Před 70 lety, v neděli 15. října 1944 ve 13.10 hodin, pronesl Miklós Horthy, maďarský „admirál bez loďstva a regent bez krále a královny“, v národním rozhlase projev, v němž oznámil, že válka je prohrána, požádal Wehrmacht, aby opustil Maďarsko, jež okupoval 19. března téhož roku, a požádal o příměří se Sovětským svazem.
Jenže Němci, kteří měli o situaci dokonalý přehled, byli rozhodnuti nedopustit opakování „rumunské zrady“ ze srpna 1944 a začali bleskově jednat. Operaci Panzerfaust spustili ještě dříve, než Horthy stačil svůj projev dokončit. Již dříve civilní agenti gestapa pod vedením dr. Wolffa, jak zněl pseudonym SS-Sturmbannführera Otty Skorzenyho (12. září 1943 se proslavil vysvobozením Mussoliniho z vězení Campo Imperatore na Gran Sassu), unesli Horthyho syna Miklóse, zvaného Nicky. Nyní Skorzenyho lidé bleskově obsadili spojovací ústředny, aby zabránili přenosu Horthyho rozkazů jednotkám Honvédségu v celé zemi, a zmocnili se i Budínského hradu. Je třeba přiznat, že Skorzeny se úkolu zhostil s minimem obětí na obou stranách. Jeho lidé ztratili čtyři padlé a dvanáct raněných, Maďaři tři padlé a patnáct raněných.
Nedomyšleno
Při své akci se Němci opírali o pomoc fašistické organizace Šípové kříže budoucího „vůdce národa“ Ference Szálasiho, důstojníka s arménsko-německo-maďarsko-slovensko-rusínskými kořeny a košického rodáka. Šestnáctého října přesvědčil Hitlerův muž v Budapešti dr. Veesenmayer Horthyho, aby své původní provolání odvolal a předal vládu Szálasimu, jejž právě propustili z vězení v citadele. Parlament se dozvěděl, že gentleman ze staré školy a poslední velitel rakousko-uherského válečného loďstva Horthy rezignoval a nařídil Honvédségu pokračovat v boji proti Rudé armádě, za což měli Němci propustit jeho syna. To se však nestalo. Regenta Horthyho, který nacisty nemiloval (a Hitler zase neměl rád Maďary), drželi na velitelství SS pod „čestnou stráží“ a 17. října ho převezli do internace na bavorský hrad Hirschberg, zatímco Nicky zůstal do konce války v koncentračním táboře mj. pro některé prominenty Dachau. Nepochybně s ním zacházeli mnohem lépe než s maďarskými Židy deportovanými do vyhlazovacího tábora v Osvětimi.
Místo míru – válka
Horthyho dobře míněný, ale nepromyšlený plán se tak zhroutil za necelých dvanáct hodin od regentova rozhlasového vystoupení jak domeček z karet. Místo kýženého příměří čekalo podunajskou zemi dalších osm měsíců ničivé války a 102denní obléhání Budapešti. Vláda národní jednoty Ference Szálasiho, který měl mnoho stoupenců hlavně mezi mladšími důstojníky a 12. března 1946 skončil na popravišti, nastolila v Maďarsku hrůzovládu Šípových křížů, jež podle různých odhadů povraždily deset až patnáct tisíc Židů.
Pohotová reakce Němců udržela – na rozdíl od Rumunska, Bulharska a Finska – Maďarsko na jejich straně. Ve dnech 21.–22. prosince 1944 se sice v Debrecíně, obsazeném Rudou armádou, ustavilo Prozatímní národní shromáždění a Sověty kontrolovaná vláda Miklóse Bély Dálnókiho, jež 28. prosince vyhlásila Německu válku a 20. ledna 1945 uzavřela příměří se Spojenci, ale její faktická moc byla velmi omezená. Pokusila se sice vytvořit novou armádu, částečně z válečných zajatců propuštěných Sovětským svazem, o síle osmi divizí, jenže její výstavba narážela na takové potíže, že postavili pouze čtyři divize, z nichž na frontu odešly dvě. Naproti tomu proti Rudé a rumunské armádě bojovalo začátkem roku 1945 šestnáct maďarských divizí a jedna brigáda. Ze 179 400 maďarských vojáků padlých a zemřelých v důsledku druhé světové války pouhých šest set přišlo o život na straně Rudé armády. Jejich přínos pro SSSR se tedy vůbec nedá srovnat s oběťmi rumunské a bulharské armády.
Maďarský historik Tamás Stark odhaduje celkový počet obětí druhé světové války v Maďarsku, ovšem v hranicích z roku 1941, tedy včetně anektovaného jižního Slovenska, Podkarpatské Rusi, severního Sedmihradska, Bačky a Vojvodiny, na 1 430 000 mrtvých, což je v poměru k počtu obyvatel řadí k nejpostiženějším zemím. Mezi civilními oběťmi převládali Židé.
Regenta Horthyho – stejně jako finského prezidenta a maršála Mannerheima – Spojenci nepovažovali za válečného zločince a nikdy ho neobžalovali. Jemu i jeho rodině povolili usadit se napřed v Německu a od roku 1948 v Portugalsku, kde 9. února 1957 zemřel v Estorilu v úctyhodném věku 88 let. Podle regentova přání Horthyho seniora, jeho manželku a nejmladšího syna Miklóse juniora pohřbili na jejich původním sídle v Kenderesi v Maďarsku 4. září 1993. Splnilo se tak admirálovo přání, aby se jeho ostatky navrátily do rodné půdy, až sovětská vojska odtáhnou a jeho země se opět dočká svobody.
