Pro lidi z oboru minimálně událost roku: Americká centrální banka ve středu večer zvýšila základní úrokovou sazbu z nuly o čtvrt procentního bodu.
Je to skutečně přelom. Za prvé Fed nezvyšoval sazby skoro 10 let. Za druhé v pásmu 0 až 0,25 procenta byla základní úroková sazba od prosince 2008, tedy sedm let. Za třetí — teprve zvyšování sazeb centrálními bankami je konečný signál, že finanční a ekonomická krize je skutečně za námi, neboť nulové sazby znamenají stimulaci ekonomiky, a tedy mezi řádky říkají, že centrální bankéři ekonomice ještě úplně nevěří. Fed už začíná trochu věřit.
Jenže ono to není jen tak, zvýšit sazby na obvyklou předkrizovou úroveň okolo čtyř až pěti procent. Sazby nulové či blízko nule jsou od Ameriky přes eurozónu, Británii a další státy až po Japonsko. Většina států této „nulové“ oblasti dluží obrovské množství peněz a i jen trochu výraznější zvýšení úroků by je stáhlo do propasti.
Fed začal zlehka a zároveň ujišťoval na všechny strany, že všechny okolnosti bere v potaz a v případě potřeby zasáhne. Navíc se se zvyšováním sazeb v USA počítalo už asi rok a Fed to několikrát odložil. Jeho výhled naznačuje, že by stejné zvýšení mohlo v příštím roce přijít čtyřikrát, tedy čtyřikrát o čtvrt procentního bodu.
Že to nemusí být vůbec jednoduché, jak se na první pohled zdá, dokazuje nejen samotný stav zadlužení, ale také případ Japonska. Centrální banka nejzadluženějšího státu světa (zhruba 250 % HDP) má nulové sazby už od roku 1999, tedy 16 let.
Ne bez přerušení, dvakrát se pokoušela sazby zvednout, ale dvakrát nakonec obrátila a vrátila se k nule. Nikdy se přitom nedostala přes hranici 0,5 procenta.
Možná se zdá debatování o desetinkách procent malicherné. Ale ve skutečnosti je neschopnost zvednout úrokové sazby výš příznakem pokračujících často skrytých nemocí ekonomik. Příznakem toho, že to, co jsme si zvykli označovat jako „krizi“, ještě není za námi.
