poskytovala: pivo, víno, tráva, ale i obsahy domácích lékárniček a občas i něco rychlejšího. Robert Kodym k tomu podotýká: „Michal Šenbauer mě kdysi naučil chodit na dvě tři piva, P.B.CH. tak na patnáct dvacet.“

Ti dva měli celkem jasno: stanou se rockovými hvězdami! A obětovali tomu ledacos. Hráli v různých kapelách: Pop-El Club, Paraple, Omnibus nebo Bossanova. Někdy v roce 1987, kdy zpěvák Michal Penk(!) opustil ranou formu Lucie, přišel za dvojicí klíčový mogul československého normalizačního popu Petr Hannig, aby si zahrála v Penkově klipu natáčeném pro Televizní klub mladých. Oba členové tehdejší nadějné kapely Bossanova, která měla ten den domluvený koncert, nechali Bossanovu Bossanovou a prostě šli točit videoklip. Tuto historku z roku 1987 uvádí tehdejší kapelník Bossanovy Roman Holý jako popud k rozpadu kapely, v níž se už tenkrát setkali nejen Robert a P.B.CH, ale i Michal Dvořák.

Lucie ze Slavie

Ke kavárně Slavia se váže i historka o vzniku jména skupiny – Lucie. Na počátku byla idea Roberta Kodyma; ruce anděla, které berou do ruky prak, vkládají do něj démanty a vystřelují je na oblohu, prý nejlépe zosobňovala dvě ženská jména: Patricie a Lucie. Robert preferoval jméno Patricie, které patřilo jisté Patricii Havlíčkové, mladičké „femme fatale“ kavárny Slavia, jež si v roce 1984 zahrála jednu z hlavních rolí v Troškově filmu Poklad hraběte Chamaré. Na přání P.B.CH. se ale nakonec shodli na jméně jiné dívky, kterou také potkávali ve Slavii. Na tu P.B.CH. v knize Honzy Dědka vzpomíná: „Znal jsem ji vlastně jenom trošku, ale připadala mi strašně záhadná a cudná. Bylo jí asi patnáct let, nosila velmi krásný klobouk a vypadala ohromně romanticky … Strašně se mi tehdy líbila.“ Tou záhadnou dívkou byla budoucí herečka Lucie Zedníčková.

Michal Dvořák se v Lucii objevil jako hostující druhý klávesista ještě v dobách Michala Penka. Regulérním členem se stal až po rozpadu výše zmíněné Bossanovy. A právě na jeho popud přichází také David Koller, jenž tehdy koncertoval především se Žentourem. Tato pražská kapela v čele s Jankem Ledeckým se ale hnala na piedestal socialistické pop-music příliš dravě, což Davidovi moc nekonvenovalo. Když pak Žentour vystoupil na Festivalu politické písně v Sokolově, dal Jankovi Ledeckému a spol. vale.

Lucie skoro rok zkoušela. Odcházeli další muzikanti. Od konce léta 1988 už vystupuje ve známém obsazení (Koller, Kodym, Dvořák, P.B.CH.). Z té doby je také první singl (a první velký hit) Pár fíglů. Některé party na něm paradoxně za Lucii nahrávali producenti Petr Dvořák a Pavel Růžička, tedy bratři Ormové. Ti měli ve své stáji třeba také duo Kamélie, s čímž se Koller a spol. i po letech těžko vyrovnávají. K Ormům se však do studia Lucie navrací ještě jednou, v polovině roku 1990, aby nahrála první dlouhohrající desku. To už je ale zcela jiná Lucie. Koller: „Zpočátku se Ormové snažili co nejvíce autorsky prosadit, chtěli mít na desce alespoň dvě tři písničky. Postupem času se smířili s tím, že si chceme dělat muziku sami, a dali pokoj. Dokonce si zvykli na přezdívku hodnej a zlej.“ Michal Dvořák: „Do televize a k Ormům nás tlačil přítel Michal Běloušek a my začali mít nepříjemný pocit, že se ocitáme v cizím prostředí. Začali jsme brzdit.“

Manažer Lucie Michal Běloušek, tehdejší pracovník Telexportu a pozdější spolumajitel nahrávací společnosti B&M Music, k tomu říká: „Samozřejmě že jsme se hádali, ale je třeba si uvědomit, že právě zásluhou televizních pořadů, jako byly Vlaštovka nebo TKM, ať už byly jakékoli, se Lucie stala poměrně populární kapelou již v roce 1989. A to samozřejmě nešlo samo. Pro kluky byl třeba neskutečný problém naučitse beze studu mluvit souvisle na kameru. David byl zpočátku tak nervózní, že se místo do objektivu kamery koukal do stropu.“ Což Koller v roce 1992 okomentoval v rozhovoru pro Reflex: „Jednu dobu nám hrozilo, že půjdeme do popíku. Je zvláštní, že se člověk od začátku snaží dostat do televize, a když se mu to podaří, a měl by tudíž být spokojený, začne se bát, jestli si nesmočil.“

