Přesně před dvaceti lety podepsali představitelé ČSSD a ODS tzv. opoziční smlouvu. Přestože tento politický pakt přinesl na celé volební období 1998 až 2002 jakousi stabilitu, byl semeništěm nekalých handlů a vychýlením politické kultury. S jeho následky se v určitých situacích setkáváme dodnes. Shodou okolností si toto výročí připomínáme v době, kdy se na politické scéně rýsuje další obdobná dohoda, která poměrně silně rozostří linii mezi vládou a částí opozice.
1998: Klaus a Zeman
Dlouhá léta byla opoziční smlouva (celým svým názvem Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice) prezentována jako jediné možné a životaschopné řešení situace vzniklé po předčasných volbách v létě 1998. Její autoři však pragmaticky a zcela vědomě zakrývali a zastírali fakt, že toto řešení bylo možné (a vynucené) kvůli silné osobní nevraživosti mezi některými tehdejšími aktéry, jež znemožňovala jiné řešení.
Nezapomínejme, že v létě 1998 bylo možné vytvořit hned více většinových vlád. A to jak ČSSD + US + KDU-ČSL, tak i ODS + US +KDU-ČSL. Především ta první varianta se mohla opřít o solidní většinu 113 hlasů. Premiérem mohl být tehdejší šéf lidovců Josef Lux. Nicméně celou možnou dohodu hodil pod stůl Jan Ruml, který byl se Zemanem na kordy. Na stejné ostré kordy byla Unie svobody a velká část KDU-ČSL i s ODS a Václavem Klausem. Takže padla i varianta pravostředové vlády.
Jak silně kritizujeme dnes neschopnost dohody Andreje Babiše s dalšími stranami, která vyústila v mnohaměsíční vlády, tak stejná, ne-li ještě větší neschopnost a neochota panovala tehdy. Oproti dnešní době bylo rozdílem, že tehdy měla politika a politici u veřejnosti úplně odlišné vnímání. Velká část národa politikům ještě věřila. Vzniklá skrytá koalice byla pro mnoho z nich šokem, díky kterému natrvalo či nadlouho přišli tito lidé o iluze o politice.
Dalším negativním bodem spolupráce ODS i ČSSD byla vědomá snaha o marginalizaci opozice, okleštění pravomocí hlavy státu či změny Ústavy. Zkrátka tyto strany se dohodly, že už se s nikým o moc dělit nechtějí. A na důkaz toho si obě strany rozdělily všechny vlivné posty v parlamentu a významných institucích a podnicích. Řada věcí byla zametena pod koberec. Odpor veřejnosti prezentovaný demonstracemi pod hlavičkou Děkujeme, odejděte byl arogantně ustán a přehlédnut. Přesto cena za opoziční smlouvu nebyla malá, zaplatila ji však především ODS. Tato strana totiž nenašla (na rozdíl od ČSSD) vnitřní sílu vyměnit předsedu.
2018: Babiš a spol.
V současné době vzniká nová menšinová vláda ANO a ČSSD, kterou budou tolerovat komunisté. Vše bude smluvně ošetřeno na základě paktu podobného opoziční smlouvě. I komunisté za to dostanou podíl na moci. Chtějí, aby se projednávaly jejich návrhy, žádají funkce ve státních podnicích...
Lze tedy říci, že po dvaceti letech tu vzniká mocenské rozložení, které nese stejně negativní rysy jako kdysi pakt mezi Klausem a Zemanem. Jeho hlavním nebezpečím je fakt, že v něm dochází k rozostření linie mezi vládou a jednou z opozičních stran. Mnohem poctivější by přitom bylo, kdyby vznikla regulérní většinová vláda těchto tří stran a všichni v tom měli jasno. Je totiž jasné, že při tomto mocenském rozparcelování většina opozičních stran pro zásadní vládní předlohy hlasovat nebude.
Stejná paralela dneška se situací před dvaceti lety spočívá v tom, že dohodu o toleranci vlády uzavírají strany, které měly být „oficiálně“ každá na jiné straně politické škály. ANO se před volbami prezentovalo jako hnutí s vesměs pravicovými myšlenkami, a volilo ho tak mnoho lidí s pravicovými názory. Tito lidé tak nyní přihlíží, jak se ANO paktuje s ČSSD, a co hůř, s nesystémovou levicovou KSČM. Co se jim asi při tom honí hlavou?
Vznikající svazek je tedy hrubě pragmatický a jeho cílem bude zcela nepochybně ponížit, zesměšnit a znemožnit jiné strany. Otázkou je, jestli se tento záměr povede. Při navržení ministrů, jako je například Taťána Malá, mám na silné pochybnosti, jestli se to povede a zda vláda nebude mít co dělat, aby ustála sama sebe. Nicméně stejně jako v roce 1998, i letos tu máme za pár týdnů komunální a senátní volby. V nich mohou lidé říci, co si o nově vznikající vládě myslí. Nejsou-li úplně splachovací, měli by mít ve své budoucí volbě už nyní jasno.
