JEFIM FIŠTEJN: Rusko - země, kde zítra už zase znamená včera | Reflex.cz
reklama
nahoru

JEFIM FIŠTEJN: Rusko - země, kde zítra už zase znamená včera

Jefim Fištejn5. listopadu 2014 • 16:00
JEFIM FIŠTEJN: Rusko - země, kde zítra už zase znamená včera
Putin
• foto: 
Profimedia.cz

Ti, z českých politiků, kteří s perverzní umanutostí opakují, že současný ruský  Putinův režim je pořád ještě standardní demokracií, by měli vysvětlit, co vlastně tímto souslovím míní.

reklama

Nejde ani tak o bezpočet příkladů flagrantního porušování demokratických pravidel hry: Falšování voleb, omezení všech možných občanských svobod, rostoucí množství politických vězňů, atd. Jde o četné projevy tmářství a zálibu ve středověku, jež stále více určují společenské ideály režimu v Rusku.

Návrat do minulosti

Je možné pokládat za „standardně demokratický“ názor ústavního soudce Valerije Zorkina, že nevolnictví vždy patřilo k nejlepším ruským tradicím a je věčná škoda, že bylo zbrkle zrušeno carem Alexandrem II. pod nátlakem západního liberalismu?

Horlivý pěvec „nového středověku“ Nikita Michalkov oroduje ve svém televizním pořadu Běsohon za návrat této zneuznané vymoženosti, popisuje podmanivou krásu takřka rodinných vztahů mezi oddanými nevolníky a jejich vlídnými pány, nadšeně uvádí, kolik nadaných levobočků vzešlo z povznášejícího spojení služebných děveček se starostlivými statkáři.

Odebrání cestovních pasů některým kategoriím občanů je možná prvním krokem na cestě k obnovení této instituce – jakož i vznik novodobé šlechty: K prvním Putinovým dvořanům patří šéf FSB Patrušev a druhý nejmocnější muž ve státě Sečin.

Je stále v souladu s demokratickými standardy představa, kterou nedávno artikuloval na Valdajském klubu v Soči také zástupce šéfa administrativy Vjačeslav Volodin – totiž, že Rusko buď bude mít v čele Putina, nebo nebude vůbec žádné? Ani v dobách vrcholného kultu osobnosti si nikdo netroufl zcela ztotožnit vůdcův život s existencí státu. Však taky praxe ukázala, že Rusko jakžtakž přežilo smrt všech Putinových předchůdců včetně Stalina. Volodinův výrok se spíš snaží vnutit západním politikům falešné dilema: Buďto podpořit Putina v každém jeho dobyvačném počínání, nebo čelit následkům rozpadu země.

Putin blábolí jako Zeman

Bez většího zájmu českých médií zůstaly také sotva uvěřitelné výšplechty samotného Putina v projevu, který je ochotně přirovnáván k Churchillově Fultonskému. Ukrajině vytkl, že se „zuby nehty drží každé vesničky“, místo aby velkoryse postoupila území potřebnějším. Od státníka, který kus sousední země již zabral, další částí zrovna zabírá, a přitom se odmítá bavit o přináležitosti i toho nejmenšího z Kurilských ostrovů, o Východním Prusku nemluvě, řeči o územní velkorysosti znějí obzvlášť přesvědčivě.

Takřka nepovšimnuta zůstala také revoluční zmínka o tom, že jaderné odzbrojení by nemělo stlačit ruský arzenál pod „kritickou úroveň“. Za kritickou je přitom považována úroveň, při níž, řečeno s ředitelem oficiální tiskové kanceláře Rusko dnes Dmitrijem Kiseljovem, „může Rusko kdykoli obrátit Spojené státy v hromádku radioaktivního popela“.

Těm v Čechách, kdož horují za zájmy současného Putinova režimu, asi zůstalo také skryto, že ruská vládnoucí třída spolu se svým národním vůdcem definitivně opustily svět ustálených smyslů, hodnot a zásad. A nejde o to, který ze dvou světů, západní nebo ruský, je „správnější“ a „normálnější“. Problém je v tom, že oba dva světy se navzájem míjejí, neslyší se a nerozumí si. A to je faktor, který po neurčitě dlouhou dobu bude určovat nejen zahraničněpolitické chování Ruska, ale také jeho vnitropolitický vývoj.

Nejasná budoucnost

Putinův projev byl sice pln nesmiřitelné protiamerické rétoriky, avšak neobsahoval zhola nic, co by zakládalo jakoukoli celistvou vizi budoucnosti schopnou naplnit hodnotovým smyslem život v zemi, jež sama sebe pokládá za alternativu prohnilému a pokryteckému Západu. Obecné kletby a zaříkávání na adresu Spojených států nebo „židobanderovské fašistické junty“ v Kyjevě může sice ukojit zvrácenou potřebu ruského vlastenectví, leč taková povinná rétorika nedokáže zacpat četné ideologické díry ruské současností. Žádné činy páchané navzdory a natruc Strýčku Samovi, žádné házení klacků pod nohy a okopávání amerických kotníků nemůže naplnit smyslem ideovou prázdnotu, která nyní zeje na místě kýženého „ruského světa“.

Ruská idea, má-li nějaká vzniknout, se nemůže omezit celá na odhalení „zahraničních agentů“, osob s dvojí státní příslušností, páté a šesté kolony. Na to, aby výpotek Putinových úsilí mohl věrohodně soutěžit s americkým snem, musela by Moskva postavit cosi jako soudobý „ruský sen“, aniž by přitom upadla do primitivního černosotněnského šovinismu.

Ideologie jde také stranou

Stalinovo bičování „jugoslávských fašistů“ nebo Brežněvova kritika amerického imperialismu a četné apely na „pokrokovou mezinárodní veřejnost“ byly zabudovány do soudržné a komplexní ideologie. Její neoddělitelnou součástí byl také obraz zářné budoucnosti: komunistického štěstí, všeobecné rovnosti, blahobytu pro každého podle potřeby.

V souladu s ním se utvářel „mravní kodex budovatele komunismu“, normy osobnostního chování, jež zajišťovaly služební postup a odpovídající společenské postavení. Dnešní pokusy nahradit celistvý obraz budoucnosti drobnými kulturologickými výpůjčkami ze sovětského civilizačního modelu jen podtrhují žalostně nízkou laťku představivosti současných Putinových fantastů. Celý informační prostor je po okraj zaplněn jen bezzásadovou konjunkturní publicistikou, primitivní televizní propagandou a šířením děsuplných zkazek o tom, jak krvežíznivý Západ usiluje o zotročení Rusů a rozčlenění jejich přebohaté vlasti. Žádný obraz budoucnosti to není. Je to strašidelná ukolébavka z dávné minulosti, jež v sobě nenese žádný konstruktivní náboj.

Putinovo Rusko jakoby zabloudilo v čase a ztratilo pojem o realitě. Svět se mezitím k nepoznání změnil. I když je v něm stále dost (a možná i stále více) vojenských konfliktů a nekalého soutěžení připomínajícího dobu studené války, doprovází je lavina nových civilizačních výzev, jež vymývají ze všech těchto jevů staré navyklé smysly. Přesto, že se všechno jeví jako dřív, nic není, jak bejvávalo.

Změna společnosti

Nejnovější informační technologie mění revolučním a zatím ne zcela srozumitelným způsobem veškeré společenské procesy, veškeré vztahy mezi jednotlivcem a státem, mezi státy samotnými. Výbušný rozvoj biotechnologií, syntetické biologie umožňující „z počítače“ vytvářet nové biologické formy si vyžadují adekvátní filozofická a etická úsilí, aby vůbec byly pochopeny.

Není vyloučeno, že svět stojí na prahu objevu, jenž si vynutí zcela nové postoje k  mezigeneračním vztahům, k jejich nové úloze v různých hospodářských oblastech. Tradiční rodina, tento základ společnosti, co nevidět může být zasažena takovou krizí, že současné patálie kolem registrovaného partnerství se nám budou zdát bouří ve sklenici vody.

Hromadná automatizace a komputerizace nejspíše uvolní z výrobního procesu miliony zaměstnanců. Stále větší podíl přidané hodnoty bude dosahován bez lidské účasti. Bylo by radno zamyslet se nad tím, co s rostoucím volným časem, s novým zbožím a službami, s novými gadgety, které nepochybně vzniknou již za života dnešní generace, kolem nichž se bude točit nebývalá nová ekonomika, V příštích desetiletích bude lidstvo stát před takovým zcela novým fenoménem jako osídlování „blízkého vesmíru“. Jak to ovlivní život těch, kdo zůstanou na Zemi?

Celé kontinenty se promění

Globalizace migračních procesů již v dohledné budoucnosti k nepoznání změní etnické složení celých zemí. Transformace sdělovacích prostředků nezůstane jen u vzniku nových totalitních forem manipulování veřejným vědomím. Nejspíš radikálně pozmění vztahy mezi jedincem a státem. Kdysi tak účinné instituty zpětné vazby s úřední mocí jako byly strany nebo přímé volby jednoduchou většinou ztrácejí svou efektivitu před našima očima. Tento proces se nedá odbýt pouhým odkazem na čistotu demokratických forem – stále častěji se bude vnucovat otázka, zda demokracie v těch podobách, které jsme zdědili po 19. století, ještě zůstává funkční.

Zrychlený rozvoj různých technologií, včetně vojenských, vytváří existenciální hrozbu pro takové státy, které z těch či oněch důvodů vypadávají z civilizačního procesu. Takové země nejenže zaostávají jednou provždy, ale stávají se světovými štvanci a vyděděnci. Najít odpověď na tyto výzvy lze jen v rámci širšího společenského diskursu.

Určitě neleží v korytě konfrontace se Západem pojaté ve studenoválečnickém duchu. Každopádně toho nelze dosáhnout bez lopotného vypracování kýžených parametrů budoucí společnosti, jež nemůže žít pouze včerejším dnem, ze zašlé slávy. Putinův režim cestu vpřed Rusku zatarasil – tím, že otočil hlavy svých spoluobčanů čelem vzad, vidí před sebou jen tmářskou a předsudečnou minulost. A vždy se najdou nadšení „fučíkové“, kteří ten zmar budou slavit jako zítřek lidského rodu.



Klíčová slova: jefim fištejnRuskoputin



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama