Neuvěřitelný životní příběh Otakara Batličky. Legendy cimrmanovského ražení | Reflex.cz
reklama
nahoru

Neuvěřitelný životní příběh Otakara Batličky. Legendy cimrmanovského ražení

Kateřina Kadlecová29. března 2015 • 12:00
Neuvěřitelný životní příběh Otakara Batličky. Legendy cimrmanovského ražení
Spisovatel Otakar Batlička.
• foto: 
Archív Jaroslava Čvančary

Vozil se na vlnách odvahy a dobrodružství, procestoval půl světa, ovládl desítky řemesel. Patřil k prvním českým radioamatérům, jako řadu dalších odbojářů ho popravili v Mauthausenu. Zbylo po něm více než sto padesát povídek sebraných do devíti různých výborů, a jestli existuje nějaká povinná četba budoucích dobrodruhů, trampů, skautů a podobných existencí, je tenhle gringo na seznamu před Mayem, Vernem i Foglarem. Otakar Batlička (12. 3. 1895–13. 2. 1942), hrdina hustě opředený mýty a legendami, se narodil před 120 lety.


reklama

Jeskyně upírů, Chrám v pustině, Tasmano José, Kavalíři oblak. Démon hlubin, Mano lidojed, Berberský čert, Ďáblovo lože. Z názvů jeho krátkých povídek volají nebezpečenství a dálky, které ve čtyřicátých letech vábily čtenáře populárních mládežnických časopisů Mladý hlasatel a Vpřed, kam spolu s Jaroslavem Foglarem – Jestřábem – přispíval. Batličkovy ódy na svobodu a lidské ctnosti se po letech zapomnění znovu ozvaly, zcela logicky, koncem let šedesátých. Taky jsou vaše výtisky povídkových knih Na vlnách odvahy a dobrodružství, Kavalíři odvahy a Tanec na stožáru zohýbané nošením v krosnách a pokapané šťávou z buřtů, jak předčítačům u táborového ohně nahlíželi naslouchající žrouti přes rameno na ilustrace Bohumila Bimby Konečného? Taky s nostalgií vzpomínáte, jak si na kraji jihoamerického pralesa šestnáctiletý muchachito dokázal za tři dny ochočit vzteklou mulu, konečně si vybojoval přízeň předáka i ostatních honáků a získal svoji „chlupatou fordku“? Nebo jak se patnáctiletý potápěč z tichomořského ostrova pro záchranu nemocné matky neváhá potopit pro perlorodky v zapovězené zátoce plné žraloků, jednoho z těch lidožravých démonů rozpárá nožem a jako odměna za statečnost ho v lastuře čeká vzácná černá perla?

Exotické prostředí, fantastický spád, skvělé (i když často očekávatelné) pointy, naprostá autentičnost, obdivuhodní hrdinové – to vše okamžitě strhlo a ve finále i poučilo náctiletého čtenáře, vhozeného do dramatického děje často hned první větou povídky. Mnoho z nich je psáno v ich-formě, a když člověk zabrousí do Batličkových životopisů, přečte si pár úvodů a doslovů jeho knih a zhlédne dokumentární snímek o něm, vidí onoho světoběžníka a jeho úžasné činy a dramatické příhody před sebou jak na dlani. Ano, spisovatel to musel zažít na vlastní kůži!

Až na to, že to celé byla lež. Životní příběh Otakara Batličky se už nikdy nepřestane vznášet na mlhovině nejistoty a i tento článek bohužel musíte číst s rezervou. Ačkoli legendy vysloveně cimrmanovského ražení, enšpíglovské špílce a scénky jako z vyprávění barona Prášila jsme se pokusili buď obejít, nebo ještě raději vysvětlit.

Mám co jíst, mám kde spát

Otakar Batlička poprvé spatřil světlo světa 12. března 1895 na pražských Královských Vinohradech. Maminka mu zemřela, když byly chlapci tři roky, a přísný tatínek, plynárenský úředník, se pak znovu oženil. Ale ani ve dvou nestačili na malého záškoláka a tuláka, jenž nakonec vinohradské reálné gymnázium nedokončil. Podle životopisné studie Ráje a pekla Otakara Batličky z pera historika Jaroslava Čvančary, sběratele batličkovské literatury a jediného důvěryhodného zdroje ve věci spisovatelových osudů, byl šestnáctiletý mladík po několika útěcích z domova za­držen v Německu, kde se chtěl spolu s dvěma podobnými vykuky dostat na loď plující do Ameriky.

Ani po policejním eskortu domů neudržel cestovatelské touhy na uzdě. Aby mohl pláchnout, šlohl svému otci z bytu peníze; ten vypověděl, že Otakar „utekl z domova odciziv mu 16–1900 Kor“, jak stojí v dochovaném policejním záznamu… S kamarádem Josefem Archerem (jehož příjmení pak použil v povídkách) mladý Batlička utekl do Německa, živil se jako pomocník v cirkuse Sarrasani a posléze se nechal najmout jako plavčík na loď mířící do Jižní Ameriky. V Argentině si pak mladý gringo bez znalosti španělštiny přivydělával všelijak a z prožitých dobrodružství potom o více než čtvrtstoletí později čerpal při psaní svých povídek…

Rozhodně však neprožíval tak bohatýrské příhody, jaké líčí batličkovské legendy – netrávil každý měsíc v jiné zemi, neexceloval v desítkách rozličných povolání, nezabíjel holýma rukama všemožné kočkovité šelmy ani nerdousil hady. Rovněž onen základní batličkovský mýtus o pohlednici, již čtrnáctiletý Otakar poslal z Argentiny tátovi a na níž stojí hrdinná a tak často citovaná slova „nemám co jíst, nemám kde spát, mám se nádherně“, je asi tak pravý jako Rukopis královédvorský. Tou dobou milého filutu ještě grilovali profesoři ve škamnách reálky a citovaný lístek otci nikdy nikdo neviděl. To je ostatně další svízel – Batlička zemřel bezdětný, příbuzných měl jak šafránu a pohříchu z manželčiny strany a svědci jeho konání jsou dávno mrtvi. Kde tedy hledat pravdu o jeho osudech – a kde leží prvopočátek mýtů?

Další báje a pověsti

Ubírejme se ještě chvíli po linii Batličkova nikoli fikčního, ale skutečného života, který byl místy také dosti zdivočelý. Píše se rok 1914 a dvacetiletý dobrodruh se musí z argentinské pampy vrátit do vlasti, aby jakožto občan Rakouska-Uherska bojoval za svou zemi. První parník, na nějž se měl nalodit, potopili Britové; on zvolil naštěstí jinou loď, dvojstěžník Olaf, který pod neutrální norskou vlajkou přepravoval strategické suroviny znepřáteleným Němcům. Tudíž byl britským křižníkem Vivid rovněž „poslán ke dnu“, jak píše Čvančara. Batlička byl však s několika málo šťastlivci z vln vyloven a vzat do zajetí (jak později popsal v povídce Trojstěžník Olaf, jejíž název byl posléze přepsán na Dvojstěžník Olaf). Ze zajateckého tábora na ­ostrově Man vstupuje do služeb britské armády a právě tady se seznamuje s telegrafií.

Když se v lednu 1920 po několika drobnějších výletech (prý New York!) konečně usazuje v Praze, jeho dobrodružný život na pěkných pár let končí. Ožení se totiž s mladou úřednicí Červeného kříže Martou Špačkovou. Někdo tvrdí, že se seznámili tak, že jí vyhlášený střelec provrtal ranou z flobertky klobouk, jiný říká, že spisovatel čtyřiadvacetiletou brunetku zahlédl na ulici při čištění zbraně a nenapadlo ho nic jiného než jí za účelem seznámení prostřelit podpatek, a úplní blouznivci mají za to, že šlo zaručeně o střelbu na jablko na její hlavě a pozadu, s mířením do zrcátka… Co s těmi legendami, jak je dekódovat?

K mnohým asi přispěl sám Batlička, další vznikly díky obrazotvornosti jeho čtenářů, ale zásadní podíl měl na batličkovské mytologii jeho znovuobjevitel Petr Sadecký. Je vám to jméno povědomé? Jistě, jde o známého mystifikátora, který obloudil celý svět historkami (a knihou!) o komiksové hrdince Octobrianě, hrdince stvořené údajně ruskou podzemní literární skupinou Progresívní politická pornografie! Sadecký tehdy okradl a sprostě využil své přátele Bohumila Bimbu Konečného (mimochodem častého ilustrátora Batličkových povídek) a Zdeňka Buriana, uloupil jim jejich kresby superhrdinky a zavlekl je (ty kresby) do západního Německa.

Avšak to se agentovi StB Sadeckému, jehož krycí jméno ve spisech prý bylo Otakar Batlička, událo až o pár let později. Nyní jsme v 60. letech a Sadecký studuje FAMU, navštěvuje paní Martu, vdovu po Otakaru Batličkovi, a získává od ní povolení, že může Batličkovy prózy stylisticky upravit a vydat. Našel tedy schopného stylistu, Bohumila Jírka. Ten povídky přepisoval, dopisoval, přejmenovával, spojoval dvě v jednu a rozděloval jednu ve dvě i vymýšlel úplně nové – třeba román Rájem i peklem. Doslovy a předmluvy těchto knih či jejich novinová inzerce byly plné mýtů, částečně stvořených Sadeckým za čistě marketingovými účely. Právě Sadeckého předmluva k vydání Batličkových povídek Na vlně 57 metrů z roku 1965 tu pavučinu lží začala tkát – byla plná naprostých bájí a pověstí, které se ovšem okamžitě dostávají do novinových článků i literárněvědných příruček, donekonečna se opisují a přikrašlují… Koho by napadlo, že jsou to samé bludy. A kde je pravda?

Na vlnách radiových

Pravda je určitě to, že se novomanželé po dvou letech od sňatku stěhují z bytu Otova otce do Sámovy ulice č. p. 624 a že hlava dvoučlenné rodiny „vyučuje box, závodí na motorce, vyrábí čisticí prášky, pojišťuje psy a jako komparsista si občas zahraje v některém z českých filmů“, abychom citovali již zmíněnou studii historika Jaroslava Čvančary. Batlička sice umí báječně střílet, jezdit na koni a taky anglicky, německy a španělsky, ale nemá maturitu ani čistý trestní rejstřík. Střídá další tucet více či méně pofiderních zaměstnání, načež roku 1927 konečně zapluje do Elektrických podniků hlavního města Prahy jako dopravní zřízenec. Vystoupá až k postu řidiče tramvaje, provádí cizince ve vyhlídkovém autokaru elektrických podniků a věnuje se technologiím – podává patenty a zlepšovací návrhy a taky… vysílá do éteru!

Roku 1931 byl Otakar Batlička, tímto jeden z průkopníků československého radio­amatérského vysílání, mezi prvními žadateli o možnost používat radiostanici. Dostal už dříve přidělenu volací značku neboli prefix OK1CB, jejž používá už od roku 1929, od dob, kdy takzvaně černil, tedy vysílal načerno.

O svém koníčku Batlička přednáší v klubu radio­amatérů, a to i na téma významu radioamatérů při obraně vlasti. A také od března 1939 plní svou pravidelnou rubriku kursu radiotelegrafie pro mládež v Mladém hlasateli, než stránku po několika měsících zakáží (17. května 1941, i celý časopis).

Batličko, vypravuj

Ale ještě před zákazem oblíbeného chlapeckého magazínu získají jeho čtenáři nečekaný dar: Batlička „na stará kolena“ začíná psát beletrii. Jak k tomu došlo? Když hledá nový šéfredaktor Mladého hlasatele dobrého autora krátkých povídek, je mu ze všech stran doporučován jakýsi Otakar Batlička, dobrodruh ve výslužbě a oblíbený přednášející z klubu radioamatérů. V roce 1939, přesněji v třináctém čísle čtvrtého ročníku z 28. ledna, tak načíná čtyřiačtyřicetiletý muž další kariéru – snad kdysi toužil být spíš nájemným detektivem, ale končí jako nájemný povídkář. Náměty má a talent též, staví na příběhu, bez nějakých kraječek a pentliček vrhne čtenáře do dobrodružství výjimečných Čechů v cizích krajích. Jen zkušenosti mu chybějí, první povídky po něm musí řídící redaktor přepisovat. „Četl jsem dokonce to, že když přinesl nějaké svoje poznámky, tak že mu museli opravovat ve slově sekyra měkké i na tvrdé, protože byl s gramatikou na štíru,“ uvedl známý rozhlasový publicista a batličkovský badatel Robert Tamchyna ve čtrnáct let starém televizním dokumentu Davida Urbana Mýtus nebo skutečnost? (ano, ta čárka před „nebo“ v názvu skutečně chybí).

Tento „mockument“, tedy mystifikační dokument, udělal mimochodem Batličkovu fanouškovi v hlavě ještě větší guláš. „Batličkologové“ v ani ne hodinovém Mýtu nebo skutečnosti? líčí skutečně neskutečné příhody – jak malý Ota chodil do kina nikoli na filmy, ale zpoza plátna ostřelovat divoká zvířata běhající ve filmu, a jak se pak jednou prostřelil a propadl plátnem do hlediště. Jak z praku po vorařích pod vyšehradskou skálou metal kozí bobky. Jak patnáctiletý Ota s partou zeměměřičů v brazilské džungli přenocoval v hamakách a boty a zbraně, co si nechali pod houpacími sítěmi na zemi, jim přes noc sežrali termiti (kromě kovových částí pušek). Jak prchal v ženských šatech z izolace na ostrově Man poté, co se zjistilo, že jeho švýcarský pas je falešný… Prostě vše přesně v duchu batličkovské mytologie, jen ještě poněkud aromatizováno a přibarveno.

V mystifikačním dokumentu, jejž je nutno filtrovat přes velmi jemné sítko, mimochodem vystupuje i dlouholetý někdejší redaktor Reflexu Tomáš Feřtek, jeden z těch, kteří by si v případě Otakar Batlička mohli z fleku otevřít saturninovskou „kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru“. Právě Feřtkovi totiž před téměř dvěma dekádami knihkupec, někdejší vydavatel a milovník dětské literatury Antonín Rajský svěřil zásadní důkazy o podvržení jistých fakt v cause O. B. Díky Feřtkově průkopnickému batličkovskému článku, publikovanému v Reflexu v roce 1997, nyní víme třeba to, že dle archívního dokumentu žádá Batlička o cestovní pas v prosinci roku 1911 – tedy v době, kdy měl být už zhruba rok v Argentině. Odjel tedy do Jižní Ameriky až mnohem později, asi v devatenácti letech.

Vive la Résistance!

Batličkovu radost z více než stovky časopisecky publikovaných povídek přehlušil začátek druhé světové války a zatýkání blízkých. Batlička dokazuje, že o morálce a cti jen planě nepsal – prostřednictvím dávného spolužáka a ilustrátora některých svých povídek, akademického malíře a legionáře Emanuela Pryla, se stává členem odbojové skupiny pod křídly podzemní vojenské organizace Obrana národa. Batličkovu skupinu vede major Vladimír Ellner, prostřednictvím majora Josefa Jedličky je napojena na sovětskou rozvědku pracující na našem území. Zprávy se kódují podle šifrovacího klíče, jímž je román Vojtěcha Martínka Než se kořeny uchytí, vysílají se z Prylova půdního ateliéru a Batlička vystupuje pod krycím jménem Svoboda.

Jenže koncem září roku 1941, po Heydrichově jmenování zastupujícím říšským protektorem, režim přitvrdí. Je vyhlášeno stanné právo, víc než kdy dřív se zatýká. Gestapo zadrží klíčové osobnosti skupiny, zná šifrovací klíč, a tedy i význam depeší. Čtrnáctého října 1941, pět dní po většině kolegů-odbojářů, je zatčen i Batlička. „Na starost“ ho dostal jeden z nejkrutějších příslušníků pražského gestapa, Oskar Fleischer, jemuž se přiléhavě přezdívalo překladem jeho příjmení – Řezník. Batlička zapírá – a po výslechu v „Pečkárně“, Petschkově paláci, proleží v pankrácké věznici dva dny v bezvědomí. Tak surově ho zmlátili. Převezou ho pak do terezínské Malé pevnosti, kde vězně podle vzpomínek pamětníků honili celou noc po zmrzlém náměstíčku polonahé a bili je, mnoho z nich vypustilo duši. Batlička ne, takže ho tajně odsoudí k trestu smrti.

V noci z 5. na 6. února z Terezína vypravují čtyřsethlavý transport do Mauthausenu, jednoho z nejstrašnějších koncentračních táborů. Otakar Batlička tu dlouho nepobyl. Jedni tvrdí, že byl ubit v podzemním bunkru, další, že ho zastřelili na útěku, manželce přichází úmrtní list oznamující Otakarův skon, prý na tyfus… Pravdu však ozřejmuje dokument z ředitelství české policie, jmenný soupis jedenácti zavražděných (většinou radiotelegrafistů) s časem úmrtí u každého jména. Hrdina Otakar Batlička, vyznamenaný posmrtně Československým válečným křížem 1939, umírá odpoledne 13. 2. 1942 v 15.16. Táborový „lékař“, ­SS-Sturmbannführer Eduard Krebsbach, ho usmrtil benzínovou injekcí do srdce.

Text byl původně publikován v tištěném Reflexu č.12/2015.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama