A pak že verše už dneska nikdo nečte. Stačilo, aby aktivista Vít Klusák veřejně napadl „čítankovou“ básničku o maminkách, a její autor Jiří Žáček je najednou slavný téměř jako blahé paměti Nezval se Seifertem dohromady. Proč? Protože feministky se domnívají, že báseň u malých dětí posiluje genderové stereotypy.
Výše zmíněný veršotepecký zločin století na rovnosti pohlaví zní takto:
K čemu jsou holky na světě?
Aby z nich byly maminky,
aby se pěkně usmály
na toho, kdo je malinký.
Aby nás měl kdo pohladit
a povědět nám pohádku.
Proto jsou tady maminky,
aby náš svět byl v pořádku.
Básník Jiří Žáček se v reakci na kritiku, která se na něj snesla z planety Gender, nestačí divit. „Nikde nežádám, aby se matky vzdaly profesních kariér ani osobního života, jak mi podsouvají genderové bojovnice. Žasnu, jak je možné číst jednoduchou básničku s takovou ideologickou předpojatostí,“ řekl básník Lidovým novinám. Marná obhajoba.
Žijeme totiž ve světě, jenž, řečeno slovy básníka, vůbec není v pořádku. Ve světě, ve kterém je veřejně vyslovené přání, aby se holky staly maminkami, aby hladily a četly svým ratolestem básničky, zločinem proti lidskosti.
V našem, moderním světě se přijímají ústavní zákony o existenci třetího pohlaví (Německo), do oficiálních slovníků se zavádějí nová zájmena pro vyjádření člověka, který není ani mužem, ani ženou (Švédsko), v němž se přepisují podle genderových aktivistek klasická literární díla, a nejen ta pro malé děti, v němž si ze svých daní platíme extremistické politické organizace (Gender Studies, Nesehnutí, Fórum 50 % a mnoho dalších), které destrukci tradiční židovsko-křesťanské civilizace, založené na tradiční rodině a psaných i nepsaných pravidlech chování, halí do obhajoby práv žen proti mužům (Česko).
Tyto neomarxistické spolky a jejich spřízněné politické strany (například sociální demokraté nebo zelení) nám chtějí prostřednictvím moderní lidskoprávní agendy vnutit představu, že za tradiční rodinu musejí děti i my, zpozdilí sexisté, považovat také manželství dvou mužů, žen a v budoucnu kdovíkoho nebo čeho ještě.
Jaký smutný posun od dob, kdy statečné ženy-feministky oprávněně bojovaly za svá základní lidská práva volit, studovat a účastnit se rozhodování o věcech veřejných…
Je mi líto dnešních malých dětí, jejichž formování myšlenkových obzorů (chcete-li stereotypů) si uzurpují lidé, jimž Žáčkova veršovánka přijde nebezpečná.
Nebezpeční zdravému rozvoji dětské duše jsou naopak oni. Nebo ony. Nebo oné?
Text původně vyšel jako editorial v tištěném Reflexu č. 4/2017, který je v prodeji od 25. ledna.
