Ze živého plotu v zámeckém parku vykoukl voják s bajonetem. Zahradnická pomocnice s úlekem upustila k nohám sochy lovce truhlík s voskovkami a běžela zpátky do skleníku. „Hans, nevíš, co se děje?“ zajímala se HELENA VOVSOVÁ (85). Německý voják jí odpověděl: „Došlo k atentátu na šéfa.“ „Je mrtvý?“ zeptalo se tehdy šestnáctileté děvče. „Ještě ne,“ odtušil podkoní Reinharda Heydricha. Bylo brzké odpoledne 27. 5. 1942.
„ŠLA JSEM HNED DO ZAHRADNICTVÍ, abych ostatním řekla, co se stalo,“ vzpomíná Helena Vovsová. „Báli jsme se, co nastane, kdy nás přijdou vyslýchat.“ Pracovní doba skončila v pět a všichni šli domů. Nikdo se jich ale ani v následujících dnech na nic neptal. Je to s podivem, protože do 3. června Němci v souvislosti s atentátem pro věřili víc než čtyři a půl miliónu osob. Seznamy popravených budily hrůzu.
Šestnáctiletá Helena coby nejmladší posila zámeckého zahradnictví nosila skoro každý den do zámku v Panenských Břežanech květiny nebo zeleninu. Čtvrtého června dopoledne přinesla květiny. „Lina Heydrichová stála na schodišti a dívala se z obloukového okna. Pozdravila jsem ji. Vždycky poděkovala za pozdrav, tentokrát se ke mně jen pootočila a po tváři jí tekly slzy,“ říká Helena Vovsová. Vrátila se mezi zahradníky a hlásila: „Stará brečí, že by umřel?“
Pro civilní zaměstnance zámku byla manželka říšské ho protektora buď „stará“, nebo „Heydriška“. Pouze když byla Lina Heydrichová na doslech, mluvili o ní i mezi sebou jako o milostpaní. „Říkali jsme si, co kdyby přece jen rozuměla trochu česky.“ Smuteční hudba z protektorátního rozhlasu Heleninu domněnku potvrdila. Rein hard Heydrich toho rána podlehl zraněním, jež utržil 27. května při atentátu.
TULIPÁNY OD LINY
Ráno 27. května 1942 dostala Helena za úkol posekat trávník před zámkem. „Najednou ze dveří vyšel Heydrich s Linou a tříletou Silke. Viděla jsem, jak vzal do náruče dcerku, prý ji měl hodně rád.“ Pak přijel mercedes, za volantem seděl Johannes Klein. „Heydrich nasedl do vozu, vojáci u brány mu jako vždy vzdali čest.“ Helena pokračovala dál v práci. V té době už Jozef Gabčík a Jan Kubiš čekali v ulici V Holešovičkách, odhodlaní splnit svůj úkol. Zlikvidovat Reinharda Heydricha.
„A víte, co se stalo s tím krásným trávníkem, který jsem sekala, když jsem Heydricha viděla podruhé a naposledy v životě?“ ptá se Helena Vovsová a sama odpoví. „Heydriška nakázala, že se musí zrýt. Vysázeli jsme tam stovky cibulek tulipánů. Všechny tulipány pak prodala.“ Lina Heydrichová pocházela ze zchudlého severoněmeckého rodu von Osten a její ekonomické uvažování hraničilo s hamižností. „Na stěnách zámeckých chodeb visely desítky paroží, bývalý majitel zámku Ferdinand Bloch-Bauer byl totiž vášnivý nimrod.
Lina všechnu rohovinu prodala knofl íkářské fi rmě.“ Vzácné dřeviny v anglickém parku nechala vykácet a dřevo zpeněžila. Německé jednotky v Praze si od ní kupovaly zeleninu. Každou sobotu si pro úrodu jezdily s dodávkou.
„Pěstování zeleniny měl na starost pan Horáček, květinové zahradě šéfoval Fuksa,“ pamatuje si jejich pomocnice Helena Vovsová. Jako pracovní síla nastoupila do zámeckého zahradnictví v březnu 1941. Na zámku tehdy ještě bydlel říšský protektor Konstantin von Neurath se svou ženou. Novými obyvateli zámku se pak stali Reinhard a Lina Heydrichovi spolu se svými dětmi, Klausem, Heiderem a Silke. V červenci 1942, necelé dva měsíce po Heydrichově smrti, se narodila ještě Marta. „Klaus s Heiderem byli pěkní uličníci, pár dnů po jejich příjezdu jsem něco okopávala u rybníčku, oni byli na loďce a házeli po mně žabinec. Zato malá Silke mi ráda pomáhala v zahradě. To byla milá, culíkatá holčička. Jejich guvernantka, taková vnadná slečna, ale na ně moc nedohlížela. Raději koketovala s vojáky.“
Helena Vovsová vzpomíná také na svéráznou léčebnou metodu zámecké paní. „Sázela jsem primule a na předloktí mi naskákaly drobné puchýřky. Nelepšilo se to, kůže mě svědila, tak jsem si došla do kanceláře v zámku pro lístek, abych směla jít k lékaři.“ Helena cestou narazila na Linu Heydrichovou. „Heydriška mluvila tenkým hláskem a říkala mi Helenka. Byla nacistka, ale nikdy po nás nevyžadovala, abychom ji zdravili se vztyčenou pravicí. Nemuseli jsme říkat Heil Hitler, stačilo jí obyčejné Guten Tag. No a ona mě potkala a ptala se, co mi je. Ukázala jsem jí svůj ekzém.“
Lina Heydrichová odvedla Helenu do takzvané zlaté koupelny a pokojskou Rézi poslala pro moučkový cukr. Vyrážku zasypala cukrem a překryla gázou. Na převaz chodila Helena k milostpaní obden. Za dva týdny už měla ruce v jednom ohni. Cukrová léčba rozhodně nezabrala. „Bála jsem se, co bude dál. Lina mě nakonec nechala prohlédnout od lékaře a ten mi konečně předepsal účinnou mast.“
Helena se na zámku spřátelila s pokojskými Mary a Rézi. „Díky nim jsem znala všechny drby.“ Pokojské probíraly také cesty milostpaní na Hlubokou. „Zase jela za milencem,“ komentovaly pokojské účast Liny na honech, „zase přiveze srnčí.“ Helena Vovsová dodává, že se jí líbil Linin lovecký klobouk, jenž visel v chodbě.
Jednou neodolala a před zrcadlem si ho vyzkoušela. Viděl ji nějaký voják a hned žaloval. „Heydrichová si mě zavolala, ale ani moc nenadávala, jen mi přísně řekla, ať už se to neopakuje.“ Před dveřmi pracovny stál voják, jenž Helenin prohřešek nahlásil. „Vyplázla jsem na něj jazyk.“
PODHLAVNÍK PRO MILANA
„Milá Helenko, víte, že čtrnáctého září tu budeme rok? To to utíká.“ Helena Vovsová čte z téměř sedmdesát let starého dopisu. V září 1942 byla na zámek v Panenských Břežanech přidělena skupina vězňů z terezínského ghetta. Lina chtěla na zahradě postavit bazén a převlékárnu, rozšířit zeleninovou zahradu, pokácet stromy …
Židovští vězni byli ubytováni ve stájích, spali na seně v kójích pro koně. Šestnáctiletou Helenu jeden z nich poprosil, zda by nemohla jeho příbuzným, kteří ještě nešli do transportu, poslat zprávu. Devatenáctiletý Milan Platovský se dívce docela líbil. „Jenže já jsem myslela, že to na mně není vidět. Jak já se styděla, když jsem jela do Prahy za paní Hamanovou, tetou Milana, a ona mě své návštěvě představila se slovy: „,To je Helenka, ona má ráda našeho Milánka,‘“ směje se Helena Vovsová. Milanovi a jeho spoluvězňům nosila jídlo, léky, k bráně zámku přiváděla jejich děvčata a árijské příbuzné.
Vojákům na stráži vždycky oznámila, že jde tetě nebo sestřenici, podle věku dotyčné, ukázat zámek. Když vězni zrovna pracovali na zahradě, mohli své blízké aspoň na dálku vidět. „Jednou jsem ale myslela, že mám namále. Zrovna jsem pronášela asi dvacet dopisů. Jakmile mě strážný zahlédl, zavolal jednoho vojáka. Byla ve mně malá dušička.“
Člen Waffen-SS však chtěl jen Helenu pozvat na schůzku.
Podkoní Hans Wippler, vzdálený příbuzný Reinharda Heydricha, se po smrti svého šéfa musel také činit v zahradnictví, protože protektorovy dva jezdecké koně převzal Wehrmacht. „Jednou mi řekl: Helenka, dej pozor, ty moc mluvit s Židy. Já nic neřict.“ Helena ho začala horlivě ujišťovat, že se mýlí, nedlouho nato jí však přímo před Hansem vypadla ze zástěry šiška salámu. „Tvářil se, že mi věří, že je ta štangle moje.“ Helena si vzpomněla, že jednou Hans přišel do skleníku, zvedl pravou nohu a vyštěkl: Heil Hitler! a na adresu Liny Heydrichové utrousil: „Milostpani je moc velka svine.“
Hans si Helenino tajemství nechal pro sebe. Po čase šel kvůli hádce s paní šéfovou na východní frontu. „Lina na něj křičela, že by jí měl být vděčný, že nemusí jít na frontu, načež on opáčil, že raději být na frontě než u ní. Za dva týdny byl pryč. Naštěstí ale válku přežil.“
Helena Vovsová čte znovu ze zažloutlých listů: Helenko, prosím Vás, kupte v Praze něco proti blechám, ale opravdu něco účinného, nejraději flit tekutý, strašně nás teď ty ohavný zvířata trápí. Veškeré prášky jsou neúčinné. Kupte toho hodně. „Zablešení jsme byli všichni, i na zámku byly blechy, to se nedalo uhlídat, možná i Heydriška nějakou blešku měla,“ říká Helena Vovsová a cituje z dalšího dopisu: Helenko, mám u Vás také ten nešťastný podhlavník. Nešťastný je proto, že nás prozradil. „Milanova teta k nám pro svého synovce poslala balík. Byl v něm polštář a u toho bylo napsáno: Pro Milana. Jenomže zásilku otevřel tatínek.
Řádil jako pominutý. Krátce předtím totiž Němci popravili tatínkovy známé kvůli tomu, že pomáhali Židům. Postříleli celou rodinu.“ Reakce Františka Vovse ale byla poněkud nebezpečná. Popadl dceru za ruku a vlekl ji do zámku, ať mu ukáže „toho Milana“. „Já jsem bulela, máma taky brečela a tahala ho za rukáv zpátky …“ Rozzlobený otec došel s plačící dcerou k vrátkům. „Svatosvatě jsem mu tam slíbila, že už nikdy v životě Milanovi nepomůžu. To ho uklidnilo,“ říká Helena Vovsová. Svůj slib nedodržela. Pomáhala dál. „Na zámku bylo až sto dvacet Židů podle toho, kolik bylo práce. Milan tady zůstal šestnáct měsíců.“ Přes protesty Liny Heydrichové, jíž se levná pracovní síla náramně hodila, vězně úřady poslaly zpět do Terezína. Po odchodu židovských vězňů si Lina za nějaký čas vydupala další pomocníky.
Z tábora Flossenbürg na zámek přibyla skupina třinácti německých a dvou nizozemských jehovistů. „A to víte, že jsem jim taky pomáhala. Nechtěli bojovat, to mi stačilo.“ Na Milana ale nezapomněla. Dokud to šlo, posílala mu do Terezína balíčky s jídlem. Podepisovala se jako Helena Břežanská. „Víc než polovina lidí ze zámeckého židovského komanda zahynula stejně jako dvaatřicet Milanových příbuzných.“
Milanu Platovskému v Osvětimi zachránilo život to, že se v Břežanech naučil zedničinu. „Stavěl spolu s jedním mladým esesákem, který byl v civilu zedník, převlékárnu u bazénu. Kluci se tak skamarádili, že svoje přátelství po vzoru Old Shatterhanda a Vinnetoua zpečetili tím, že si nařízli ruku a smísili svou krev. Milan pak v osvětimských krematoriích opravoval pece.“
Ještě před odjezdem do Terezína Heleně slíbil, že když válku přežije, přijede do Břežan na posvícení a zatancují si spolu. Slib splnil. V červnu 1945 přišel Heleně lístek: „Milá Helenko, jak jistě víte, vrátil jsem se živ a zdráv domů.“ Milan Platovský po válce odjel do Francie a později do Chile. Své platonické lásce věnovala část starých dopisů. „Milan mi telefonoval z hotelu, že až teď mu došlo, jak jsem pro ně riskovala.“
Strach, jejž za války statečně překonávala, na ni dolehl až po osvobození. „Nemohla jsem spát, cítila jsem úzkost. Lekala jsem se každého zaklepání. Když zaštěkal pes, bála jsem se, že si pro mě jdou.“ Židovský lékař, který měl ordinaci na Národní třídě, se Heleny zeptal: „Nebyla jste v koncentráku?“
TO JE VŠECHNO MOJE
Lina Heydrichová odjela z Panenských Břežan se svým synem Heiderem a dcerami Silke a Martou 18. dubna 1945. Nechala civilní zaměstnance nastoupit. „Každému z nás podala ruku, poděkovala za práci a slíbila důchod.“ Před odjezdem nechala zabít králíky, husy a slepice. „Sklenice se zavařeným masem se naskládaly do maringotky, kterou si nechala vyrobit.“ Lina se s Břežany loučila s těžkým srdcem. Byla tam spokojená. „Kolikrát jsem ji viděla, jak stojí se svými hosty před vstupem do zámku a říká: Das ist alles meine. To je všechno moje.“
Lina Heydrichová věřila, že se do Břežan vrátí. I to byl důvod, proč s sebou neodvezla ostatky svého syna Klause. „Říká se, že nechala rakev vykopat a Klausovy ostatky zpopelnit. To ale není pravda! V dubnu čtyřicet pět žádná jáma na zahradě vykopaná nebyla. Potvrdil mi to i Klausův o rok mladší bratr Heider,“ říká Helena Vovsová.
Chybělo málo a 24. října 1943, rok a půl po atentátu, mohla být svědkem nehody Heydrichova syna. Klaus na bicyklu vjel přímo pod kola vozu, jenž vezl břežanské fotbalisty. „Když ještě žil Reinhard Heydrich, byla brána u zámku pořád otevřená. Ve štráfatých boudách stáli na stráži vojáci. Po Heydrichově smrti tam zbyl jen jeden voják, strážní budky se odvezly, brána se zavřela a otvírala se jen tehdy, když se čekali hosté.“ V neděli 24. října byla brána dokořán. Měla přijet návštěva.
„Odpoledne jsem chtěla jít na procházku. Voják v bráně se mě zeptal, proč jsem nešla na fotbal. Byl ze Sudet, mluvil česky. Řekla jsem mu, že mě kopaná nezajímá, a on na to, že kdyby neměl službu, tak by se šel do Úžic podívat, jak si Břežany vedou.“ Helena se s vojákem zapovídala. Co chvíli vedle ní na kolech prosvištěli Klaus s Heiderem. „Jezdili od zámku na náměstíčko, u pomníku to otočili a vrátili se zpátky. Pokaždé když kolem mě projížděli, do mě z legrace šťouchli.“ Zdálky byl slyšet motor nákladního vozu. „Tehdá tu projelo jedno auto za den.“
Helena se s vojákem rozloučila a šla pryč. „Najednou slyším ránu a křik.“ Voják v bráně Klausovi ukazoval, že má zůstat stát, kluk ho však neposlechl. Řidič Karel Kašpar nemohl nehodě zabránit. Uznal to i německý soud, který ho v plném rozsahu osvobodil. „Když se to stalo, první pomoc desetiletému chlapci poskytoval židovský lékař z Milanovy skupiny. Milan mi vyprávěl, že Lina v bílém kostýmu objímala krvácející dítě a zoufale naříkala. Do toho zmatku přijel očekávaný host. Mary a Rézi mi pak říkaly, že nevědí, co by Lina udělala, kdyby ji neuklidnil. Prý jí opakoval, že se stala tragédie, ale voják ani řidič to třeba nezavinili.“ Klaus k večeru zemřel.
O rok dříve, 24. října 1942, přesně na den, byli v Mauthausenu pod záminkou zdravotní prohlídky v takzvaném odstřelovacím koutě bunkru popraveni dvě stě šedesát čtyři čeští občané, kteří pomáhali parašutistům. Mezi popravenými byla i teprve čtrnáctiletá Jindřiška Nováková. Exekuce začala v půl osmé a skončila před tři čtvrtě na šest. „Klausova smrt snad ani nemůže být náhoda,“ říká Helena Vovsová. Hrob pro něj vykopali v zahradě židovští vězni. „Se zahradníkem Fuksou jsme okolo hrobu dávali chvojí. Smrček to byl.“
Zastánkyně rasové čistoty Lina Heydrichová na poslední chvíli rozhodla, že místo posledního odpočinku pro její germánské dítě nesmějí chystat Židé. „Do rána museli němečtí vojáci jinde na zahradě vykopat a vyzdobit nový hrob. Klaus byl vystaven v hale zámku.“ Katafalk byl vedle stolu, na němž ležel Mein Kampf. „V hale byly ve vitríně vystavené také osobní věci Rein harda Heydricha – čepice, sako, bílý pulovr a dýka.“ Z portrétu nad krbem shlížel Hitler. V den pohřbu dostali zaměstnanci a služebnictvo volno. „Šla jsem ke kamarádce a dívala se z vikýře na obřad. Bylo tam plno dětí v uniformách Hitlerjugend, měly pochodně nebo bubínky. Na konci pohřebního průvodu vedli Klausova koně.“
PRÁZDNÝ HROB
„Říká se, že když Lina utíkala z Břežan, nechala jít svého syna Heidera do Německa pěšky se skupinou uprchlíků, aby nezabíral místo konzervám. To jsou povídačky! Heider mi při své nedávné návštěvě potvrdil, že byl se sestrami a proviantem v té maringotce za traktorem.“ Heider Heydrich přijel na soukromou návštěvu České republiky na konci letošního března. Chtěl se také setkat s jedinou žijící zámeckou pamětnicí, Helenou Vovsovou.
Ty, kdož věděli o jeho návštěvě Břežan, poprosil o přísnou diskrétnost. Spolehl se i na čestné slovo starosty. Pak vypukla mediální smršť, v jejímž pozadí z jakéhokoliv důvodu zřejmě stojí právě břežanský představitel. Helena Vovsová na zpustošené zahradě dolního zámku, kde rodina zastupujícího říšského protektora přebývala, ukázala Heiderovi místo, kde byl pochován jeho bratr, ale neřekla mu, co se stalo po válce.
V roce čtyřicet osm Helena Vovsová na zámek přišla znovu. Nastoupila do Výzkumného ústavu kovů. O zahradu se nikdo zvlášť nestaral, zplaněla. „Na místě, kde byl Klausův hrob, byla vykopaná jáma. Byla prázdná.“ Otevřená rakev ležela pohozená vedle. Kam se poděly ostatky mrtvého, lze jen domýšlet. Za čas rakev Helena uviděla ve slévačské dílně. „Slévač Antonín Rybák z ní vyráběl popelníky a nemravné mince. Byli na nich muž se ženou v takových pozicích …“ Helena od svého kolegy dostala dva popelníky a jednu minci. Na památku. Ve výzkumném ústavu zůstala až do důchodu. V padesátém roce byla sice vyzvána, aby se blíže seznámila s dělnickým prostředím, nejlépe na Státním statku v Břežanech. V jejích kádrových materiálech stálo, že chodí elegantně oblékaná, nosí podpatky a baví se s reakcionáři.
Odvolala se proti tomu a nakonec mohla v práci zůstat. Helena Vovsová se nechlubila tím, co za války vykonala. Její zásluhy byly po zdlouhavém šetření oficiálně uznány teprve před několika lety na základě žádosti badatele Jaroslava Čvančary. „Přátelé, které znám celý život, se diví, proč jsem o tom neřekla aspoň jim. Co bych komu vykládala, tak by se přece choval každý slušný člověk.“
