Francii ovládla atmosféra dekadence. Zaniká tam stávající režim? | Reflex.cz
reklama
nahoru

Francii ovládla atmosféra dekadence. Zaniká tam stávající režim?

Josef Brož25. prosince 2014 • 16:00
Francii ovládla atmosféra dekadence. Zaniká tam stávající režim?
Marine Le Penová
• foto: 
profimedia.cz

Hrozivá bilance. Nejen ekonomická situace, ale zejména propad důvěry v politické elity stojí za atmosférou, jež ve Francii připomíná zánik režimu. Další roky přinesou další testy, zda například národně-populistická Národní fronta může zvítězit. Její vůdkyně Marine Le Penová se již nyní chystá na prezidentské volby. Může skutečně vyhrát?

reklama

Kolik ještě dnů tento režim vydrží? Je to k nevíře, ale bude to patrně vánočními svátky, protože poslední dny roku 2014 vyvolaly u francouzské veřejnosti snad nějakou zvláštní lítost. „Skončil Hollande-bashing?“ ptají se komentátoři. Prezident François Hollande, dosud pronásledovaný katastrofálním propadem veřejného mínění, vypadal tento rok jako největší otloukánek. Zvedá nyní snad Monsieur Normal hlavu?

Agentura Ifop mu poslední týden malinko vylepšila sebevědomí, když mu lehce pozvedla jeho prezidentskou bradu o čtyři procentní body – ze 13 na (vskutku) neuvěřitelně slabých 17 procent. Elysejský palác zatím hledá ve dne v noci „zrádce“, který poslal bulváru intimní fotografie prezidenta s jeho novou „první snoubenkou“, herečkou Julií Gayetovou.

Večerník Le Monde, kdysi tribuna mitterrandovské levice, dokonce na titulní straně píše: „Elysejský palác: hnízdo špiónů?“

Historicky propad: exploze, nebo imploze?

Co se vlastně stalo ve francouzské politice? Všechno a nic, dalo by říci.

Režim stál doslova na pokraji zhroucení; to ale není v zemi, kde emoce hýbou nejen politikou, zas tak neobvyklé. Přesto dosáhl Hollande historického rekordu, propadu, který tu ještě za celé dějiny V. Republiky, již založil v roce 1958 generál Charles de Gaulle, nebyl. Jak by asi reagoval nezapomenutelný generál? Nikdy, opravdu nikdy nebyl prezident tak nepopulární, jako právě Hollande. Volný pád až na 12 procent, jehož jsme byli v uplynulém roce svědky, se zdál historicky naprosto neuvěřitelný.

Stačí se jen podívat na titulní strany týdeníků, zleva doprava, zprava doleva, za uplynulý rok, aby to bylo jasné. Levicový týdeník Marianne troubil: „Pohni se, hoří!“. Liberálně-pravicový Le Point varovně natahoval budík: „Probudíme se?“ Konzervativní L´Express se sugestivně ptal: „A co kdyby měl Sarkozy pravdu?“ Pravicově-populistický Valeurs Actuelles útočně hlásil: „Jsme už ve zdi?“ Elysejský palác se dokonce vůči titulním stranám, když nespokojenost počátkem podzimu vrcholila, ohradil s tím, že tím tyto časopisy na úkor prezidenta - jen „dopují svůj prodej“. Není to ale tak snadné...

Rok 2014 začal nečekaně intimní aférou „prezidentského rozchodu“. Nikoliv s voliči, ale s partnerkou. Sotva si národ zvykl na „first-girlfriend“ Valérie Trierweilerovou, přezdívanou nelichotivě rotweiler, oznámil v lednu prezident – a to osmnácti slovy v depeši pro AFP“, že se „rozhodl vztah ukončit“. Zaujal zejména tón, jenž by u někoho, kdo se odvolával tak často na humanismus, čekal málokdo.

Osm měsíců poté vydala Trierweillerová knihu Merci pour ce moment (Děkuji za ten okamžik) – psali jsme o ní na Reflex.cz zde: http://www.reflex.cz/clanek/komentare/58886/josef-broz-pokrytec-maniak-a-manipulator-tak-lici-nova-kniha-francouzskeho-prezidenta-hollanda.html.

Kniha se stala nejprodávanější knihu literárního podzimu, přeložena byla do angličtiny a italštiny, a z Trierweilerové se stala přes noc milionářka.

Tento průlom soukromí do veřejného prostoru je tendencí, o níž se nezdálo žádnému předchozímu prezidentovi – ve Francii bylo dlouho respektováno „právo na soukromí“ -, což ovšem někdy zavánělo prorůstáním státního aparátu do soukromí. Nejfrapantnější to bylo za éry socialistického monarchy Françoise Mitterranda, jenž si vydržoval vedle regulérní ženy Danielle, také svou druhou ženu Anne, a držel v tajnosti i nemanželskou dceru Mazarine. Ostatně sama Mazarine o tom napsala velmi dojemnou knihu s názvem: Bouche cousue (Zadrátovaná ústa, Julliard, 2005).

Francie ale oproti předchozím obdobím, kdy stála vždy na pokraji exploze – v jakési volné návaznosti na revoluční květen a studentské barikády roku 1968 - , za Hollanda to vypadá, jako kdyby jí docházel dech. Mluvit by se dalo proto spíše o implozi: Postupném propadání režimu a ztrátě důvěry napříč politickým spektrem.

Zázrak jménem Macron a staří vlčáci: Sarkozy, Juppé, Fillon

Podzim nabídl jeden zázrak a dlouho očekávaný návrat. Tím zázrakem, jak se ho alespoň snaží prodávat nový premiér Manuel Valls, jenž vystřídal „přítele z nejvěrnějších“ Jeana-Marka Ayraulta, by měl být „bankéř od Rothschilda“, sedmatřicetiletý Emmanuel Macron, jehož plán na záchranu francouzského hospodářství půjde na počátku roku 2015 do Národního shromáždění. Prestiž, jíž se mu dostávalo zatím jen v kulisách (měl na starosti zejména takzvaný evropský Pakt stability), bude muset nyní obhájit na předscéně – velmi sledované nejen ve Francii, ale i v Bruselu. Již nyní ale vyvolává různice: Nikomu se v zásadě nelíbí, někteří jako bývalá první sekretářka socialistů Martine Aubryová, matka „35 hodin“, ho doslova cupuje; nikdo ale nenabízí nic lepšího.

Spoléhá na to i ministr financí Michel Sapin, jenž dokáže sice kouzlit s čísly, ale jeho manévrovací prostor není moc velký. Snaží se proto alespoň na interaktivní mapě svého ministerstva v Bercy překládat, jak je sám mimořádně mobilní. Konzervativní list Le Figaro se domnívá, že se tímto snaží Sapin trochu předvést. Proto se ironicky ptá: „Kam odjel Michel Sapin?“ Čtenáři novin si odpovídají sami; jeden z nich v diskusi: „Je mi úplně jedno, kam se přemísťuje, důležité je, aby měl nějaké výsledky, ne?“ Snaze po snížení francouzského deficitu a úroveň 3 procenta HDP, nyní, zdá se, nahrává lehká konjunktura: vyrovnání kursu mezi dolarem a eurem, snížení cen ropy a nejnižší úrokové míry. Pomůže to francouzské ekonomice?

Co ale nabízejí konkurenti? Dlouho očekávaný návrat exprezidenta Nicolase Sarkozyho, jenž se koncem listopadu po primárkách zmocnil aparátu Svazu pro lidové hnutí (UMP), jež kdysi zakládal pro svého předchůdce Jacquese Chiraka, sází na drastické úspory, jež chce přinést do ústavy. Výdaje by neměly podle jít pod 50 procent HDP. Sarkozy již nějaký čas, ještě když byl v roce 2010 prezidentem, mluvil o tzv. štítu veřejných financí, jímž chtěl ušetřit na 140 miliard euro.

Sarkozy nyní tvrdí, že je k tomu zapotřebí vytvořit „širokou politickou formaci“, jež by zahrnula i centristy, zatím ale nevynesl ani možný název; svou rétorikou míří především na „tvrdé jádro“ UMP, nějakých 260 000 stoupenců UMP. Ačkoliv Henri Guaino, jenž mu psával projevy, se nyní tváří, že „nebyl povolán“, Sarkozy již naznačil, že by rád jeho služeb využil. Právě Guaino byl totiž jeho „ghost-writerem“, a proslavil se hned několika myšlenkami – zejména výrokem, že „černý muž dosud nevstoupil do dějin“. Měla to být narážka na stav afrického dědictví, mnozí si to ale vyložili jako výrok post-koloniální.

Veškerá strategie Sarkozyho obecně předpokládá, že převezme témata populistické Národní fronty (identita, imigrace), ovšem v exkluzivnějším balení – a v druhém kole porazí s převahou Marine Le Penovou (podobně jako Chirac v roce 2002, kdy drtivě zvítězil nad jejím otcem s 82 procenty). To ale také nemusí vůbec vyjít... i když je to zatím velmi pravděpodobné.

Zatím se zdá, že v tomto ohledu vládne „juppománie“. Bývalý Chirakův premiér a ministr zahraničí Alain Juppé, jenž se zdál ještě před deseti lety zcela odepsaný (fakticky se obětoval za Chiraka v aféře „falešných postů“ na pařížské radnici), se snaží vytvořit již od léta alternativu mnohem širší. Podporuje ho v tom i centristický kandidát na prezidenta François Bayrou z Demokratického hnutí (MoDem), spojený se Svazem demokratů a nezávislých (UDI), jenž pro získání radnice v gaskoňském Pau, zdá se, svou prezidentskou ambici zatím odložil. Bayrou otevřeně podpořil Hollanda proti Sarkozymu, nyní tedy podporuje Juppého.

Kandidát Juppé má zatím největší podporu veřejného mínění, objevil se na titulních stranách levicových tiskovin Les Inrockuptibles i Libération a jak opakují jeho kritici, je „nejlepším kandidátem levice“. Každopádně by si ho za prezidenta přál každý druhý Francouz, a z toho 50 procent voličů levice.

Snaží se také François Fillon, bývalý Sarkozyho premiér, jenž jako první vyhlásil svůj úmysl bojovat o prezidentský mandát již před rokem. Sarkozy pro něho nejprve neměl slova dostatek slov díků - „ten zrádce“, opakoval, po aféře s Hollandovým sekretářem Jean-Pierrem Jouyetem, ale trochu ubral. Fillon zatím působí nejliberálněji na francouzské poměry, kde se vždy spojovala tradice etatismu s patriotismem a se silným ekonomickým protekcionismem. Byl to právě Fillon, který tlačil na prodloužení důchodů a zvýšení plateb, na poměry působil až thatcherovsky.

Za dobu, sedmi let „soužití“ se Sarkozym, naučilo Fillona čekat. Po vítězství Sarkozyho v primárkách, dal ovšem jasně najevo, že nehodlá v UMP působit více, než si sám přeje.

Suchý nácvik na státní převrat?

Národní fronta (FN), populistické pravicové uskupení, na jejímž čele stojí charismatická Marine Le Penová zatím chystá své zbraně. Uspěla v roce 2014 na všech úrovních – v evropských volbách dokonce kvůli vysoké neúčasti voličů dokonce poprvé zvítězila – se zvolna chystá, že podobně jako její otec Jean-Marie Le Pen (památného 21. dubna 2002) se i ona dostane do druhého kola prezidentských voleb.

Výzkumy veřejného mínění – ve všech případech – předpovídají její vítězství v roce 2017 již v 1. kole. A to proti všem kandidátům, ať už se jmenují Sarkozy, Juppé nebo Fillon, a její skóre – informuje agentura Ifop – se bude pohybovat v 28 až 31procentech.

Dědictví francouzské republiky Vichy a koloniální éry, včetně flirtu s monarchisty, na jejímž základě postavil počátkem 70. let Národní frontu Jean-Marie Le Pen, je stále latentně přítomno: Důraz ale klade jeho dcera Marine zvláště na národní identitu a výbušné téma přistěhovalectví – v poslední době přidala i vystoupení ze zóny euro. První dvě témata se staly prubířským kamenem pro všechny strany.

V tomto „národním duchu“ ladí FN noty i s významným komentátorem Ericem Zemmourem, jenž koncem roku vyvolal skandál svou knihou Le Suicide français (Francouzská sebevražda, Albin Michel), kde podává zničující kritiku francouzské dekadence v průběhu desetiletí, ale otáčí i některé interpretace z francouzských dějin. Největším trnem v oku se stala zejména jeho analýza francouzské politiky Vichy v průběhu druhé světové války, kde v rozporu s tezí amerického historika Roberta Paxtona dokládá, že Vichy obětovala Židy – pouze ty „zahraniční“, a o ty „domácí“ se postarala.

Závěr roku žije Francie aférou Zemmour. Dlouholetý diskutér pro rádio RTL a iTélé, byl v poslední době terčem úroků nejen ze strany levice. Nejprve mu byla na RTL počátkem září zrušena pravidelná kronika Z comme Zemmour (Z jako Zemmour), nyní byl odvolán pro nepřijatelnost některých svých výroků s profilem televizní stanice. Co měl říci Zemmour tak strašného? V rozhovoru pro italský list Corriere della Sera se totiž vyjádřil, že by bylo záhodno odeslat zpět z Francie na „miliony muslimů“.

Použil pro to slovo „emigrace“, což leckomu připomnělo slovo „deportace“, jež Zemmour ovšem nepoužil. V rozhovoru upozornil na to, že přítomnost velkého počtu muslimů vyvolává ve Francii „chaos“, jenž může vést až k „občanské válce“.

Chystá Národní fronta státní převrat? Vše nasvědčuje tomu, že její převzetí moci zatím stále určuje spíše lidová „sankce nedůvěry“, než aktivní odhodlání. Ručičky na ciferníku se ale pohybují směrem k přijetí mnoha doktrín, jež byly donedávna ještě tabu.

A kronikář Zemmour tomu napomáhá. Odchody mnoha mladých Arabů ze třetí generace na bojiště Sýrie a Iráku jsou ale prostě realitou. Mnozí ale stále touží vyhodit svou vlast, tedy Francii, do povětří!

Elysejský palác jako hnízdo nevěry

O stavu společnosti vypovídají aféry, jež podávají obraz nejen o rozpadu hodnot, ale i státních institucí. Jestliže byl dlouhou dobu vnímán úřad prezidenta republiky, jako doslova posvátný, podařilo se ho – již za Sarkozyho, nazývaného „bling-bling“ (v narážce na rapperské ozdoby) - dostatečně desakralizovat. Prezident Hollande vystupoval na počátku mandátu jako Monsieur Normal, ale onu „normálnost“ mnoho lidí nečekalo – ani nechtělo.

Titulní stránka večerníku Le Monde se nedávno zaplnila titulkem: „Elysejský palác: hnízdo špiónů?“ Což o to, každý musí prodávat, ale důraz na tento „privátní akcent“ je vskutku nebývalý. Seriózní deník tak reaguje na novou aféru, kterou přinesl koncem listopadu bulvární týdeník Voici, zveřejněním fotografie prezidenta s jeho „první soubenkou“, rozuměj Julie Gayetou, na terase Elysejského paláce (fotografované navíc „zevnitř“ paláce), jež stála za rozpadem vztahu s Valérií Trierweilerovou.

Má to symbolické vyznění, protože nejde ani tak o to, že prezident Hollande je nevěrný – nebyl nikdy „normálně“ ženatý, tak proč ten povyk? - ale že je nevěrný, nikoliv ženě, ale francouzskému lidu. Když Trierwelerová napsala, že se Hollande pohrdlivě vyslovuje na adresu „bezzubých“ (chudých lidí, co nemají na ošetření chrupu), nalezlo to širokou odezvu na levici i na pravici; potvrzení jeho vztahu se navíc děje jaksi „zradou“ nějakého úředníka, který fotografii bulváru prodal za tisíce euro.

List přináší informace, že Hollande prověřoval ochranku i své spolupracovníky, aby zjistil, kdo mohl fotografii udělat. Pět z nich dostalo vyhazov. „Herečka a prezident: nejde vlastně o nic jiného, než o zatím poslední z epizod křupavého fejetonu, jenž již rok přináší bohatství bulvárním časopisům, destabilizuje ale zároveň prezidenta a vyjevuje překvapivé úniky,“ napsal list. „Tentokrát ale byl daný směr překročen, a republikánské tabu bylo poškrábáno: klišé, ukazující pana Hollanda a slečnu Gayetovou bok po boku, bylo vyhotoveno ze soukromého apartmánu prezidenta. Patrně jedním z agentů, jenž byl ve službě,“ upřesňuje list.

„Někdo zradil prezidenta,“ říká listu jeden z nejmenovaných poradců. A koho zradil prezident? ptají se mnohem více Francouzi, jejichž konec roku nepatří k těm milostivým. Zdají se ale zatím – v naladění křesťanského odpuštění – dát na okamžik milost i tomuto muži, panu Normálnímu v nenormální funkci, jenž se stal jejich prezidentem.



Klíčová slova: FrancieMarine Le Penová



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama