JOSEF BROŽ: Pokrytec, maniak a manipulátor. Tak líčí nová kniha francouzského prezidenta Hollanda | Reflex.cz
reklama
nahoru

JOSEF BROŽ: Pokrytec, maniak a manipulátor. Tak líčí nová kniha francouzského prezidenta Hollanda

Josef Brož7. září 2014 • 14:00
JOSEF BROŽ: Pokrytec, maniak a manipulátor. Tak líčí nová kniha francouzského prezidenta Hollanda
Hollande
• foto: 
Profimedia.cz

Převrat? Zatím ne. Ale doslova politické zemětřesení vyvolala ve Francii kniha, již napsala Valérie Trierweilerová, bývalá partnerka prezidenta Françoise Hollanda. Nevídáno neslýcháno. Je to ale mnohem více než pomsta, zní spíše jako zoufalý křik zraněné labutě, jež přišla o vše, a to doslova i do písmene.

reklama

Ne, tohle rozhodně není žádná bouře ve sklenici vody. Vypadá to doslova jako státní převrat. Coup d´état. Nezpůsobil ho ale žádný politický marketing, natož nějaká vojenská eskadra, ale pouze – jedna žena. Francouzská republika již zažila leccos, ale tohle ještě ne. Atentáty, povstání, barikády, okamžiky velkého zoufalství, ale nikdy nebyl v dějinách V. Republiky prezident ohrožen takovým způsobem, jakým to udělala Valérie Trierweilerová.

Jistě, je to taky pomsta, ale nemá chuť sladkou, je mnohem více hořkou výpovědí o světě mocných, kteří vládnou ostatním, neschopni ale zároveň ovládat sami sebe. Je to trochu hysterické, nervní, ale neodhaluje žádná státní tajemství. Je to trochu komedie mravů. Co ještě tahle Hollandova republika zažije?

A to se zdálo, že na Nicolase Sarkozyho, jeho předchůdce, nikdo nemá. Chyba lávky.

Prezident, který Valérii nepatří

Pro ty, kteří si ještě včera mysleli, že „jejich François“ je tím milým, trochu popleteným, ale v zásadě roztomilým prezidentem, oddaným ideálům levice, touto knihou dostává zásah přímo do srdce. Tak, jako ho vylíčila „jeho Valérie“, jde toliko o pokrytce, cynika a chladného manipulátora, jenž se nezastaví před ničím.

V knize Merci pour ce moment (Děkuji za tuto chvíli), kterou tento čtvrtek vydalo nakladatelství Les Arènes, je hned několik míst, kde vystupuje Hollande ze stínu svého majestátu, ten Monsieur Normal, jak rád zdůrazňoval, tu vypadá jako člověk dosti nenormální, doslova posedlý mocí, potřebou lahodit veřejnému mínění, a navíc jako maniak, k jehož přednostem rozhodně nepatří galantnost, ale mnohem více ochota uchýlit se i k těm nejnižším ranám pod pás, pokud se mu to jen trochu hodí. A hodilo se mu to až příliš často.

Ve čtvrtečním vydání magazínu Paris Match, jehož byla a stále je Trierweilerová kmenovou redaktorkou, vyšly první ukázky, v nichž se autorka bestselleru (nakladatelství vrhlo na trh rovnou neuvěřitelných 200 000 výtisku, z nichž se jenom ve čtvrtek prodalo na 15 000) vyznává z bolesti, již musela překonávat. Je to ale zároveň velmi nelichotivá zpráva o politických mravech.

Největším zásahem, jejž samotná Trierweilerová spojuje s vibrujícími emocemi, pro ni byla především realita všudypřítomných komplotů, schůzek a tajnůstkářství. Dokonce i v koupelně nebo ložnici. V okamžiku, kdy se Hollande odhodlal oznámit svoji kandidaturu na prezidenta, přišla o něj ze dne na den. Ve chvíli, kdy přišla jeho první politická vítězství, ona sama to prožívala jako své největší soukromé prohry.

Klany poradců, ambiciózních mužů, těch ješitných kohoutů, nemluvě už vůbec o zvýšené bezpečnostní ochraně, jí zbavily definitivně jejího muže. Dokonce i večery, které považovala za jejich, jí náhle přestaly patřit. Poradce Stéphane Le Foll jí jednoho dne suše řekl: „Pokud chceš být s Françoisem večer, musíš se obrátit na mne.“

Pochopila, že majetnictví, k němuž se v knize velmi upřímně (a dojemně) přiznává, byl velmi chybný přístup. Stejně jako žárlivost. Nemohla si ale pomoci.

Nenávist má jméno Ségolène

A pak tu byla ještě Ségolène Royalová, předchozí dlouholetá Hollandova partnerka. Žena, vzešlá z buržoazního milieu, čistý úkaz toho, čemu se ve Francii říká „gauche caviar“ (kaviárová levice), jež společně se „svým Françoisem“ vstoupila hlavním vchodem krátce po škole k jejich mentorovi, socialistickému monarchovi, Françoisi Mitterrandovi. Veřejná intimita, jaký provázel jejich vztah, ona nikdy nedokázala zlomit. 

Přátelé Ségolène Royalové, s níž má prezident čtyři děti, a jež po jistém váhání nastoupila triumfálně do obměněné vlády již za premiéra Jeana-Marca Ayraulta (a zůstala i dnes za Manuela Vallse), tvrdí, že Trierweilerová nikdy pro Hollanda ve skutečnosti neznamenala tolik, jako právě ona. Tuto skutečnost si musela uvědomit i Valérie Trierweilerová: Popisuje, jak prožívala rozhodující okamžiky jejich devítiletého soužití, včetně nenávistné rivality, jež ona se svým temperamentem nedokázala nikdy skrýt.

Čtenáře jistě zaujme, že Hollande, navzdory faktu, že soužití s Trierweilerovou bylo užšímu okruhu známo, dál předstíral na veřejnosti, že tvoří s Royalovou nerozlučný pár. Jeden z mnoha úkazů jeho vlastního pokrytectví.

Hollande se zkrátka nedokázal oprostit od závrati lahodného potlesku, který na jednom kongresu v Rennes vyvolali s Royalovou, držíce se dojemně jeden s druhým za ruku, před plným sálem členské základny. Bylo to ale jen politické divadlo. Treirweilerová napsala: „Pociťuji doslova nekontrolovatelné emocionální přepjetí: Je pro mne fyzicky nemožné vidět je oba ruku v ruce na scéně... A jsem naprosto bezmocná před tou kolektivní touhou vidět je bok po boku.“ Trierweilerová propuká v pláč. „Dostala jsem se úplně na dno, zdrcená. Nedokáži nikdy s Françoisem utvořit skutečný pár.“

Narůstá v ní nezadržitelný pocit nelegitimnosti – a právě tato úzkost, jež stravuje její duši, měl být i původní název její knihy -, vrací se jí (navzdory zdánlivému úspěchu) realita jejího sociálního zázemí, z něhož sama pochází: Chudá rodina z Angers, jež musela vyžít se 709 euro penze jejího invalidního otce, a jen slabě posílená malým výdělkem její matky, jež pracovala jako pokladní.

Pohrdání těmi bezzubými

Oproti tomu, s jakými pocity u Valérie cloumají emoce, Hollande je mužem jiného světa. Velké restaurace, velké paláce, nemá rád žádné „parvenus“ (náplavu), ani ty, jež označuje za „sans-dentes“ (bezzubé). Kdo by to byl řekl o tom – poněkud žoviálním – prezidentu, že?  Je vůbec možné, aby byl tak pohrdal obyčejným lidem? Je to všechno pouze jedno velké předstírání?

François Hollande, jak ho líčí jeho nejintimnější přítelkyně Valérie Trierweilerová, je prostě opravdu úplně někdo jiný, než si dosud všichni mysleli. Pohled novinářky bulvárního magazínu Paris Match není jenom jedna malá osobní pomsta, je to doslova zemětřesení, pohroma, jež přichází v okamžiku, kdy se Hollandovi hroutí pod rukama stát, a kdy se zcela veřejně mluví i o jeho demisi. Pomsta Valérie Trierweilerové je ranou z nejtěžších, jež mu někdo kdy uštědřil.

Nikdo ho k té demisi ale nemůže donutit, zvolení na pět let je prostě – byť modifikovaných z předchozích let sedmi – nepřekročitelný kánon. A nakonec i tabu. I když se o tom poprvé veřejně mluví. Stejně jako o rozpuštění „nelegitimní moci“, jež bude v říjnu vystavena velké zkoušce parlamentní důvěry. Tehdy může přijít o všechno, jediným jeho žolíkem ve hře zůstává,  že pravice je v rozkladu.

Prezident, jehož kancelář toho dne, kdy kniha vyšla, hrála „mrtvého brouka“, se ale nakonec ohradil. V pátek v podvečer agentury přinesly první Hollandův komentář, který se týkal právě obvinění z jeho arogance vůči chudým. Hollande řekl (na okraj summitu NATO ve Walesu): „Nikdy nepřijmu, aby bylo zpochybňováno angažmá celého mého života, má odhodlání, mou zodpovědnost, a veškeré mandáty, jež jsem kdy vykonával. Nenechám nikoho zpochybňovat mé lidské vztahy s těmi nejkřehčími, nejskromnějšími, nejslušnějšími a nejchudšími. Protože jsem v jejich službách. Je to smysl mého života, jednoduše: důvod mého bytí.“

Nevyznělo to příliš přesvědčivě.

Valérie na pokraji zhroucení

Okamžik, kdy byla před časem zveřejněna informace, že Hollande – muž na skútru a s černou helmou, jež zakrývala celou jeho hlavu – byl vyfotografován, jak jede se svým bodyguardem na tajnou schůzku s herečkou, jistou dosud ne moc známou Julií Gayetovou, jež se od toho okamžiku stala nejsledovanějším (veřejně intimním) talentem Francie, předcházela tomu neznámá scéna, kterou nyní Trierweilerová zveřejnila. Vztah s Gayetovou se k ní donesl relativně brzy, asi měsíc poté. Požádala „svého Françoise“, jak v knize napsala, svého prezidenta, aby přísahal „na hlavu jednoho svého syna“, že to není pravda.

Prezident přísahal. Křivě. Je to jedno z velmi dramatických míst celé knihy. Má podobu téměř antického dramatu.

Čím vlastně byla ale Valérie pro Françoise? Vypadá to, že především pěknou ozdobou. Některá žena by se s tímto přístupem možná smířila, Valérie se svým temperamentem to ale považovala za největší ponížení. Publikuje v knize dialog, který mezi nimi měl proběhnout před jednou „gala večeří“ v Elysejském paláci, kde měla ona sama nějaký čas vlastní kancelář s výhledem do zahrady.

„Bude ti to trvat dlouho, aby ses zkrásněla?“ zeptal se jí.

„Ano, trochu,“ odvětila.

„Ostatně, nic jiného po tobě ani nežádám,“ měl odpovědět prezident Hollande aniž by mrknul okem, aniž by se usmál.

Ne, to nebyl vtip, usoudila Trierweilerová. Hollande měl tvář hráče pokeru. Ledově klidný. Jindy se ale usmál. A to, když na jednom veřejném vystoupení se k němu přiblížila seniorka s vražednou větou, jež nyní vstupuje do dějin: „Neberte si Valérii, nemáme ji rádi!“, Hollande nenašel jediné slovo na obranu, pouze pobavený smích. Nikdy si nevzal žádnou ženu, i když to vždy plánoval. Chyba charakteru, nebo důkaz podivného socialistického libertinství?

Vrcholem dramatu páru, o němž měl Hollade prohlašovat, že je doslova „elektromagnetický“, ukončil on sám stručným prohlášením, čítajícím koncem ledna pouhých několik slov pro agenturu AFP. „Dávám na vědomí, že jsem ukončil společný život, jenž jsem sdílel s Valérií Trierweilerovou.“ Ona sama popisuje stav, který se jí umocnil, když se to dozvěděla. Nenapadlo jí nic lepšího, než spolykat prášky. Scéna jako z béčkového filmu. „Vzala jsem si malou plastikovou tašku, kde byly prášky na spaní (…) Francois šel po mě. Pokouší se mi vzít tašku. Běžím do svého pokoje. Chytá tašku, která se roztrhla. Pilulky se rozprsknou na postel a na zem. Některé se mi podařilo sebrat. Polykám, co mohu. Chci spát, nechci již žít nadcházející hodiny.“ Posléze omdlí, vyčerpaná svým výkonem.

Mohlo by to být i komické, kdyby to nebylo tragické. Ale ta směsice žánrů a stylů, v nichž se jako v oku Malströmu otáčí Hollandovo prezidentství, přichází jako znamení, že lidská slabost, ona pošetilost mocných, nabírá vrchu, když není pod kontrolou. Jako již dříve, opět se vrací neodbytná otázka, zda Francie, země mnoha mimořádných osobností a celé (mnohdy podceňované) civilizace, nepotřebuje změnu.

Nikoliv stylu, ale režimu. Není to poprvé, a jistě ani naposledy, kdy se pátá světová velmoc stala dějištěm, doslova tratolištěm afér, nehodných nejen mandátu, ale ani této kultury. Smíšek Hollande, ten dobrý kumpán do nepohody, hrdina starých dobrých bitev, se ocitl v situaci, kdy ta rána dýkou, jež do něj zabodla Valérie Trierweilerová, bude ještě velmi dlouho krvácet.



Klíčová slova: HollandeFrancie



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama