Tak dlouho jsme my Evropané dělali zásadní rozdíl mezi ve Francii žijící arabskou muslimskou menšinou a v Německu či Holandsku žijící tureckou islámskou menšinou, až nám Turci ukázali, kde je realita. Situace v Německu a Holandsku se vyvíjí v občanskou válku Turků proti Turkům – a jak k tomu přijdou Němci?
Spor o to, zda problémy s muslimy jsou dané spíše problémy s Araby, s etnikem, nikoliv se stoupenci nějakého náboženství, je ukončen. Je sice pravda, že alžírskoarabská menšina ve Francii dávala místní policii zahulit víc než němečtí Turci policii německé. Nyní ovšem idyla skončila a je potřeba se vrátit k pozapomenuté myšlence: Problém není v Arabech, ale v islámu.
Nejprve se problém objevil v multikulturním a mimořádně tolerantním Holandsku. Tamní politici nechtěli tureckým politikům povolit agitaci mezi tamními Turky a výsledkem byla pouliční válka. Turci začali násilně demonstrovat. Pak se problém – řešený na nejvyšší diplomatické úrovni – přesunul do Německa. Německá města zažívají vleklou řadu nepokojů, ke které Němci přišli jak slepý k houslím. Po ulicích se totiž neperou Němci s Němci ani Němci s Turky. V ulicích se vzájemně bijí proerdoganovští a protierdoganovští Turci, a to kvůli dění v Turecku, do kterého nemá Německo nejmenší šanci zasáhnout. V Turecku se totiž schyluje k referendu o změně ústavy a posílení Erdoganových pravomocí. A předvolební boj o to referendum se přelil do západní Evropy jak vařící mléko přes okraj hrnce.
Zcela mimořádná situace panuje v Německu i Holandsku a hypotéza o tom, že Turci jsou méně problémoví než alžírští Arabi ve Francii, bere valem za své. V Evropě se prostě – díky masivní přítomnosti komunity tureckých muslimů – začaly nosit móresy, jaké jsou v muslimských zemích standardem: Totiž násilné střety stoupenců různých politických proudů. Už jen takové demonstrace Turků stačí, aby to totálně proměnilo atmosféru německých a holandských měst. Teď jen chybí, aby se podobným násilným protestům začali učit naši vlastní demonstranti – Evropané evropského původu – a je náš kontinent v háji. Proto je zcela legitimní postavit se tureckým nepokojům se vší vážností a začít výtržníky po rychlém soudním řízení vracet zpět do Turecka. Samozřejmě zcela humánními prostředky. Ale nekompromisně.
Nesmíme totiž při diskusi o problémech s německými a holandskými Turky zapomínat: Nejde o žádné uprchlíky před válkou! Nejde o utečence, kterým nás mrav nutí pomáhat! Jsou to docela normální zahraniční dělníci, případně jejich potomci, v jejichž domovině se neválčí ani tam nezuří krvavá diktatura. Není žádný mravní imperativ starat se o ně v Evropě. Proto: Pokud se Turkům nelíbí v Německu a Holandsku, kde se nesmí agitovat pro Erdogana, pokud nejsou ochotni dodržovat zdejší zvyklosti a zatahují do našich ulic násilí, je načase přesunout je zpět do Turecka.