Exploze

Báze, kterou pro Lucii Michal Běloušek vyběhal v socialistických médiích, se zúročila hned po listopadu 1989. Kapela měla dlouho dopředu naplánované první velké turné na prosinec 1989. V době revoluce tedy objížděla republiku a Koller, který se jako jediný z kapely nebál podepsat Několik vět (což bylo údajně předmětem hádek uvnitř skupiny), na koncertech četl prohlášení studentů. Salvu nadšení sklidila Lucie za svůj eponymní debut z podzimu 1990 – prodalo se ho více než sto tisíc kusů. Lucernu, do té doby nejvyšší koncertní metu, poprvé vyprodala v dubnu roku 1991. Holky v první řadě pod pódiem si po desítkách svlékaly trička. Zrodila se superkapela.

Ať už byl manažerem Lucie zmíněný Michal Běloušek, nebo později Tomáš Hubač, ať jim organizovala koncerty agentura GANG Jiřího Růžka (jednoho z pořadatelů legendárního prvního koncertu Rolling Stones v devadesátém roce na Strahově a frontmana skupiny Vítkovo kvarteto), nebo samotný Michal Dvořák (to je současný stav), vždy se jednalo o rafinovaně naplánované série vystoupení, které zpravidla navazovaly na vydání nové studiové desky. Jen to zahraničí nikdy nevyšlo. Lucie sice hrála párkrát v Anglii a ve Státech, ale vždy jen pro lokální komunitu. Pár pokusů o zpěv v angličtině sice proběhlo, ale vždy byly neúspěšné.

Koller vs. Kodym

Ač každý z jiného vesmíru, hudebně se vždy výjimečně doplňovali. Kollerovo jedinečné frázování a Kodymův syrový zpěv, a především jeho výrazné kytarové riffy. Cit pro melodii a jednoduché texty. Pop a rock najednou! Raná devadesátá léta z dnešního hlediska vnímáme jako několik výjimečných let svobody, kdy bylo dovoleno téměř vše. Kdo tady před Lucií hrál rock s popěvky typu: „Sex je náš, dělá dobře mně i tobě, otčenáš, bejby odříkej až v hrobě.“ Či: „Stojíš tady jako Marie, co to nedělá a měla potomka.“ Když psali texty, často se předháněli v propojování nepropojitelného – občas tak došlo k „závažným“ sdělením typu „já mám rád mír a taky sýr, black metal is dead“! Přestože si pánové psali velkou většinu repertoáru sami, s materiálem se jim nabízel kdekdo. Když už se rozhodli pro „cizí“ skladbu, bylo to zpravidla s citem a z písničky se stal hit – jako v případě skladby Rouháš se bohům Oskara Petra. Další, na koho si David Koller v roce 1991 (album Lucie In The Sky) vzpomněl, byl Dáda Albrecht z Jasné páky, díky němuž vzniklo Zkamenělý dítě.

Těžko říci, který hit Lucie byl a je tím největším. Když přihlédneme k atmosféře konce devadesátých let, tak zřejmě Medvídek, další ze skladeb, pro niž napsal text Oskar Petr (hudba Robert Kodym). Jemná vánoční koleda o plyšovém medvídkovi z Bogoty, plném kokainu (z alba Větší než malé množství lásky), způsobila, že videoklip Filipa Renče stáhla z vysílání TV Nova. Vladimír Železný, její tehdejší ředitel, prostě nováckému národu u nedělního oběda oznámil, že inkriminovaný klip ohrožuje morální výchovu dětí. A basta. Nastalé mediální mely využila stanice Evropa 2,
která umístila fotografii dívenky s medvídkem ze zmíněného videoklipu na billboardy, jež na čtrnáct dní zaplavily celou Českou republiku. I to byla Praha roku 1999.

Rozchody

Rozdílné osobnosti čtyř hlavních protagonistů se k sobě v Lucii stejně rychle přibližovaly, jako vzápětí od sebe jak v odstředivce odlétávaly. První trable přišly s debutovou deskou, kterou Lucie vydala u obskurní společnosti Tommü Records, vlastněné ekonomem jednoho severomoravského JZD Jiřím Sedlářem. Kapela dostala jen přibližně desetinu později běžného honoráře. Koller – jako tehdejší šéf Lucie – rozhodl, že se vše bude dělit stejným dílem, aby se kapela nerozpadla vlastně ještě v začátcích. Zároveň Sedlářovi oznámil, že další desku s ním už vydávat nebudou. Sedlář pak Kollerovi vyhrožoval do mrtvých mužů. O rok později, na letním soustředění ve Chvaleticích před natáčením druhé desky (Lucie In the Sky, 1991), začal provokovat první opravdový rozchod P.B.CH. tím, že ostatním donekonečna tvrdil, že si pořídí dvojníka. Za chvíli svým kolegům oznámil Michal Dvořák, že v kapele končí, později se k němu přidal i Robert Kodym. V době, kdy Lucie ovládla první ročník výročních cen české populární hudby (dnes Anděl, tenkrát Gramy), už tedy vlastně neexistovala.

Comeback se začínal rýsovat při natáčení Svěrákova filmu Akumulátor 1, v němž spolu Kodym s Kollerem hráli pokrevní bratry – Indiána a kovboje. V říjnu 1993 se pak čtveřice schází, ale P.B.CH. je nekompromisní a zbylému naštvanému triu oznamuje, že znovu zakládat kapelu nebude: „Musel jsem to udělat, říkalo mi to mé podvědomí. A jsem tomu i dnes rád stejně jako tomu, že s nimi opět hraji.“

Skupina začala jen ve třech připravovat materiál na třetí desku a současně muziku k filmu Amerika Vladimíra Michálka. A hledal se basák! Po několika neúspěšných pokusech si Koller vzpomněl na slovenského muzikanta Marka „Martu“ Minárika, se kterým mimochodem dodnes hrají v Davidových sólových projektech. Marta s Lucií natočil tři alba - Černý kočky mokrý žáby (1994), Pohyby (1996) a Větší než malé množství lásky (1998), ale na konci devadesátých let byl ze skupiny odejit. Někteří říkají, že za to mohla jeho kleptomanie, jiní, že se prostě P.B.CH. rozhodl do kapely vrátit. Na tehdejší dobu vzpomíná Michal Dvořák: „Ponorka byla už tak daleko, že jsme na turné bydleli každý v jiném hotelu.“

Po Slunečnici (2000) natočila Lucie v roce 2002 své zatím poslední studiové album Dobrá kočzka, která nemlsá. Následující rok k němu chystala turné. Jenže koncem ledna 2003 vyšlo najevo, že Michal Dvořák dostal padáka. Následná prohlášení Kollera s Kodymem, že se Michal na tvorbě vlastně nikdy moc nepodílel, jen naznačovala, že něco není v pořádku. Šlo vlastně o začátek rozkladu kapely, jež zanikla v roce 2005, kdy z ní vystoupil i David Koller. Později, v roce 2010, se Kodym v jednom rozhovoru rozpovídal, že kapelu rozložily drogy, především kokain. A že se mu prý jeden ze spoluhráčů svěřil, že byl rok na pervitinu. Koneckonců už léta se šuškalo, že koncem devadesátých let existovaly v Praze dvě kapely s velkou spotřebou bílého prášku – Lucie a J.A.R. Proč by asi také Lucie nahrála písničku Medvídek, který letí z Bogoty a spí? Smyslných narážek na alkohol a různé omamné látky ostatně najdeme v textech kapely více než malé množství. Za Lucií se zavřela voda.

Probouzení z hibernace

Kavárna Slavia ztratila na začátku dvacátého prvního století hodně ze svého dřívějšího lesku. Skupina Lucie sice už jedenáct let nenatočila studiovou desku a ve zveřejněných plánech ji ani nemá, ale zatímco Slavia žije ze zašlé slávy, Lucie je zpátky. A jde o návrat ve velkém stylu. Turné po pěti největších českých a slovenských halách, naplánované na jaro příštího roku, zapůsobilo na fanoušky tak silně, že se během dvou týdnů vyprodal první pražský koncert v O2 Areně. A bude se přidávat další. Lucie chystá muzikál, což u nás není zrovna žánr vysoké kvality. Ale Michal Dvořák, současný manažer a klávesista skupiny v jedné osobě, tvrdí: „Premiéra bude na podzim. Máme vše pod kontrolou!“ A když Lucie měla svou tvorbu pod kontrolou, byla to zpravidla záruka kvality i úspěchu. Což dokládá i výběr libretisty muzikálu Tomáše Belka, textaře a saxofonisty skupiny Sto zvířat.

Letošní koncerty v pražském klubu SaSaZu, a především ten na karlovarském festivalu, daly jasně najevo, že kapela se chystá navázat na svá nejlepší léta. Ze SaSaZu ještě hosté neodcházeli úplně nadšeni. Prahou šly řeči, že Lucii to moc nesedlo, ale zřejmě to bylo dáno formou akce – benefičního koncertu pro Nadaci Terezy Maxové. To poslední červnovou sobotu v Poštovním dvoře v Karlových Varech nastalo naprosté spojení duší mezi čtveřicí na pódiu a přibližně dvěma tisícovkami šťastných držitelů vstupenek. Kapela si dovolila i jeden vtípek – poctu Johnu Travoltovi, když mezi své hitovky vpašovala basovou linku z filmu Pomáda. Prostě Lucie, „kapela dvacetiletí“, je zpátky, a pokud mezi sebou její členové vydrží i lidsky, „pojede to pomalu a dlouze, podle toho, jak to kdo má rád“ … Anebo také ne.



Klíčová slova: reflexlucie



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama