Kyjevská Nejvyšší rada (parlament) ve čtvrtek 14. května přejmenovala mezinárodní letiště Simferopol na Krymu, loni anektovaném Ruskem. Teď by mělo nést jméno vynikajícího stíhacího esa Velké vlastenecké války – Sultana Amet-Chana.
Jenže to svědčí o určité schizofrenii ukrajinského vedení, které jedním dechem přiznává status bojovníků za svobodu banderovcům a zároveň vzdává poctu dvojnásobnému hrdinovi Sovětského svazu. To opravdu nejde dohromady. Třebaže pro nový zákon hlasovala většina poslanců, pro Rusko je jen prázdným politickým gestem, což zdůvodňuje tím, že Krym je nyní součástí Ruské federace, a proto změny místopisných názvů mohou přijímat pouze ruské úřady.
Nicméně Rusové, kteří si připomněli 70. výročí vítězství ve druhé světové válce bombastickou přehlídkou a okázale se hlásí ke svým hrdinům minulosti, by mohli projevit více porozumění. Avšak, jak se zdá, hrdina Sultan Amet-Chan má smůlu, protože byl krymský Tatar.
„Tatarský král“
Narodil se 25. října 1920 ve vesnici Alupka na poloostrově Krym dagestánskému otci a tatarské matce. V sedmnácti letech vstoupil do simferopolského aeroklubu a dva roky nato do vyhlášené Kačinské školy pilotů, již absolvoval v roce 1940. Vypuknutí Velké vlastenecké války 22. června 1941 ho zastihlo ve 4. stíhacím leteckém pluku v Oděském vojenském okruhu. Létal na stíhačkách sovětské konstrukce I-153 a Jak-7 a první vzdušné vítězství vybojoval 31. května 1942 na letounu britské konstrukce Hawker Hurricane (SSSR za války v rámci lend-leasu obdržel 2952 hurricanů), když u Jaroslavle zničil taranem Ju 88. Zúčastnil se stalingradské bitvy. V září 1942 ho převeleli k 9. gardovému stíhacímu leteckému pluku, v němž sloužil až do konce války na sovětských stíhačkách Jak-1, La-7 a amerických Bell P-39 Airacobra (těch SSSR dostal dokonce 4952). Na své airacobře dosáhl několika vítězství v obrovské letecké bitvě nad Kubání na jaře 1943. Přezdívali mu „létající Tatar“ a „tatarský král“.
Čtyřiadvacátého srpna 1943 obdržel za vynikající výsledky první titul hrdiny Sovětského svazu. Celkem toto nejvyšší sovětské vyznamenání obdrželo za činy vykonané za Velké vlastenecké války 895 stíhacích letců.
Studená sprcha
Na přelomu let 1943–1944 proslul v bojích nad Krymem, kde mimo jiné přinutil k přistání letoun Fi 156 Storch, převážející důležité dokumenty. Jindy zase sestřelil Focke-Wulf Fw 190, jenž se při pádu rozbil u Amet-Chanovy rodné Alupky. Jenže když se po osvobození Krymu mohl vrátit k rodině, čekala ho studená sprcha. Jeho bratra pronásledoval NKVD za „utajenou spolupráci s fašisty“ a matce podobně jako většině krymských Tatarů hrozilo nucené přesídlení. Sultan Amet-Chan sice za pomoci generála Chrjukina matku zachránil a směla zůstat v Alupce, ale s bratrem se již nikdy nesetkal.
Skvělá bilance a smrt
Válku zakončil v hodnosti majora v Německu, kde 29. dubna 1945 nad letištěm Tempelhof v Berlíně sestřelil svůj poslední letoun – Fw 190. Celkem během 603 bojových letů svedl 150 leteckých soubojů, v nichž sestřelil 30 letounů samostatně a 19 ve skupině, čímž zaujal 24. místo v plejádě 3200 sovětských stíhacích es Velké vlastenecké války. Devětadvacátého června 1945 obdržel druhou Zlatou hvězdu hrdiny Sovětského svazu. Za činy vykonané za Velké vlastenecké války se dvojnásobnými hrdiny Sovětského svazu stalo 26 stíhacích pilotů.
Po demobilizaci však jako příslušník „potrestaného národa“ a zrádcův bratr, třebaže se pyšnící navíc Leninovým řádem, Řády rudého praporu, Alexandra Něvského, Vlastenecké války I. stupně a rudé hvězdy, neměl na růžích ustláno. Jen díky pomoci kamarádů ve zbrani se stal zalétávacím pilotem. Při výkonu svého nového poslání, jež plně vyhovovalo jeho naturelu, nalezl 1. února 1971 v padesáti letech smrt s celou osádkou, když letoun Tu-16 explodoval ve vzduchu.
V rodné Alupce mu odhalili pomník. Simferopolské letiště však – zatím – v důsledku rusko-ukrajinského antagonismu jeho jméno neponese. Není totiž tajemstvím, že krymští Tataři, kteří se do míst, odkud je v roce 1944 vysídlili, začali vracet za Gorbačova, nejsou z ruské anexe poloostrova nadšeni. Oporu hledají v Turecku a na to zase hledí podezíravě Moskva.
Malá odbočka: zločin a trest
Co vlastně násilnému přesídlení krymských Tatarů předcházelo? Když se za druhé světové války Krymu zmocnili Němci a Rumuni, dalo se do německých služeb dvacet tisíc krymských Tatarů, kdežto z deseti tisíc povolaných do Rudé armády značná část dezertovala. Že krymští Tataři nehořeli láskou k sovětské moci, potvrzuje fakt, že z 3733 partyzánů evidovaných na Krymu k 15. lednu 1944 bylo 1944 Rusů, ale jen 598 Tatarů a 348 Ukrajinců. Podle zprávy mimořádné státní komise pro zjištění a vyšetření zločinů německých fašistických uchvatitelů a jejich pomahačů z 1. března 1946 bylo během okupace v Krymské oblasti, až do roku 1954 patřící Ruské federaci, zabito a umučeno 86 943 civilistů a 47 234 válečných zajatců. Na nucené práce do Říše nahnali 85 447 osob.
Odveta na sebe nedala dlouho čekat. Hned po osvobození poloostrova začalo 18. května 1944 násilné přesídlování celých rodin krymských Tatarů. Dvacátého května Serov a Kobulov hlásili lidovému komisaři vnitra Berijovi, že bylo vysídleno 180 014 osob, hlavně do Uzbekistánu. Existovaly však i výjimky. Vysídlení nepodléhaly Tatarky provdané za Rusy, účastníci podzemního hnutí a leckdy se podařilo ušetřit rodinné příslušníky frontových bojovníků. Tak například rodině zástupce velitele 2. stíhací letky 1. stíhacího leteckého pluku Vysoké důstojnické školy leteckého boje kapitána E. U. Čalbaše povolili žít v Chersonské oblasti.
