Zpěváku Pink Floyd i českým levičákům vadí Dny Jeruzaléma v Plzni. Je to soft-verze antisemitismu

24. května 201516:00
Zpěváku Pink Floyd i českým levičákům vadí Dny Jeruzaléma v Plzni. Je to soft-verze antisemitismu
Plzeň
• foto: 
profimedia.cz

Zatímco jednoznačný antisemitismus by byl pro mnoho lidí pořád ještě poněkud trapný, existují jeho soft-verze, které se hájí tím, že nejde o nic proti Židům, ale proti politice státu Izrael. Výsledek je ovšem tentýž. Protože jde často o absurdní kampaně odtržené od reality, jejich výsledkem jsou útoky na Židy po celém světě, nejen v Izraeli.


Teď se soft-antisemité pustili do kulturní akce Dny Jeruzaléma, které se mají konat v Plzni od 19. 6. do 20.6. Tato akce je trnem v oku mnoha lidem v zahraničí, kteří se rozhodli, že budou žalovat přímo u vrcholných orgánů Evropské unie.

Různí lidé, kteří jsou titulování jako „světové osobnosti“ teď také píší do Bruselu Evropské komisi. Dny Jeruzaléma, které jsou totiž součástí programu Evropského hlavního města kultury v Plzni. Dotyční chtějí, „aby kulturní pořady vznikající v Plzni 2015 pod hlavičkou Evropského hlavního města kultury byly v souladu s evropskou zahraniční politikou, vyhnuly se mylnému informování či manipulování veřejnosti v politickém zájmu třetího státu a nesloužily k zastírání nelegálního jednání“.

Podepsáni třeba Roger Waters (bývalý zpěvák slavných Pink Floyd), Noam Chomsky (známý americký lingvista a filozof), Alice Walker (spisovatelka a básnířka) a další.

„Festival Dny Jeruzaléma představuje české i mezinárodní veřejnosti falešný obraz Jeruzaléma jako sjednoceného izraelského města. Prostřednictvím uhlazené kulturní strategie říkají Dny Jeruzaléma to samé, co izraelská vláda: Jeruzalém je nedělitelné město a hlavní město státu Izrael.“ Anexe Jeruzaléma Izraelem v roce 1980 je podle nich nelegální, říká se v otevřeném dopisu.

Češi se přidali

V rámci kampaně se zapojily i některé české postavy. Otevřený dopis pořadatelům do Plzně říká: „Dny Jeruzaléma jsou součástí politické strategie státu Izrael zajistit legitimizaci nezákonné anexe Jeruzaléma, čemuž napovídá i fakt, že se na jeho pořádání budou spolupodílet úřady Státu Izrael. V rámci festivalu Dny Jeruzaléma je tedy česká veřejnost mylně informována a účelově zapojována do velmi kontroverzní politické hry, pro kterou by Vaše akce Plzeň 2015 nebyla ničím jiným než jen dalším hracím polem.“

Podepsali třeba Petr Uhl, novinář; Jan Kavan, bývalý ministr zahraničí; Šádí Shanaáh, vysokoškolský lektor dějin Blízkého východu; Matěj Stropnický, zastupitel hlavního města Prahy.

Skladbu domácích i zahraničních osob angažovaných ve snaze zatrhnout dny Jeruzaléma nechme stranou, jsou to ostatně známá jména, vesměs ti, kdo v levici stojí ještě více nalevo.

Je třeba ale pořád připomínat historii. V roce 1948 měly vzniknout vedle sebe podle rezoluce OSN židovský a palestinský stát. Židovský vznikl, palestinský nikoli, místo toho se několik arabských zemí rozhodlo Izrael zničit. To, čemu se někdy říká „hranice z roku 1967“, které se Palestinci stále dovolávají, není žádná hranice, je to prostě linie, kam došly kdysi bojující strany. Když byl Západní břeh Jordánu a východní Jeruzalém v rukou Jordánska, měli Palestinci a ostatní dvacet let na vyhlášení státu. Místo toho snili o dobytí celé Palestiny, což se jim nikdy nepodařilo.

Kompromis Palestinci odmítli

Při jednání v Camp Davidu v roce 2000 premiér Ehud Barak navrhl Jásiru Arafatovi zatím nejvelkorysejší možnost kompromisu: Izrael předá Palestincům 95 procent území Západního břehu a pásmo Gazy. Nechá si jen existující židovské osady a územní ztrátu Palestincům vynahradí předáním části izraelské půdy. Umožní návrat části uprchlíků. Palestinci by na oplátku uznali svrchovanost Izraele nad Jeruzalémem. Muslimům by byl vytvořen koridor ke Chrámové hoře. Mluvilo se i o případné palestinské správě nad arabskými čtvrtěmi v Jeruzalémě. Jenže tento návrh Palestinci odmítli.

Těžko očekávat, že by někdy v budoucnu dostali lepší návrh. Ostatně je problematické, s kým vlastně jednat. Hnutí Fatah nemá legitimitu potvrzenou volbami, kterých se bojí, aby nevyhrálo teroristické hnutí Hamás, které vládne v Gaze. Představa, jak by asi vypadala palestinská samostatnost, nahání všem soudným lidem hrůzu.

Všude samá osobnost

Svět je plný všelijakých „osobností“, které se oddaly romantické představě, že Davidem v této s Goliášem bitce není Izrael, ale Palestinci. Mnoho takových lidí žije samozřejmě i v Izraeli a protiizraelští aktivisté je rádi citují. Problém má ale vždycky společného jmenovatele, jak západní aktivisté, tak představitelé Palestinců (o běžných lidech ani nemluvě) Izrael nenávidí. Proto také nejsou schopni kompromisu, bez kterého není žádná dohoda možná.

Opravdu si ale někdo myslí, že Izrael si nechá nadiktovat absurdní hranice, které jsou z hlediska obrany země směšné? Nebo připustí návrat „uprchlíků“, kteří žádní uprchlíci už dávno nejsou, protože jsou to lidé žijící mimo území třetí generaci? Jak je to s rovnoprávností, je dost vidět na tom, že Palestinci jsou jediný národ na světě, kde je status uprchlíka dědičný. Kdyby se toho dožadovali Židé, kterých muselo odejít z arabských zemí stejně jako palestinských Arabů, bylo by to považováno za drzost.

Diskuse ke článku


 
reklama
Nejčtenější články
DesktopMobile