Národní hrdina Dalibor z Kozojed? Prachsprostý zločinec! | Reflex.cz
reklama
nahoru
Očima vévody z Ellgutu

Národní hrdina Dalibor z Kozojed? Prachsprostý zločinec!

Jan Berwid-Buquoy5. července 2011 • 08:00
Národní hrdina Dalibor z Kozojed? Prachsprostý zločinec!
Lupič, zločinec
• foto: 
Profimedia.cz

Ještě jako kuchařský učeň pražského podniku Lucerna-Barrandov (1960-1963) jsem každou neděli chodil do Národního divadla. Nejvíce se mi zamlouvala opera Bedřicha Smetany Dalibor. Jednalo se tam o zastánce chudých a utlačovaných, muže ryzího charakteru.

reklama

 

Skladatel přitom vytvořil více než pouhou operu. Dalibor je bojovníkem za právo, za spravedlnost. Přesně tak pojal jeho postavu i Alois Jirásek ve svých Starých pověstech českých. Díky především Smetanovi a Jiráskovi vznikla legendární osobnost ochránce chudých, spravedlivého člověka, poctivého a srdečného Dalibora z Kozojed.

 

Později, už coby student, jsem se dopátral, že osoby kolem hlavního hrdiny jsou smyšlené. Zamilovaná Milada, žalářník Beneš, Daliborův posel Vítek, velitel královské stráže Budivoj a Jitka, selské děvče na Daliborových statcích, prostě nikdy neexistovali. Byl jsem zklamán. Když se mi později dostala do ruky vynikající publikace Miroslava Ivanova Český Pitaval aneb Královraždy (Praha 1977), můj vnitřní svět se mi zhroutil – Dalibor z Kozojed byl ve skutečnosti zločinec!

 

 

Tento „mladý zastánce utiskovaného lidu“ (výrok Aloise Jiráska) stanul poprvé před soudem v říjnu 1490, poté, co si protiprávně přivlastnil Mnetíš, tvrz svého otce Aleše, tak jako koně, krávy, prasata a obilné sýpky svého bratra Ješka z Kozojed. Ani přes domluvu otce a bratra nehodlal odcizený majetek vrátit. Musel rozhodnout soud. Na žádost svého otce o milost zůstal zloděj Dalibor nepotrestán. Jak se za to otci odvděčil? Ukradl mu všechny peníze a utekl s nimi na tvrz Mšené (okr. Litoměřice). Co se dělo dál? Delikvent musí opět v listopadu 1490 před soud. Peníze sice vrací, ale tak jako v prvním případě zůstává i nyní, na žádost otce, vladyky Aleše z Kozojed, nepotrestán.

 

Když se nepodařily prachsprosté krádeže na příbuzných, zaměřil neúspěšný zloděj svoji pozornost na svého souseda Adama z Drahonic. Daliborovi se zalíbila sousedova tvrz a pozemky v Ploskovicích. Jak se ovšem na onen majetek dostat? Ve své bezkonkurenční lakotě si vymyslel šílený plán: Začal proti Adamovi z Drahonic hecovat jeho poddané, aby se proti němu vzbouřili a jako pána uznali jeho – Dalibora z Kozojed. Za odměnu jim sliboval propuštění z nevolnictví. Byl to nesmysl a „bojovník za práva utlačovaných“ (výrok Bedřicha Smetany)  to dobře věděl. Z nevolnictví mohl propouštět pouze Purkrabí anebo dokonce král, ale nikdy ne zemanský pán. Jednou větou: Dalibor zcela drze poddaným svého souseda lhal.

 

V prosinci 1496 povstali Adamovi nevolníci a zmocnili se jeho tvrze v Ploskovicích. Nešťastník se spasil útěkem a jen o vlásek unikl rozzuřenému davu, který ho chtěl lynčovat. Na uloupené tvrzi se sice uvelebil Dalibor z Kozojed, ale s „propouštěním poddaných z nevolnictví“ nijak nespěchal. Spíše se zdálo, že se zajímá o konfiskaci jejich majetku, jenž nabyli v době roboty pod Adamem z Drahonic. Nenasytný zloděj nejenže se zmocnil majetku svého souseda lupičstvím, ještě navíc měl tu drzost chystat se okrást jeho bývalé nevolníky…

 

 

Avšak, jak se lidově říká, jednoho dne „spadla klec“. V únoru 1497, na rozkaz litoměřického purkrabího Jana Zajíce z Házmburku, vpochodovala do Ploskovic armáda a „ochránce chudých, spravedlivého člověka“ (výrok Jana F. Beckovského) bez dlouhých tahanic okamžitě zajala. „Mladý zastánce utiskovaného lidu“ (jak ho označuje Alois Jirásek), se nestačil divit. Odvezli ho neprodleně do Prahy a postavili před Zemský soud. Tam jej vsadili do hladomorny a v březnu 1498 za protiprávné ozbrojené násilí (Zdeněk Nejedlý to nazval „spravedlivé revoluční povstání“)  a loupežné vyvlastnění cizího majetku (Benešovy dekrety takovou činnost nazývají „znárodnění“) odsoudili.  Tentokrát již intervence jeho otce vladyky Aleše z Kozojed a jeho mladšího syna Ješka neuspěli. „Národnímu hrdinovi“ (výrok pochází od Jana Masaryka) byl vysloven hrdelní trest: Okamžitá poprava na nádvoří Pražského hradu.

 

K Daliborovu pokusu o útěk (jak o tom vypráví Smetanova opera) nikdy nedošlo. Ani neexistující „Milada“ neplakala. Alois Jirásek, vycházeje ze soudního zápisu „bída naučila Dalibora housti“, nechává odsouzence v hradčanské hladomorně (později po něm nazvané „Daliborka“) hrát na housle. Je to nesmysl. Tento hudební nástroj vznikl až v 16. století. Prvním výrobcem houslí byl Ital Andrea Amati. Zhotovil je v roce 1550, takže Dalibor z Kozojed nemohl hrát v letech 1497 – 1498 v hladomorně na housle, které vznikly v Itálii teprve půl století po jeho smrti. Ve skutečnosti znamená výše uvedený záznam (převedeno do dnešní češtiny): „mučením se Dalibor přiznal“. Jinak se zdá, že odsouzence pronásledovala osudová smolná „třinácka“:

 

13. 1. 1490 byl zatčen a den nato předveden před soud kvůli krádeži majetku otce Aleše a mladšího bratra Ješka. 13. 11. 1490 byl zatčen podruhé za krádež otcových peněz. 13.12. 1496 se zúčastnil vzpoury s poddanými proti Adamovi z Drahonic. 13. 3.1498, byl popraven na  nádvoří Pražského hradu na popravčím špalku pokrytém rudou látkou, a to useknutím hlavy ve 13 hodin odpoledne.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama