VÁNOČNÍ POVÍDKA: Návštěva | Reflex.cz
reklama
nahoru

VÁNOČNÍ POVÍDKA: Návštěva

Vratislav Maňák21. prosince 2011 • 06:00
VÁNOČNÍ POVÍDKA: Návštěva
Návštěva
• foto: 
kresba Antonie Urbancová

Vyzvali jsme vás, abyste během 2011 minut napsali vánoční povídku, která nebude mít víc než 2011 znaků. V redakci se nám jich nakonec sešlo přes padesát. Deset nejlepších čtenářských povídek publikujeme až do 24. prosince na našem webu.

reklama

 

Vteřinová ručička budíku opisovala kruh. Noc byla světlejší než jindy a svítila oranžově. Svítila i přes zatažené závěsy. A hlaholila a praskala. Nemohl jsem usnout, i když jsem strčil hlavu pod polštář. A pak zapraskala přímo u mých nohou.

 

Na pelesti postele seděla žena ve světlém kabátu. Nevím, kde se v mém pokoji vzala. Vlasy měla jemné jako hedvábný papír. Koukala na mě svýma velkýma šedýma očima a krčila nos. Byla bílá jako albín a mně připomínala Lucii. Vlastně jsem si myslel, že to je Lucie, i když ta mi klíče vrátila už před svátky.

 

Chtěl jsem něco říct, ale ona mi položila ukazováček na ústa, abych mlčel. Chtěl jsem vstát, ale ona vztyčila dlaň, abych zůstal ležet. Prohlížela si mě. Sáhla mi na čelo, prsty mi přejela kolem očí.

 

„Zbylo tu ještě něco?“ zeptala se tiše. Kývnul jsem k pracovnímu stolu, kde stála krabice s posledními věcmi po Lucii. Řetízek, který jsem jí už nedal, kaštany sesbírané v parku, flakónek od voňavky, sluneční brýle, šortky na spaní, otlučený keramický hrnek, na který nedala dopustit, a šála, kterou měla na první schůzce.

 

Žena ve světlém kabátě krabici otevřela. Brala z ní jednu věc za druhou, i tu prázdnou lahvičku parfému, vždy si ji prohlédla, a potom strčila do kapsy. Šálu si umotala kolem krku.

 

„To je všechno?“ zeptala se tiše. Kývnul jsem, ale ona otevřela mou šatní skříň. Asi něco hledala. Po chvíli našla mezi košilemi drobné dámské hodinky, stříbrné a se zašlým páskem. Musely jí tam někdy spadnout při rovnání prádla.

 

Když je připínala na ruku, vyčítavě se na mě podívala. Já jsem přece nevěděl, že tam jsou, chtěl jsem se ohradit. Nakonec jsem ale neřekl ani slovo. Poodhrnula závěs, vyhlédla na ulici. Potom zkontrolovala čas a pokrčila rameny.

 

„Už je po půlnoci,“ obrátila se na mě. „Tak se tu měj.“ Ničemu jsem nerozuměl. A když jsem zamrkal, už v pokoji nestála. Všechno jsem pochopil až ráno – při pohledu do zrcadla jsem našel vrásky u očí a vrásky na čele. Nebyla to Lucie. Byla to zlodějka, která mi ukradla rok.

 

O AUTOROVI: Vratislav Maňák (narozen 1988) pochází ze Stříbra na západě Čech. Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK, nyní zde pokračuje oborem Mediální studia. Povídky publikoval časopisecky, v nakladatelství Host před měsícem vyšel jeho literární debut Šaty z igelitu. Pracuje v České televizi.

Vratislav Maňák


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře