Opilá revoluce v roce 1989 a jaké to mělo dopady – II. část | Reflex.cz
reklama
nahoru

Opilá revoluce v roce 1989 a jaké to mělo dopady – II. část

Marek Gregor16. listopadu 2014 • 07:00
Opilá revoluce v roce 1989 a jaké to mělo dopady – II. část
Palác Adria, Jungmannovo náměstí, Praha
• foto: 
profimedia.cz

Bez toho, že bychom chtěli snižovat vážnost toho, o co před 25 lety v listopadové revoluci a zejména po ní šlo, podívejme se i na chaos a anarchii, které ze všeho nejvíc připomínala permanentní večírek. Dnes se podíváme na místa, na nichž se oslavovala tehdejší svoboda (a zároveň testovaly její meze). Text byl původně zveřejněn v Reflexu pře pěti lety, ale je aktuální i dnes.

reklama

NEJVĚTŠÍ ČESKOSLOVENSKÝ HAPPENING

Praha-Medzilaborce-Praha, listopad 1991

Jednoho letního dne roku 1991 seděli fotograf Rudo Prekop a výtvarník Michal Cihlář s tehdejší čerstvou superstar, úspěchem růžového tanku momentálně rozvrkočeným Davidem Černým, a plánovali otevření Muzea moderního umění Andyho Warhola v Medzilaborcích. Napadlo je oslovit autora těchto řádků, zda by nevypravil zvláštní vlak.

Ten skutečně první páteční listopadový večer roku 1991 vyrazil z nádraží Praha-Holešovice. Čítal čtrnáct vagónů nejrůznějších kategorií. Pro nejdůstojnější hosty byly nachystány vagóny lůžkové. Pro hudebníky (ve vlaku jelo osm kapel, mezi nimi Garáž, Psí vojáci a Hudba Praha), výtvarníky a partnerská média vagóny lehátkové. Pro zbytek zůstala normální místa k sezení druhé třídy, stejně na spánek nezbylo moc času. Ze zcela pochopitelných pohnutek byla ve vlaku nejobsazenější místa v restauracích a bufetech. Celkem jich bylo pět (těch restaurací) a nutno dodat, že i to bylo málo.

V noci čekaly soupravu zastávky v Brně a Žilině, ráno v Košicích. Bratru více než tři stovky hostů. Vlak byl poprvé v československé historii polepen sponzorskými nápisy. Ranní východoslovenskou krajinou se tak hnala souprava, jejíž jeden vagón zdobil asi třímetrový nápis Playboy, další Refl ex, jiný Ministerstvo kultury ČR nebo Andy Warhol Tour ´91.

Malíř Jiří Šorm pojal celou cestu jako jedenapůldenní happening, který korunoval nahý, erotickým tancem v kašně na náměstí před bývalým Kulturním domem v Medzilaborcích. Teplota vody přibližně čtyři stupně Celsia. To Tony Ducháček se s místními Romy dostal do vleklého sporu, způsobeného jejich tancem v odposleších skupiny Garáž.

Paradoxně největší obdiv mezi hosty nevzbudil interiér muzea, ale svatba. Z pravoslavného kostela svatého Ducha, mimochodem nejkrásnější budovy celých Medzilaborců, monumentálně umístěné v kopci nad městem, scházel svatební průvod čítající několik stovek hostí. Většina ze zúčastněných tak na vlastní oči poprvé zažila velkou pravoslavnou svatbu.

Vše skvěle klapalo, jen odjezd původně plánovaný na jedenáctou hodinu večerní se o několik desítek minut opozdil. Intendant Československých státních drah se jaksi zapomněl v jediném místním hotelu s nájemnou milenkou.

Kolem páté hodiny ranní začali všichni "provozuschopní" fotografovat produkčního filmového štábu Dalibora Fencla. Ten se jal přemísťovat z kupé do kupé, na čemž by nebylo nic zvláštního, kdyby k tomu místo dveří nepoužíval otevřená okna jedoucího vlaku. Přežil. V neděli před polednem ho v cílové stanici Praha-Holešovice zatýkali příslušníci Sboru ozbrojené ochrany železnic (SOOŽ), ale diplomacie a rozvolněná doba, v níž se na nějaký ten předpis tolik nehledělo, jej zachránily.

REVOLUCIONÁŘI MAJÍ HLAD!

Palác Adria - Jungmannova 31, Praha 1

Redaktor Reflexu Honza Dědek si vybavuje dobou revoluční historku: "Stalo se to koncem listopadu 1989, v pasáži před tehdejší Laternou magikou, v níž sídlilo během revoluce Koordinační centrum Občanského fóra (dnes je tu soukromé divadlo Karla Heřmánka).

Před dveřmi do sálu stálo u stolků několik dobrovolníků a smotávalo do ruličky plakáty pro lidi, již odjížděli na venkov - byl jsem jedním z rolujících, kteří šířili sametovou revoluci; takoví rolníci. Na kraji stolu byla modrá krabice od bot s razítkem Svit Gottwaldov a ve víku vyříznutý otvor; jednoduchá kasička, lidová sbírka na podporu revoluce.

Většina lidí přispěla, snad každý prostrčil škvírou hnědou desetikorunu, modrou dvacku, tu a tam někdo i zelenou stovku s prvním dělnickým prezidentem. Nemám ponětí, jaký poklad mohla krabice čítat a kdo přesně ho měl vybrat, natož na co měl být použit. Každopádně s účty se během revoluce nikdo nemazal, a tak kolem sedmé večer dorazil naší generací uctívaný Michael Kocáb, vůdčí osobnost zakazovaného Pražského výběru. Sejmul víko krabice, nabral hrst bankovek a pronesl: ,Stávkový výbor má hlad.'

Odkráčel do Jungmannovy ulice, aby se za chvíli vrátil - v jedné ruce měl jako polínka naskládané kartóny cigaret značky Marlboro a Camel, druhou rukou si tiskl k tělu několik lahví whisky Ballantines. Jsem přesvědčen, že nejeden disident ten den poprvé kouřil americké cigarety - nastala nová doba a finanční sbírka konečně našla své uplatnění."

PODPRSENKY A BOSŇÁCI

Jo´s bar - Malostranské náměstí 7, Praha 1

Obecní dům - náměstí Republiky 5 - Praha 1

Paradoxně první americký bar v Praze založil na podzim roku 1992 Kanaďan z Vancouveru, který se v osmdesátých letech naučil slovensky - Glen Emery. Pojmenoval ho po své sestře Jo. Téměř okamžitě se stal místem návštěvy snad každého Severoameričana, který se tou dobou v Praze objevil - a že jich byly desetitisíce.

Před bouřkou se tu schovával americký hudebník českého původu Rick Ocasek s topmodelkou Pavlínou Pořízkovou, popíjeli tady herci Gary Oldman s Isabellou Rosselliniovou nebo Brian Dennehy.

Atmosféru oné doby dobře ilustruje jedna z mnoha Glenových historek: "Ten den se k nám navalilo šílených lidí. Každých deset minut mi barman podával plnou náruč kabátů, abych je schoval. Mezi tím pivo, panáka. Najednou na mě volá, že mi podává další várku věcí, a zvýší hlas: Glene, koukej! Já se podíval a dostal záchvat smíchu. Byla to pořádná hromádka podprsenek. Kouknu na bar a nahoře tancuje sedm úplně nahatejch holek."

Glen pak se svým americkým kamarádem Johnem Brucem Shoemakerem, řečeným J. B., otevřel v Obecním domě hospodu Žíznivý pes (ano, tu, o které složil jednu ze svých písní Nick Cave) a v bývalé podzemní pivnici Obecního domu klub Repre.

"Tisíc lidí každý večer. Pracovali pro nás bosenský uprchlíci, kteří neměli kde bydlet, takže spali rovnou dole ve sklepě. Sprchy tam byly, tři patra dolů úplnej podzemní labyrint," vzpomíná Glen na dobu, která se už nevrátí.

I když Žíznivý pes ani Repre už dávno neexistují, oba chlapíci u nás zapustili kořeny.

ODZBROJENÍ SKINHEADI

Kotelna - Na poříčí 10, Praha 1

Prázdné sklepy v ulici Na poříčí objevil Jaroslav Stanko, tehdejší pracovník OPBH Praha 1 a zároveň šéf promotérské společnosti 10:15, dnes ředitel kulturního centra Roxy/NoD. Nabídl je ke zkoušení hardcoreové kapele Majklův strýček. Jenže záhy se tu začala scházet celá skupina lidí, jež z druhého podzemního podlaží, klasicky rozděleného dřevěnými příčkami na jednotlivé kóje, udělala za pár dnů regulérní klub. Uhlí přemístili stranou, z několika prken stloukli bar.

Zpěvák Majklova strýčka Amrit Sen vzpomíná: "Jednou přišla do Kotelny partička krutě vyzbrojenejch skinheadů. Jenže nahoře hlídal náš kamarád Emil, bývalý cirkusák, postavy bizona. A ten, že je pustí dál, jen když nahoře zůstanou zbraně, všechny ty baseballové pálky, nunčaky, hole a kdo ví co dalšího. Sešli dolů, že jdou udělat pořádek. Jenže prostředí je dokonale odzbrojilo. Čučeli. Daniel Landa neřekl ani slovo. Nakonec se sebrali a už je v Kotelně nikdo nikdy neviděl. Jednou taky dorazila zásahová jednotka se samopaly. Kryli se navzájem, ale nikdo na ně neútočil. Naše holky na ně zpoza baru mávaly a zvaly na panáka. Nechtěli. Tak jim nabídly chleba se sádlem. Nabaštili se a za chvíli v klidu odešli."

Za těch pár měsíců existence Kotelny tu hrál snad celý český underground, vedle Majklova strýčka Svatý Vincent, Garáž, DG 307, prostě legendy. Ale když se dnes řekne Kotelna, stejně se každému vybaví, jak se chodilo čůrat na uhlí. Prý přirozený filtr, až jednou, po pár měsících, už toho bylo moc a klub se uzavřel. Psal se podzim roku 1990..

MEJDAN NA VLTAVĚ

Kolesový remorkér Kamýk

"V červenci 1991 jsme s Kamýkem přijeli z Děčína," vzpomíná na instalaci kolesového remorkéru Kamýk filmový producent Jaroslav Bouček.

"V Radotíně přistoupili Tvrdohlaví, celá parta lidi z Malé Skály, herci a další kamarádi. Zaparkovali jsme u paty Štefánikova, dříve Švermova mostu. Pořádali jsme tam dokonce schůze Barrandovských studií, těsně před jejich privatizací. Na Kamýku se seznámil Bolek Polívka se svou dnešní ženou Marcelou, která tu při studiích dělala barmanku. Na volební kampaň v roce 1992 si ode mne celou loď pronajala ODA. Chodili sem lidi typu Jirky Křižana, Michaela Žantovského nebo Pavla Bratinky. Politikou nebyli moc načichlí, a zřejmě proto asi také ODA skončila, jak skončila."

V zimě roku 1992 dopisoval v podpalubí Kamýku režisér Vladimír Michálek scénář k filmu Amerika. V létě tu zase herec Petr Čtvrtníček s producentem Filipem Sirotkem pořádali plavecké závody.

Jenomže pak Jaroslav Bouček loď nejprve pronajal a později i prodal. Najednou se tu scházeli docela jiní lidé a albánští mafiáni prodávali drogy. Prostě nic moc. A tak, když se pak Kamýk 4. ledna 1997 potopil, vlastně ho nikdo ani nelitoval.

PRVNÍ ZÁTAH PROTI KULTUŘE

Palác U divého muže - Sněmovní 1, Praha 1

Když v listopadu 1990 vznikla pod Stalinovým pomníkem na Letné Totalitní zóna (v té době asi největší klub v Evropě), získala Linhartova nadace do nájmu bývalou budovu Archívu ministerstva vnitra ČSFR. Vznikly v ní ubytovací kapacity pro umělce, kteří přijeli do Prahy pracovat.

Vzpomíná architekt Jan Mayer, zakladatel Nadace létajícího slona Linharta: "Dům na Malé Straně nám pronajal tehdejší ministr vnitra Langoš, za jednu korunu. Brzy ve Sněmovní bydlelo několik set lidí z celého světa a někomu na vnitru to asi začalo být divný. Krásnej barák a choděj tam takový lidi. Za konec domu U divého muže mohl nejspíš nevyřešený vztah mezi Magorem Jirousem a Petruškou Šustrovou, tehdejší náměstkyní ministra vnitra. Přitom byla před podepsáním dohoda s Jánem Langošem, že na nás celý objekt za jednu korunu převede a bude sloužit alternativnímu kulturnímu centru. Nestalo se a smlouva vypršela. Petruška Šustrová pak zorganizovala policejní komando v helmách. Vypnuli nám vodu i elektriku. Lidi pouštěli akorát ven. Zpátky už ne. Když jsme zjistili, že dům neudržíme, dohodli jsme se s Radiem 1 na rychlý kampani. Internet tenkrát ještě nebyl. V určitou hodinu vyhlášenou rádiem vylezl Magor na lešení v těch svých slipenkách, aby ohlásil začátek happeningu. Na Malostranském náměstí už čekalo několik tisíc lidí, když jsme otevřeli dveře, vrazili dovnitř. Policisté nestačili zareagovat. Divadelní spolek Děrevo odehrál nádherné představení o pěti ohních a jednom tranzistoráku a ve finále zapálili obrovskou hlavu připravenou Davidem Černým. A my postupně začali likvidovat zásoby. Otevřeli dveře a vytratili se. Upřímně řečeno, dneska už jsme rádi, že tu Sněmovní nemáme."

Linhartova nadace vyklidila palác U divého muže začátkem roku 1992. Dnes je součástí objektů patřících k areálu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Po pravdě řečeno, představit si dneska tuhle partu na dohled od Parlamentu je docela zábavné.

V ŠESTNÁCTI MAJITELEM KLUBU

U zoufalců - Celetná 10, Praha 1

Klub U zoufalců založil ani ne šestnáctiletý student Pavel Beňo: "V Celetné ulici, vedle vinárny U Sixtů, jsem ještě za totality objevil prázdný, bezdomovci vypelešený prostor. Proto, když jsme v roce 1990 obešli nájemníky, aby nám dali potvrzení, že souhlasí se zřízením vysokoškolského klubu, snad se jim i ulevilo. Jenže mezitím začala probíhat restituce a přišel za námi právník Pavel Satorie. Říkal: ,V pohodě, my vám fandíme. Ale možná budeme ten barák prodávat a v tu chvíli budeme potřebovat, abyste vypadli ven.' Dal nám nájemní smlouvu s měsíční výpovědní lhůtou. Nejdřív zadarmo, pak za pět tisíc, pak za třicet. Pak se do něj pustil jeho kamarád Richard Němčok, tehdy šéf konkurenčního Bunkru, že je to málo, až jsme nakonec za nájem platili sedmdesát tisíc."

Pavel provozoval klub načerno, ale tak tomu bylo tehdy zvykem. Když za ním začaly přicházet kontroly, musel provoz zlegalizovat. Jenže jak, když mu nebylo osmnáct. Živnostenský list dostal nakonec celé tři měsíce před dovršením plnoletosti, to se psal rok 1992. Paradoxní je, že klub byl brzy poté uzavřen.

ROZŘEZANÁ VOLHA

Harlem Klub - Marxova ulice, Brno

Začátkem roku 1991 otevřeli v bývalém Dělnickém domě na Marxově ulici v Brně tři přátelé - Dan Dittrich, Pavel Pochylý a Dan Trantina - klub Harlem.

Pro klub to prý byla výborná lokalita, jedna strana Marxovy ulice byla totálně vybydlená a na druhé straně bylo romské ghetto, tudíž nikoho ani nenapadlo stěžovat si na nadměrný hluk.

Akademický malíř Trantina vzpomíná: "Od našeho kamaráda jsme získali starou volhu. Auto jsme rozřezali, takže čelní stěnu pódia tvořila přední maska volhy a po obou stranách byly dvoje funkční dvěře, za nimi matrace... Děly se tam strašné věci. Asi po měsíci jsme to museli zavařit."

Klubu se majitelé museli po necelém roce zbavit, protože si - podle vlastních slov - začali plést tržbu s provozním ziskem.

MEJLA HLEDÁ ZUBY

Klub Újezd, později Borát - Újezd 18, Praha 1

Klub Újezd vznikl na jaře 1990 v objektu, který rodina rockera Karla Vavřínka, člena mnoha kapel (například Půl tváře), koupila ještě před revolucí za čtyřicet tisíc korun.

Díky jeho příslušnosti k pražskému undergroundu se v koncertním sále velikosti lepší garáže začaly večer co večer odehrávat koncerty toho nejlepšího, co tehdejší scéna poskytovala. Kytarista skupiny Garage Jan Macháček o té době říká: "Z dnešního pohledu mi přijde neuvěřitelný, jak mohly ty malý prostory tak dobře fungovat. Kytarový kombo jsem měl pověšený u hlavy, takže jsem se vlastně ani nemohl pohnout. Pamatuju si, jak tu jednou Mejlovi Hlavsovi vypadly zuby a v tom davu je dlouho nemohl najít. Zvláštní prostor, dole sklep, tam se pilo, v přízemí se hrálo, nahoře se taky chlastalo a ve druhém patře bylo malé studio."

Obecně známá je také historka, jak se v Praze objevila islandská skupina Sugar Cubes. Poněvadž u nás její členové zůstali déle, byli při toulkách městem navedeni na Újezd. Vypravuje pozdější nájemce prostoru, Marcel Hrubý (to už se klub jmenoval Borát): "Hráli Velvet Revival, najednou do toho slyším neuvěřitelný tribální umění, ani Iva Bittová to takhle neuměla. Docela to tam sedlo a za chvíli za mnou někdo přišel a říká: Pojď honem, zpívá tu Björk!"

Marcel Hrubý provozoval Borát ještě asi tři roky, pak se rockeři z Újezda pomalu vytráceli.

MEZI STALINISTY!

Divadelní klub - Čs. legií 148/14, Moravská Ostrava

Vzpomínka ostravského publicisty Jana Krále na tehdejší atmosféru v ocelovém srdci republiky: "Divadelní klub v Divadle Jiřího Myrona je poněkud specifi ké zařízení. Jeho návštěvníci musí napřed projít divadelní vrátnicí, pak přes dvůr a stoupat po strmých schodech až ke střeše. Z jeho malých oken je jedinečný pohled na protější kostel Božského spasitele, jeden z největších chrámů na Moravě.

A právě tady se v pondělí 20. listopadu 1989 v odpoledních hodinách konala schůze divadelníků a dalších umělců z Ostravska. Jako reprezentant moci mezi ně přichází ideologický tajemník kraje RSDr. Ladislav Brumek. Už den předtím, v neděli, totiž někteří ostravští divadelníci nechtějí hrát. Na tom se nakonec neshodnou, ale přečtou alespoň před představením požadavky pražských divadelníků. V pondělí dopoledne odmítne hrát školní představení Divadlo loutek. A pobouřené soudružky učitelky si okamžitě stěžují tiskovému orgánu krajského výboru KSČ Nová svoboda.

V této atmosféře nejstalinštějšího města republiky probíhá pondělní schůzka. A Brumek hrozí podle paměti účastníků "nedozírnými následky stejně jako zásahy milicí".

Mezi posluchači nachází i sympatizanty. "Argumentovali, že nás v Ostravě se netýká, co se děje v Praze. Navrhovali, abychom nešli ve šlépějích Prahy, a debata se dost vlekla," vzpomíná tehdejší sólista baletu Jindřich Šimek.

Jenže pak se stalo něco podobného malému zázraku. Zatímco Brumek a jeho lidé válcovali v klubu ty, kteří měli chuť vstoupit do stávky, v ulicích Ostravy probíhala první nesmělá demonstrace. Dvě stovky lidí, které se sešly na tehdejším náměstí Lidových milicí, zamířily před kostel, a tím i pod okna Divadelního klubu. "Zrovna když se nám soudruzi jali vysvětlovat, že za námi nikdo nestojí, začali lidé pod okny zpívat československou hymnu," vzpomíná Šimek po dvaceti letech na jedinečnost okamžiku. První listopadoví demonstranti začali skandovat: "Herci, pojďte s námi." A herci otevřeli malá okna pod střechou divadelní budovy a vůbec poprvé se zdravili s demonstrujícími. Brumkovi a spol. najednou došly argumenty, stávka a s ní také revoluce začaly i v Ostravě.

Divadelní klub sloužil dál jako jedno z center dění. Herec ostravské činohry Jan Fišar ale zmiňuje i ostravské klasické hospody U Radů a U Waldemara. "I tam jsme se tehdy scházeli. Ale ne že bychom nějak chlastali, na to v té době nebyl čas." Stejná slova volí i Zbyněk Popelka, jedna z výrazných postav tehdejší revoluce. "Na nějaké chlastačky čas nebyl. Ale pamatuji si, jak jsme v divadelním klubu přesvědčovali herce, ať pokračují ve stávce. Herci neřekli ne a to bylo naprosto "

ČEKÁNÍ NA ZAPPU

Hotel Kriváň - náměstí I. P. Pavlova, Praha 2

Za hercem a spisovatelem Josefem Žluťákem Hrubým se na recepci hotelu Kriváň chodívalo několik posledních předrevolučních let. Proto nikoho nepřekvapilo, že se lednovou Prahou roku 1990 nesla zpráva: Do Kriváně přijde Frank Zappa!

Oficiální večírek uspořádali Miloš Zapletal s Michaelem Kocábem v klubu U bílého koníčka na Staroměstském náměstí. To pražský underground se s ním setkal právě v salóncích dnes již neexistujícího hotelu Kriváň na náměstí I. P. Pavlova.

Byla to atmosféra jak od Bunuela, všude přetékaly stoly jídlem a do toho zástupy mániček. Hotelový salónek se na Mistrovu počest jali vymalovat Martina Riedelbauchová, Tomáš Císařovský, Martin Mainer, Otto Placht, Josef Herčík, Tomáš Hatle a spousta dalších. Samozřejmě vše v národních barvách. Přes nezpochybnitelné umělecké kvality autorů vypadal salónek docela strašidelně. Hrála Garáž, po ní Půlnoc, ke které se na chvíli přidal i sám Frank. Zpíval rusky a obecenstvo si chvílemi nebylo jisté, zda si je dobírá, nebo se jen spletl.

Jeho odchod podle jedné z verzí uspíšilo, že zahlédl své jméno umně

vyskládané z karbanátků. On, vegetarián!

ALKOHOL KONTRA REVOLUCE!

Galerie Mánes - Masarykovo nábřeží 250, Praha 1

Budova Mánesa se koncem roku 1989 proměnila na několik týdnů v propagační centrum Občanského fóra. Všichni zainteresovaní tu trávili takřka veškerý čas, ale došlo i na spanilé jízdy. Na jednu z nich vzpomíná výtvarník Jaroslav Róna: "Ten den padla vláda a komunisti potvrdili, že budou s Občanským fórem jednat. S Tomášem Vorlem jsme to oslavovali v kavárně Slavia. K jedné z přítomných dam jsme si sedli do otevřené červené felicie a vyjeli si to užít na Václavské náměstí. Všude čerstvý poprašek sněhu, viseli jsme s lahvemi šampaňského z auta a řvali radostí! Jenže právě ten den revoluční hnutí, vedené revolučními gardami, vyhlásilo zákaz pití alkoholu! Najednou vidíme, jak do vozovky vstupují dva muži v dlouhých kabátech, skoro jako bolševičtí námořníci u Zimního paláce, a zastavují zdviženou pravicí naši felicii. Byli to Václav Marhoul a kameraman Martin Duba. Václav nám hrozně vyčinil: Nepijte! Ničí to revoluční odhodlání."

A jak končí revoluční časy? O tom další člen skupiny Tvrdohlaví, sklář Zdeněk Lhotský: "Jednoho krásného dne přišli do Mánesa nějací podivní lidé a začali sundávat plakáty. Okřikl jsem je: Co si to, sakra, dovolujete! Až pak mi někdo řekl, že jsou z Národního muzea a berou to do archívu. Došlo mi, že už je asi po revoluci."



Klíčová slova: revoluce



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama